Fontána se sousoším Péti a Gavrika, dětských hrdinů proslulého románu Valentina Katajeva Na obzoru plachta bílá v Oděse. Ukrajinským nacionalistům vadí, že autor dílo napsal v mateřské ruštině, navzdory tomu, že byl rodákem Oděsy. Proto usilují o stržení pomníku. 

IVO HAVLÍK

Ve třetím největším městě Ukrajiny, přímořské Oděse, byl 1. dubna po zimní přestávce zahájen provoz fontán. Oděsa je velkými gejzíry proslulá, má jich sedmadvacet.

Vodu zatím chrlí jediný vodotrysk před budovou opery a baletu, brzy ji má stříkat ještě deset fontán. Další letos zřejmě zůstanou na suchu, protože město nemá dostatek elektrické energie, už nejezdí tramvaje a trolejbusy.

Čtyři fontány jsou v zóně, která byla vloni narychlo a účelově zapsána jako dědictví UNESCO.

Jedna z fontán byla v roce 1988 „zasvěcena“ hrdinům románu Valentina Katajeva Na obzoru plachta bílá (v originále Belejet parus odinokij). Péťovi a Gavrikovi vlny z Černého moře šplouchají k jejich chlapeckým nohám, jako v knize.

Autor se v roce 1897 v Oděse narodil rodičům ruské národnosti, jeho rodné město, založené petrohradskou Němkou Kateřinou II., tehdy bylo součástí Ruské gubernie. Psal rusky a Oděsu proslavil i v jiných literárních dílech, nejvíc snad v memoárech Má démantová čelenka (Moj alvaznyj veněc), kde vzpomíná na jiné velké Oděsany, většina z nich psala rusky; Bunin, Babel, Oleša, Bulgakov a další.

V jiné autobiografii uvádí, že jeho první báseň s plným podpisem byla otištěna v roce 1909 v Oděském věstníku. V roce 1913 se jeho verše začaly objevovat v deníku Oděský list.

„V téže době přečetl mé verše známý spisovatel A. M. Fedorov, který žil v Oděse a ujal se mne,“ napsal Katajev a dodal, že za občanské války, která ho „házela od bílých k rudým, od kontrarozvědky k črezvyčajce“, byl v městském kriminále vězněn přes osm měsíců.

V roce 1920 v oděské pobočce Ruské telegrafní agentury řídil Okno satiry, o rok později ho přeložili do Charkova, aby tam psal agitky pro Ukrajinské hlavní politicko-osvětové ústředí. Do Oděsy se vrátil a v roce 1937 tam vydal příběh z pohnutého roku 1905 pod názvem Na obzoru plachta bílá.

Není tedy pochyb, že Katajev byl původem i literaturou bytostně spojen se svým rodištěm, stejně jako jeho bratr Ilja Ilf, který tvořil ve spojení s jiným oděským rodákem Jevgenijem Petrovem (slavný satirický román Dvanáct křesel).

Toponomastická komise města, vedená ukrajinskými nacionalisty, se nyní v akci kvapné a trapné derusifikace snaží odstranit vše, co je spojeno s literaturou ruských spisovatelů.

Literární muzeum neví, co s tím, že většina jeho stylizovaných pracoven je logicky věnována rusky píšícím Oděsanům. Je proto dočasně zavřeno.

O zbourání dvou pomníků Puškina, který v Oděse žil v carském vyhnanství, již bylo rozhodnuto a nyní má přijít na řadu sousoší Péti a Gavrika.

Připomeňme, že jmenovaný román česky poprvé vyšel již v roce 1938(!) v překladu Josefa Bečky s doslovem Bohumila Mathesia v nakladatelství Evropský literární klub Praha s titulní ilustrací Jindřicha Štýrského.

Mathesius doslov zakončil stručnou recenzí: „Měkká a v sovětské literatuře vzácná soucitnost, vášnivá láska k životu ve všech jeho formách a projevech, plavný styl, nepohrdající někdy ani širokými lyrickými masážemi, hluboký cit pro dramatické situace - to jsou asi charakteristika tohoto nikoli nejmenšího talentu sovětského písemnictví.“

Jistá krátkodobá majitelka knihkupectví ve Žďáru nad Sázavou, později předsedkyně sněmovny a nyní senátorka, se pochlubila tím, že nikdy neprodala knihu ruského, tím méně sovětského básníka a spisovatele.

Možná přispěje na náklady zbourání pomníku sirotka Gavrika a Péti, syna oděského učitele Bačeje. Vodotrysk zůstane.