JAROSLAV KUBA

Zejména z nekonečných televizních debat a besed doslova „vanulo“ očekávání jakési odměny ze Západu za to, že jsme k němu přeběhli. Přimknuli se k „imperialistům a kapitalistům“ proti všem jejich bolševickým nepřátelům na planetě… A za to strýček Sam přiveze do Prahy cosi jako Marshallův plán II., když to tady ti komouši tak zřídili, jak o tom média od rána do večera naříkala. „K nám bude Amerika jistě štědřejší než k poraženým Němcům po válce…“

Strýček Sam, alias prezident Bush, si však dával načas.

Až za rok po převratu se objevil na Václaváku. Natěšeným davům se hlasem škrobeného úředníčka jen svěřil z vrásek, které mu dělá ten pacholek Sadám. Pak na imitaci „Bell of Freedom“ zaklinkal o jedno cinknutí více, než předeslal, a odletěl. Domorodcům se, slušně řečeno, „protáhla ústa“.

Ale na odměnu přesto došlo, a dokonce převelice štědrou. Nepřišla však ze zahraničí do Československa, ale stalo se jí přímo Československo se svým bohatstvím. Byla to „odměna“ za převrat od „západních osvoboditelů“ pro každého v tuzemsku, kdo si při privatizaci pro sebe urval z toho, co do Listopadu patřilo prostřednictvím státu všem občanům. Účast na této „hostině supů“ měli všichni „pánové ze Západu“, jak je skrze svá odulá ústa tituloval Vladimír Dlouhý, a kteří se sem slétli.

Sporadické volání po regulaci jejich účasti polistopadoví „národohospodáříčci“ odmítali poukazováním na svobodnou konkurenci: „Kdybychom zahraničním firmám bránili v přístupu, pošlapávali bychom lidská práva, zejména „rovnost“ a „právo vlastnit majetek“, čili to, co jsme tak těžce vydobyli na komunistech…“ S proklamovanou rovností to bylo v praxi očividně naopak. „Pánové ze Západu“ získali všechno, co si zamanuli a domorodcům ponechali jen pověstné „drobky se stolu“. Vždyť nás přeci ve studené válce porazili a vítězové odjakživa berou všechno… buďme jim vděční, že to s námi provádějí „sametově“.

Měl jsem tak zase o čem přemýšlet. Lidská práva a svobody, která jsme záviděli Západu, si ponechal pro své občany. Vůči nám je zneužil jako politickou vábničku, aby jimi zaštítěn mohl po převratu majetkově pohltit či zlikvidovat všechno, čím jsme mohli v budoucnu jeho stejně velkým státům či jejich firmám konkurovat.

Transformace masy zaměstnanců v potencionální zaměstnavatele – neboť i ten poslední živnostníček může zaměstnat jednoho pomocníka – eliminovala v milionech Čechů vůli k odporu vůči tomuto majetkovému převratu. Vždyť se vlastně na něm svým způsobem podílejí. „Sdělovadly“ jim bylo přitom opakováno, že za komunistů jim nic nepatřilo, byli jen chudí. Ale už jim nikdo nevyčíslil, jakou cenu v korunách či v dolarech mělo bohatství státu, které bylo privatizováno, potažmo zlikvidováno jako např. ČKD nebo SONP Kladno, vulgo „poldovka“. Což z nich činilo příslušníky reálného státu, nikoli na zahraničí závislé kolonie. Ani to, že ČSSR nejenže neměla dluh, ale byla dokonce věřitelem jiných států. (Což píši 20. 10. 2023, kdy se z Novinek.cz dovídám, že státní dluh vzrostl na 3115 biliónů Kč, a na každého Čecha tak připadá dluh 286 000,- Kč.)

