RUDOLF HEGENBART
V květnu se příroda začíná obalovat květným příkrovem. Hlohy, krokusy, narcisy, šeříky a růžové šípky zahajují toto nádherné vzkypění barev a vůní. Z lesů a hájů nám zní koncerty našich ptačích umělců. Poslední stěhovaví ptáci se k nám vrátili a jejich hlasy zní do všech koutů. Na ovocných stromech bují první výhonky. Je jaro! Jaro nádherné, plné lásky, porozumění, optimismu. Láska stmeluje každého z nás. Sbližuje nás, vábí k dobrým činům, k přátelství.
Ve vzpomínkách se vracím k 1. máji roku 1945. Časně ráno maminka odtemňovala ve světnici okna. Najednou vykřikla: Němci! Vyskočili jsme z postelí a utíkali k oknům. A skutečně. Venku, před každým oknem stál německý voják s kulometem namířeným do oken. Nastal strach, zamával s námi všemi. Ještě jsme se nestačili pořádně rozkoukat a fašističtí vojáci tloukli na dveře. Otevřete!, zvolal jeden z nich. Tři ozbrojení vojáci okamžitě vnikli do místností. Partyzan, kde partyzan, křičeli. Rozkázali rodičům, aby je vedli na půdu a do dalších míst stavení. Rodiče museli jít v čele a za nimi dva fašisté se samopaly. Začala prohlídka. Jeden voják zůstal se mnou v místnosti. Mluvil česky. Ptal se, zda se učím německy, zda k nám chodí partyzáni, zda rodiče chodí za nimi. Chvíli jsem mlčel. Voják opakoval otázky. Po chvíli jsem koktavě odpověděl, že jsem nikoho neviděl, ani o partyzánech neslyšel. Pak se ptal, zda znám německou říši. Neznal jsem. Rozhovor byl přerušen. Do světnice se vrátili rodiče. Fašisté nic nenašli. Tak končila i prohlídka jednotlivých stavení německými vojáky. Němečtí vojáci nenašli ani partyzány, ani zbraně. Partyzáni se z obce stáhli zavčas do lesů. Při odchodu Němci zahrozili pěstí a ukázali na krk, co rodiny čeká.
Později občan Cikháje František Ptáček mj. řekl: „Lidi u nás v obci ve válce žili ve strachu, v napětí, v nejistotě. Na 1. máje roku 1945 byla obec obsazena Němci. Obsazeny byly všechny chalupy, i naše. Němci prováděli prohlídky, hledali partyzány. Od jednoho německého vojáka jsem dostal rozkaz otevřít vrata stodoly. Němec se za mnou díval, chvíli stál a pak, jakoby odcházel, se na mě podíval, zahrozil rukou a řekl: ‚Ziegenhain, sam partyzan!‘ Druhý voják, který držel psa, dodal: ‚Je třeba je všechny postřílet, vypálit!‘ Usoudil jsem, že je zle. Nakonec prohlídka dobře dopadla. Ještě že válka skončila. Kdyby se prodloužila, tak nevím, jak jsme v Cikháji dopadli. Asi špatně. Byla to špatná doba…“
V podvečer následujícího dne místní činitelé oznámili, že kolony německých vojsk mohou odbočit do naší obce. Měli jsme si sbalit důležité věci, vzít s sebou jídlo a připravit se k odchodu do lesů pod horu Tisůvka. Maminka zaklela. Zatracená válka Němců. Tehdy jsem se ptal maminky: Mami, co je to válka? Chlapče, válka to je strach, bída, zabíjení lidí, bourání chalup, zlodějna území, majetku. Požádal jsem, aby naši vzali do lesů pro mě konev mléka. Měl jsem ho rád. Na štěstí německá vojska se vydala jiným směrem a my zůstali doma. Ano, taková byla doba fašismu!
Za pár dnů jsme si oddechli. Dne 5. května 1945 vstoupili partyzáni do obce veřejně. Spolu s revolučním národním výborem prohlásili obec za svobodnou. Na budovách byly vyvěšeny československé prapory. Cestář Josef Haman vyhrával na harmoniku. Zásluhu na osvobození naší obce Cikháj měli čeští a ruští partyzáni. Z Cikháje to byl Adolf Haman a Karel Jaitner, Karel Němec z Nové Huti, Václav Ježek ze Žďáru, členové revolučního národního výboru v čele se Stanislavem Ptáčkem. Osvobození obce se zúčastnil i spisovatel a básník Petr Křička, který pobýval u řídícího učitele O. Bartoše. Na osvobození toho dne měl zásluhu i Jaroslav Litochleb, tehdejší starosta obce a další občané jako Bohumil Haman, hospodský František Hladík. Na osvobození obce měli zásluhu i ti, kteří byli v koncentračních táborech: Josef Vajs s rodinou, bratři Adolf a Rudolf Ptáčkové, František Bukáček, Josef Roučka, Adolf Chaloupka, Josef a František Šebkové, František a Josef Strakové, Josef Blažíček, Antonín Pešl, Jaroslav Opat. Mezi nimi i Marie Beránková, Karla Jaitnerová a Marie Hamanová. Úsilí cikhajských občanů vyústilo ve svobodu.
