TOMÁŠ SYROVÁTKA
Minulé generace se v této zemi snažily uchovat český jazyk a také aktivně bojovaly za udržení vlastní vlády nad Českou zemí proti cizí zahraniční expansi. Od počátků dějin do bitvy na Bílé Hoře roku 1620 to byla česká knížata a králové, kteří svolávali vojenskou hotovost při napadení země cizími vojsky. Češi se opírali o vlastní historická práva, spravedlnost a poznané pravdy. Současně se snažili přijímat a využívat i nové myšlenky, když jim připadaly užitečné a pomáhaly jejich vlastnímu rozvoji. Od mytických a předhistorických dob až do roku 1309 zde vládl český rod knížat a později králů, Přemyslovci. Jsou to zakladatelé státu.
Syn Elišky Přemyslovny a krále Jana Lucemburského byl Karel IV. (pokřtěný jménem Václav), král český a císař říše Římské. Byl to velký panovník, postavil velkou část Prahy, Karlův most, mnoho hradů, založil univerzitu, rozšířil české území. Byl vzdělaný, uměl více jazyků, napsal svůj životopis, neválčil, vše dokázal zařídit diplomatickou cestou.
Jeho syn Václav IV. měl stejné tituly, vládl ale v době narůstajících mocenských a náboženských sporů v Evropě. V jeho době byli tři vzájemně válčící papežové. Peníze na války chtěli získat od lidí prodejem odpustků, za jejich hříchy. Odpustit hříchy ale může jen Bůh při posledním soudu.
Reformu církve žádalo více reformátorů, například anglický reformátor Viklef. Nyní ale došlo k výraznému rozboření vedení církve, které jednalo proti základům víry obecného lidu a současně došlo i hospodářskému poklesu ve více zemích asi vlivem klimatu. Lidé byli citliví na pozemské náboženské děje díky své pevné víře v Boha a díky víře v poslední soud a království Boží na nebesích.
V Čechách i vlivem reformačních katolických kněží a názoru věřících vznikl požadavek, že je potřebná reforma v církvi, kterou si Bůh jistě přeje. Vedení církve postupovalo zjevně v rozporu s učením Ježíše Krista. Věřící tehdy považovali dodržování Ježíšova učení za osobně životně důležité pro to, aby mohli s církví souhlasit. Víra v Boha byla silná. Lze uvést příklad, že i o 400 let později, když města vymírala na mor, se nalezl lék v náboženství. Na náměstích se proti moru stavěly barokní morové sloupy s pannou Marií na vršku. Vzhledem k představám lidí a katolické náboženské víře, se sloup považoval za správné řešení proti šíření moru.
Jan Hus hledal a bránil pravdu a vysvětloval nutnost zlepšení ve vedení církve neboli reformy podle učení Krista Spasitele. Své názory sepsal ve více spisech, například Knížky o svatokupectví, O poznání cesty pravé ke spasení, Vyloženie sv. čtení nedělních. Jan Hus dobrovolně přišel na Kostnický církevní koncil, aby vysvětlil reformu, neboli nápravu vedení církve, jak psal a kázal například v pražské Betlémské kapli. Požadoval, aby se církev vrátila ke svým počátkům a pravdu hledala v evangeliích. Vedení církve neuneslo jeho námitky, a proto byl upálen jako kacíř. Čeští věřící, neboli většina tehdejších obyvatel Čech, tenkrát podpořili „Stížný list proti upálení Jana Husa“, který do Kostnice poslala česká šlechta. Je na něm 452 podpisů a pečetí. Koncil odpověděl, že všichni jsou kacíři.
Od roku 1419, kdy proběhla Novoměstská defenestrace v Praze, do roku 1436, kdy církev musela uznat požadavky husitů a byla přijala a uznána husitská Kompaktáta, probíhaly ozbrojené boje. Většinou to byly boje husitů s do Čech přicházejícími křižáckými vojsky. Papežovy křižácké výpravy měly za úkol vyhubit české kacíře, aby se jejich učení nešířilo po Evropě.