A náhle jsem pochopil, proč mi prof. Pěchota uložil zabývat se zákonem „O podniku se zahraniční majetkovou účastí“, který byl přijat Federálním shromážděním ČSSR 8. 11. 1988 pod číslem 173 ve Sbírce zákonů. Ten byl jak „ušitý“ na situaci, kdy se do Československa pohrnou cizí firmy podnikat. Abychom z toho získali prospěch my, a nikoli aby nám všechno rozkradli. Zároveň jsem porozuměl výrokům privatizátorů „být napřed před právníky, či před nimi rovnou utíkat…“, čili ignorovat zákony.

Překypoval jsem vztekem při představě, jak se osnovatelé těchto neokoloniálních záměrů, a sídlící kdesi za kopečky, škodolibě radují, jak tohle Čechy naláká. Že si ani nevšimnou, jak jim už prší za krk…

Byly to donekonečna omílané fráze typu, „že ekonomika nefunguje, a všechno je proto tak zanedbané, neboť je to státu, který přece ze své podstaty není schopen hospodařit a chovat se jako řádný vlastník…“

Havel k těmto tirádám „inžů“ z „prognosťáku“ a „ekonomičáku“ dodával, že relikty komunistického megalomanu, rozuměj právě takové ČKD nebo poldovka, musí zaniknout, protože Čechům odjakživa stačí jen hospůdky a obchůdky…

Takže proto musí dojít k opaku znárodnění z roku 1945, čili k „odstátnění“, neboli k „deetatizaci“ formou „privatizace“. Což byl opak znárodnění, které ve velkém odstartovaly tzv. Benešovy dekrety ještě před rokem 1948.

V rámci zákulisních jednání a dohod Gorbačov věnoval Američanům mj. i Československo. Jsem přesvědčen, že k tomuto ujednání došlo nejpozději na jaře 1989 v New Yorku při setkání Matlocka s Jakovlevem. Američané proto nemuseli u nás usilovat o násilné odstranění režimu „zvenčí“. „Listopad“ byl začátkem událostí a změn, které Čechům zabránily navázat na „Pražské jaro“. Znemožnily nám samostatně, svobodně a v náš prospěch provést změny – zdůrazňuji, podle našich potřeb a představ. Nikoli zahraničí. Samozřejmě i bez likvidace ČKD, SONP, atd.

A ještě cosi velmi důležitého. Jestliže bylo Československo před Listopadem dokonce americkou vládou uznáno v HDP na 12. místě ve světě, svědčí to o kvalitách těch, kteří řídili podniky, plánování, chod národního hospodářství, a samozřejmě všech pracujících, všech Čechoslováků

Nejprve by se však musel „Gorby“ zachovat jako prezident Charles de Gaulle, když vyhlásil v roce 1962 nezávislost Alžírska, dotehdy francouzské kolonie. Pak by k nám vítěz studené války nemohl přistupovat jako dobyvatel na území poraženého. Nikoli jak to učinil, když nás Gorby v rámci zákulisních dohod předhodil Američanům. Mohlo se navázat na ambice šedesátých let, jejichž vyvrcholením bylo Pražské jaro. Získat neutralitu, dohodnout si výhodné podmínky pro obchod se Západem, po období adaptace na novou situaci se stát důstojným partnerem rozvinutých evropských států. Při liberalizaci politického systému a rozvoji práv a svobod občanů neslevit ze suverenity národního státu. Bez cizích základen, bez závislosti na zahraničí, bez importovaného chaosu a řízeného rozkladu…

V této souvislosti bych výběr teorií a doktrín podřídil cíli převratových změn. Hledal bych takové, jež by ospravedlňovaly anihilaci fungujícího a relativně prosperujícího „socialistického státního kapitalismu“. Ospravedlňovaly nahrazení tohoto robustního makroekonomického systému zavedením poměrů, ovládaných triviálními pravidly „tržiště“. Na němž všelijací překupníci a hokynáři se ziskem prodávají, co vykoupí od rolníků, řemeslníků či manufaktur. Do této „báze“ trhovecké mikroekonomiky samozřejmě ještě patří všichni, co nabízejí osobně vykonávané služby všeho druhu.

