Sartre o povinnostech intelektuála:
IVO HAVLÍK
Na pultech větších knihkupectví se v předjaří objevilo zajímavé dílo Karla Srpa o mimořádném vlivu francouzského filozofa, dramatika a spisovatele Sartra na československou kulturu.
Knihu vydalo nakladatelství Arbor vitae (z latiny Strom života) ještě s evidencí roku 2023 pod názvem Ti druzí Jean-Paul Sartre a Československo 1934-1970. O dokonalou grafickou úpravu se postaral Pavel Růt.
Srp věren svým zásadám přesnosti a perfekcionismu odvedl obrovskou práci se zdokumentováním návštěv Sartra v Československu, jeho setkání s českými a slovenskými spisovateli a básníky, divadelními režiséry a herci, se všemi, kteří respektovali Sartrovo pojetí revolučního intelektuála a víru v socialismus.
Autor cituje ze Sartrovy přednášky pro Československou společnost pro šíření politických a vědeckých znalostí:
„Řekl jsem onehdy v Bratislavě a opakuji to zde znovu, že podle mého názoru v revolučním intelektuálovi dneška existuje neustálé napětí mezi třemi koncepcemi, mezi trojí snahou:
1. Je to přiznání k socialismu nikoli jako k dokončené realitě, nýbrž jako k neustálému pokroku přes neustálé krize.
2. Je to disciplína, protože revolucionář musí stát vždy ve straně nebo po boku strany, k níž chová sympatie a s níž jde.
3. Je to kritičnost. (…) Není to pohodová pozice, ale nikdo nikdy netvrdil, že člověk je zrozen k tomu, aby žil pohodlně.“
Karel Srp připomíná, že Sartre takto mluvil v době, kdy na jedné straně stál nepřijatelný kapitalistický systém, spojovaný dlouhodobě s měšťáckou kulturou a se Sartrovou vytrvalou kritikou „amerikanismu“, na druhé se nacházela společnost zdrcená kultem osobnosti, z nějž se pozvolna probouzí, s nímž původní socialisté a komunisté neměli mnoho společného, i když se mnozí z nich na jeho rozvoji přímo podíleli.
Je až neuvěřitelné, kolik Sartrových myšlenek pronesených v Československu Karel Srp shromáždil, jak vyhledal, co noviny a časopisy o návštěvách Prahy a Bratislavy psaly, kolik k tomu našel ilustrací, snímků od slavných světových a českých fotografů (na nejednom záběru Sartra a jeho družky Simone de Beauvoire je Dana Medřická), karikatur od Adolfa Hoffmeistra a Slováka Ľubomíra Kellenbergera, kreseb a scénických modelů Sartrových divadelních přestavení na našich jevištích, plakátů filmů.
V souvislosti s pětatřicet let trvajícím skandalizováním Julia Fučíka, bouráním jeho pomníků a škrtáním názvu ulic s jeho jménem, stojí za přečtení Sartrovy názory na něj. Srp píše, že Sartre v souvislosti s Fučíkem zavrhuje představu, že „hrdinové jsou zrádci, kteří neměli čas zradit“, Fučíka obdivuje a nacistické mučení v Petschkově paláci srovnává s mučením prováděným průzkumníky francouzské 10. výsadkové divize v Alžíru.
Po srpnu 1968 a nástupu Gustáva Husáka do čela KSČ byl Sartre k tzv. normalizaci kritický a oficiální česká kultura se k němu pod stranickým tlakem přestala hlásit. Žel také v nových, tzv. demokratických poměrech Sartre zůstává krajně nepohodlný a nepřijatelný.
Právě proto je kniha Karla Srpa velice aktuální.