Vynikající vojevůdce Jan Žižka z Trocnova porazil křižáky v bitvách, Na Vítkově, u Žatce a u Kutné Hory. Přestože bojoval proti vícenásobné přesile, dokázal vojenskou strategií a využitím terénu vždy zvítězit.
Po smrti Jana Žižky dále vítězně vedl husity katolický kněz Prokop Holý-Veliký. Porazil tři velké křižácké výpravy do Čech. První byla poražena u Ústí nad Labem, kde měli Němci trojnásobnou převahu. Prokop Holý správně odhadl, že povedou útok těžkou jízdou na střed vozové hradby. Proto se zde jejich útok dostal do tak koncentrované dělostřelecké palby, že zbytek vojska ztratil chuť dále bojovat. Dále porazil křižáky v bitvě u Tachova. U Domažlic 100 000 křižáků uteklo z bojiště, když se tam husité v počtu 40 000 nečekaně rychle objevili. Církev pochopila, že husity vojensky neporazí a navrhla jednání. V Basileji přivítala husitskou delegaci včele s Prokopem Holým a uznala tam husitům jejich reformační požadavky, Čtyři artikuly pražské neboli Kompaktáta.
Husitská vojska zabránila žoldnéřským křižáckým výpravám, aby vyvraždily, vypálily a vydrancovaly České země. V husitských dobách byl lid výrazným tvůrcem české historie. Tak zvaný husitský král Jiří z Poděbrad byl ale dán později do klatby, protože další papežové přestali kompaktáta uznávat. Jiří byl král dvojího lidu: katolíků a protestantů, jinak se v Čechách vládnout nedalo. Udržel mír a prosperitu v království. Porazil další křížovou výpravu, kterou vedl do Čech maďarský král Matyáš Korvín. Velká zásluha krále Jiřího byla, že vyslal po evropských zemích delegaci, která měla domluvit mezi panovníky dohodu pro mírové řešení sporů. Neuspěl, protože papež a německý císař trvali na svém výlučném postavení. Podobná dohoda se uskutečnila až o 500 let později v současné době.
Jan Amos Komenský byl poslední biskup Jednoty českobratrské. Pro svou nekatolickou víru byl vyhnaný Habsburky po bitvě na Bílé Hoře ze země. Byl a je uznávaný učenec, pedagog, teolog, filosof, myslitel. Napsal velké množství spisů k výuce, vzdělávání k nápravě věcí lidských, k toleranci, pro zlepšení světa. I dnes by některé jeho názory byly zdrojem poučení. Pobělohorská doba začala popravou 27 českých pánů na staroměstském náměstí v Praze. Všichni účastníci protihabsburského povstání byli zbaveni majetku. Následovalo vykořenění české duše, protože se obyvatelé českých zemí, kteří byli většinou protestanti, se museli přehlásit ke katolictví nebo vystěhovat ze země.
Kolonizační a vše české potlačující vláda Habsburků trvala 300 let. Habsburkové Čechy utiskovali, protože v nich stále viděli povstalce, reformátory a kacíře. Po tuto dobu byla prosazována dominance němectví a německého jazyka. České země se staly hospodářsky využívanou kolonií Habsburků. Praha původně větší a významnější než Vídeň se stala provinciálním městem lokálního významu. České spisy z doby předbělohorské reformace byly vyhledávány a páleny, aby se potlačila česká reformační historie. Češi tyto spisy chápali jako odpor proti zotročení a snahu o svobodu individuální i národní.
Nejaktivněji si protireformačně a při pálení českých knih počínal jezuitský řád. Majitelé spisů byli těžce trestáni. Jednalo se například o vlastnictví nebo čtení bible Kralické, spisy Štítného, Husovy, Chelčického, Komenského.
V roce 1848 probíhalo celoevropské revoluční hnutí proti monarchiím. V Čechách byly vzneseny na shromáždění ve Svatováclavských lázních požadavky na všeobecné občanské svobody, ústavní práva, zrušení poddanství, národní rovnoprávnost a české státní právo. Proti lidovému povstání zasáhl rakouský generál Windishgratz, který střílel z děl na Prahu, a rozehnal Kroměříšský sněm.