Proto se plánovači převratu neopírali o teorie vyspělé ekonomiky soudobého Západu, neboť nic takového u nás Mezinárodní měnový fond (MMF)a Světová banka (SB) nastolit nepotřebovaly. Naopak, záhy nás po převratu zařadily mezi rozvojové státy, pro něž se hodí právě traktáty teoretiků a národohospodářů z dob nástupu primitivního kapitalismu, onoho „laissez faire, laissez passer“.

Autorů, kteří se snažili prosadit kapitalistické podnikání, jemuž překážel stát chránící zájmy feudálů. Tudíž požadovali, aby byl oslaben a ztratil moc omezovat nastupující podnikatele, a jejich živelně fungující trh. Vždyť ona „tajemná ruka trhu“ je obrat, se kterým nepřišel jen Adam Smith v roce 1759 v Teorii mravních citů, ale je např. vlastní francouzským fyziokratům, a opodstatňuje ono „laissez-faire, laissez passer“. Které v praxi nastupujících kapitalistů zdegenerovalo na „nechte nás dělat s vámi, co si zamaneme…“

Bylo náhodou, že v polistopadové vládě měli odpovědnost za národní hospodářství lidé, kteří měli blízko k ekonomické teorii, nikoli k praxi? Učitelé z VŠE v Praze, dokonce z jejího zrušeného Ústavu marxismu-leninismu, z Prognostického nebo Ekonomického ústavu ČSAV? Nehodili se snad tito lidé bez zkušenosti a praxe skvěle na omílání překonaných tezí národohospodářů z 18. a 19. století z pozic vysokých vládních úředníků? Ano, a obhajovali je jako „požehnání“ návratu k „normálu“ od „slepého ramene vývoje“. Aby mohli díky tomu zdůraznit, že se to bez „deetatizace“, neboli „odstátňování“ nezdaří.

Kvůli tomuto účelu nevadilo, že se jednalo o přenesení teorií vztahujících se k době před dvěma stoletími na současnost. S tím se snoubil mediálně šířený narativ, jak „Gorbačov prý pochopil, že socialismus je slepé rameno vývoje a zatáhnul za ním oponu…“

Obyvatelstvu se současně tvrdilo, že socialistická ekonomika – jaká náhoda – shodou okolností právě teď a sama od sebe totálně zkrachovala. Proměnila se v trosky, které si od nás Západ nezištně odveze.

Kdyby tomu někdo nechtěl věřit, tak to média doplňovala tvrzením naznačených „expertů“, že Československo by sice mohlo ještě vyrábět, ale jen v zaostalém, konkurence neschopném sovětském standardu. Přitom export na Západ byl relativně velký, nebyl omezen jen na vývoz vojenského materiálu. Československo se mohlo v nejhorším případě načas s dumpingovými cenami prosadit stejně, jako to ČLR začala dělat ve velkém od osmdesátých let.

Jako rajská hudba muselo plánovačům převratu znít přesvědčování lidu rádoby „ekonomickými experty“ z vlády, že „musí naše státní podniky rozprodat, dokud nám za ně někdo ještě něco zaplatí. Když nikoli, tak je rozdejme, neboť jejich udržování je nákladné… snažme se přilákat cizí kapitál, onu křehkou květinku, aby nám místo našich zkrachovalých ruin postavil nové, konkurence schopné podniky“.

Kdyby to nebylo tragické, bylo by to komické… Člověk nemusí být graduovaným národohospodářem, aby pochopil, na čem bylo založeno fungování československé ekonomiky. „Centrální plánované direktivní řízení“ spojovalo až tisíce velkých, středních a malých podniků „dodavatelsko-odběratelskými vztahy“ v jeden funkční, organický celek. Článek 12. Ústavy ČSSR stanovil, že „národní hospodářství musí být řízeno státním plánem rozvoje“.

