MILAN BLAHYNKA
Mám sto chutí se vsadit, že nikomu ani z nejvzdělanějších čtenářů kromě z českopolského Slezska neříká Morcinkovo jméno pranic. Přesto monografie GUSTAV MORCINEK (Oficyna Wydavnicza ATUT, Wroclawskie Wydavnictwo Osviatowe, Wroclaw 2023; překlady autor a Mgr. Karolina Ziemka, obálka a grafika Dušan Žárský, Mladá fronta, Praha 2023, 361 s.) je velmi cenná jak pro polské, tak pro české čtenáře a navíc i pro naši literární vědu.
Její autor Libor Martinek, docent Slezské univerzity v Opavě a v Polsku řádný profesor univerzity ve Wroclawi, svou prací o polském spisovateli, narozeném ještě za Rakousko-Uherska (1891) v Karviné a po první světové přesídlivším natrvalo do polského Skoczowa (zemřel 1963 v nemocnici v Krakově), podstatně přispívá – výkladem i mnoha korekturami mýtů i drobných omylů k poznání jeho života, často kontroverzních jeho názorů a díla.
Nemohu posoudit, jak a v čem Libor Martinek obohacuje polské bádání o autorovi v Polsku velmi ceněném, mám však za to, že přinejmenším jistě zajímavá a praktická je i tam přehledná obšírná citace soudů polských i českých kritiků a literárních historiků o životě, jednotlivých dílech a odkazu autora a Martinkovy kritické, upřesňující poznámky k nim, jakož i pohled českého badatele, který je povznesen nad nacionalistické předsudky a díky tomu je s to tu a tam hodnotit sociálně exponovaná díla polského autora výše než jeho polští kolegové.
Pro české čtenáře je nesporně objevem autora u nás čtenářské obci fakticky neznámého, českou literární vědou považovaného za spisovatele jen regionálního významu (např. Karel Krejčí ve svých Dějinách polské literatury, 1953).
Pozdější Slovník spisovatelů Polsko, 1974) má Gustawa Morcinka jenom za autora, který „celou svou tvorbu věnoval sociální a národnostní problematice Slezska“, aniž se zmíní o jeho v Polsku nad jiné ceněné tvorbě pro děti. Jedině z ní je i dosud jediný knižní překlad z Morcinka do češtiny, a to právě Martinkův (Z říše Pustockého‚ 2012). Slováci si vydali z Morcinka dva překlady (Dve koruny, 1950) a Čierna Julka (1986).
České literární vědě by prospělo, kdyby tu a tam převzala Martinkův metodologický postup – vždy probrat všecku dosavadní literaturu o daném autorovi nebo problematice, ne toliko tu, která se pisateli právě líbí, a nezamlčet onu, jež se mu do jeho výkladu „nehodí“, jak je žel u nás zakořeněným zvykem.
A nakonec konstatování: objemná monografie (její rozsah narostl překlady často dlouhých citátů), byť psaná česky, vyšla v Polsku, kde se víc přeje literatuře než u nás.