Nový rakouský císař, František Josef I., od roku 1848 tvrdě monarchisticky potlačoval národní lidová hnutí. Jím jmenovaný nový ministr spravedlnosti Alexandr Bach zahájil v Čechách mnoho soudních procesů s účastníky hnutí roku 1848. Tehdy bylo vyneseno mnoho trestů smrti, doživotních žalářů a dlouhodobých vyhnanství a dalších krutostí. 10 let byl v Čechách těžký policejní režim plný sledování udávání a šikanování. Ještě dodnes po téměř dvoustech letech v Čechách známe varování „Dej si Bacha“. Jan Neruda, který tuto dobu prožil, ji pojmenoval jako „Doba za živa pohřbených“.
Problém Rakouska-Uherska ale trval dále tím, že více než polovina obyvatel byla neněmecká a tato větší polovina byla diskriminovaná. Německá národnost byla v říši dominantní a protěžovaná. V popisovaném devatenáctém století ale probíhal nevídaný postupný řemeslně technický a průmyslový rozvoj, který nemohli feudálové a monarchisté zastavit. Silně se rozvinul i v českých zemích. Navzdory chudobě a nemajetnosti se zde lidé stěhovali do míst s možným výdělkem v začínajícím průmyslu a svými silami a schopnostmi podporovali rozvoj průmyslové výroby i za cenu odtržení od zemědělských vyživovacích zdrojů. Stálo je to mnoho potu, hladu a slz. Jak píše historik Dušan Třeštík, v devatenáctém století se udělal český národ, tím že prací zprůmyslnil zemi, dosáhl vyšší kultury, rozvíjel vědu i politiku. Tento vývoj pomohl k pozdějšímu dosažení vlastní svobody a nezávislosti. Poláci a Maďaři měli vlastní zemskou šlechtu, která iniciovala jejich povstání ke svobodě. Nakonec ale chudí a opomíjení čeští učitelé, chudí kočující herci, snaživí chudí nakladatelé a spisovatelé z chudých poměrů vyrostlí politici, lidé bez vlastní národní šlechty dokázali, že při rozpadu Rakouska-Uherska v roce 1918 nebyla v Čechách negramotnost, zatím co v Polsku a Maďarsku s vlastní šlechtou byla téměř dvacetiprocentní.
Během první světové války řada Čechů pochopila, že český národ může dojít ke svobodě v případě porážky Rakouska-Uherska. Vznikl domácí odboj, který vedl například Karel Kramář a Alois Rašín. Oba byli doma odsouzeni k trestu smrti. Zahraniční odboj vedl prof. T. G. Masaryk a doc. Eduard Beneš. Oba dlouhodobě, trpělivě vysvětlovali v zahraničí ve státech Dohody těžkou situaci lidí porobených národů v Rakousko-Uhersku a žádali pro tyto národy po válce svobodu a samostatnost. Po vítězství států Dohody se tyto myšlenky podařilo uskutečnit.
Česká tradice je odpor proti zotročení, proti cizí nadvládě, snaha o svobodu individuální i národní. Češi nikdy nebyli otrokáři ani kolonialisté. Podporovali spolupráci a pomoc hospodářskou, kulturní i vojenskou k dosažení míru. Vždy zde ale působil silný vliv zahraničních mocností. Jan Hus byl upálen na březích Rýna. Cizáčtí Habsburkové popravili 27 českých pánů, aby svou mocí obsadili zemi. Zahraniční vlivy stále se proměňující stále trvají. Je to vidět na školství, kde se stále mnění výchova. Nyní jsou problémy s početnými generacemi mládeže. V minulosti se stavělo podstatně více bytů, do kterých se mladí mohli nastěhovat a mohli zakládat rodiny. Proto bylo více narozených dětí. Přitom rodina je základ státu.
České dějiny jsou dávno popsané a vysvětlené a doložené. Není možné je přepisovat. Vyzvedávání Habsburků, kteří byli dávno v celé Evropě poraženi a odepsáni jako totalitní feudální monarchové, znamená devastaci historie a individuální špatnost.