Ano, v tom hledejme překonání živelnosti, nepředvídatelnosti, spekulativnosti a práva silnějšího, parazitismu, primitivního trhovectví. Znaků tržního kapitalismu, kterých se Československo po druhé světové válce začalo Benešovými dekrety o znárodnění, tak jako Francie čtvrté republiky ve stejném období, zbavovat.

Ve svých sedmdesáti letech, kdy toto píšu, již pohlížím na „budování socialismu“ s nadhledem. Lze éru socialismu hodnotit jako „zákonitý produkt“ vývoje společnosti, jak je svými tvůrci za cosi takového považována? Anebo jde jen o projev sociálního inženýrství, o sociální a ideově-kulturní experiment, o „slepé rameno historie“?

Ideoví vůdci „francouzské revoluce“, odstartované v roce 1789, nechtěli odstranit vládce, jen aby si mohli usurpovat jejich moc. Ale byl to pouze nezbytný předpoklad odstranění společenského řádu, rozdělujícího lidi na nadřazené těm, které fakticky vlastnili. A udržovali je po generace v poloanimálním stavu, aby jim sloužili stejně jako hospodářská zvířata.

Pokud chtěli revolucionáři nastolit spravedlivé poměry, museli nejprve prosadit všeobecnou rovnost. Stát už neměl být ztotožněn s panovníkem, ale změnit se na „věc veřejnou“, rés publicae. Pro všechny jeho zrovnoprávněné obyvatele, napříště „občany“.

Jak známo, pokus z roku 1789 časem nepřežil odpor svržených a jejich zahraničních podporovatelů. Přiživujících v táboře revolucionářů krvavé paranoidní hledání zrádců, „vnitřního nepřítele“.

Ale kdyby nebylo pokusu započatého roku 1789, nevznikla by v letech 1792 až 1804 „První republika“. Když bylo v jejím vedení Direktorium nahrazeno Konzulátem, Napoleon se roku 1804 prohlásil z prvního konzula císařem, a republika zanikla. Avšak, paradoxně s jeho jménem, je spojen občanský zákoník z téhož roku. Odstranil feudální lenní právo a zavedl do právního řádu mnohá osobnostní práva, naznačená už „Deklarací práv a svobod“.

Po definitivním odstranění Napoleona roku 1815 došlo s pomocí krutého Bílého teroru na tzv. restauraci Francouzského království, neboli k návratu Bourbonů na trůn.

Pokrok, který přinesl rok 1789, však nebylo možné docela zrušit. Občanský zákoník platil dále, i když omezeně, a monarchie se stala konstituční.

V roce 1830 vypukla Červencová revoluce dělníků a studentů. Sice se jednalo o epizodu v historii Francie, avšak měla pokračování v Únorové revoluci roku 1848, jež nastolila Druhou republiku. Trvající do roku 1852, kdy se „prezident“ princ Ludvík Bonaparte nechal korunovat za Napoleona III.

Jeho Druhé císařství roku 1870 nahradila třetí Francouzská republika, trvající až do německé okupace roku 1940. Takže cíl historického pokusu o nahrazení vlády feudálů republikánským zřízením rovnoprávných občanů byl definitivně dosažen až po jednaosmdesáti letech.

Nabízí se mi otázka. Proč se revoluce opakovaly, proč to, co na určitou dobu nastolily, definitivně neskončilo? Vždyť to také byl jen projev sociálního inženýrství, sociální a ideově-kulturní experiment… Anebo nebyly snad opakující se revoluce „zákonitým produktem“ vývoje společnosti, který „restaurace“ překonaných pořádků nemůžou definitivně zastavit? Pokud by se jednalo o vývojovou zákonitost, pak by se střídání revolucí a kontrarevolucí mohlo opakovat v historickém úsilí o překonání „kapitalistické“ společensko-ekonomické formace…

Úryvek z autorovy knihy „…vytunelovaný Listopad“