Dne 10. května přijel do obce na koni první voják Rudé armády. Oznámil občanům konec války, mír. Poté přijela do obce část maďarských vojsk, která se pak přesunula do Herálce. Dne 12. května 1945 přijelo do obce 1200 rumunských vojáků. V obci pomáhali zatýkat zběhlé německé vojáky, zajišťovat klid a pořádek v obci. Z obce odjela rumunská vojska 27. května 1945. V tento den skončila v Cikháji 2. světová válka. Všeobecně na Žďársku skončila válka 17. května 1945 odjezdem všech partyzánů. V květnu 1946 přijel do obce velitel partyzánského hnutí z Kyjeva generál Kovpak a poděkoval občanům Cikháje za pomoc partyzánům a za odboj proti fašismu.
Dnes je člověk mnohdy na pokraji rozumu. V našem životě se objevují znovu prvky fašismu, který vždy šel válkou za zcizením bohatství jiných států a za vytváření tvrdé poslušnosti občanů. Připomínejme si fašismus, utrpení našich občanů, a nezapomínejme na ty, kteří přispěli naší svobodě.
Tvrdí se, že svoboda k nám přišla ze Západu. Ale já mám své vlastní nezapomenutelné prožitky. I na stránkách kronik a různých publikací ke mně promlouvají oběti německého fašismu. Jsou dokumentárním svědectvím a zrcadlem fašismu. Pamětní zápisy a paměti hluboce otřásají každým člověkem, lidským citem. Fašismus nebyl jen obsahem činnosti Himlerovy esesácké skupiny. Byli také oblečení v civilních oděvech. Neseděli pouze v úřadovnách Hitlerova kancléřství, ale i v přepychových ředitelských pracovnách mezinárodních monopolů. Zatímco sovětští vojáci nesli obrovskou tíhu nejdelší válečné fronty v dějinách, odpovědní mužové Západu přihlíželi lhostejně k plamenům krematorií v koncentračních táborech, k hromadným vraždám dospělých a dětí, k vyhlazování celých obcí i našich národů. Sovětská armáda odvrátila fyzické vyhlazení našich národů. Vlivem mnohých dnešních odpůrců socialismu se zdá, že jedinými oporami demokracie byl Hitler a jemu podobní, fašismus. Už zapomínáme?
Starší i mladí občané si uvědomovali, že vše začalo zradou západních spojenců v Mnichově, kterým národ věřil. Ztratili jsme pohraniční území, velkou část průmyslu, svobodu a samostatnost, velkou část inteligence, občanů. Následně, 15. března 1939, vstoupila na naše území fašistická vojska. Adolf Hitler vyhlásil 16. března 1939 na našem okleštěném území protektorát Čechy a Morava. Z mapy hitlerovské „nové“ Evropy zmizely hranice naší vlasti. České země byly germanizovány. Měly se stát součástí velkoněmecké říše. Český národ měl být zničen dílem asimilací, dílem fyzickou likvidací a deportací na Sibiř.
Převážná část populace, která prožívala úspěšně poválečné období, vnímala, že nastalo období oproštěného člověka. Oproštěného od předsudků a pověr, od hamižnosti a krajního individualismu a subjektivismu, od útlaku hmotného i morálního. Platila prostá pravda: každý člověk bez ohledu na svůj původ, na svůj jazyk měl právo podílet se spravedlivě na životě národa a státu. Pracující lid a nejosvícenější inteligence se stala hospodářem svých věcí. Zbavili lid psí úzkosti o každodenní existenci a otevřelairozsáhlé možnosti všem tvůrčím pracovníkům. Pracující lid věděl, že je to jejich republika, věděl, pro koho pracuje, znal cíl svého úsilí.
Popřemýšlejme, co díky osvobození v roce 1945 bylo vykonáno. Přehrady, statisíce bytů, tepelné a jaderné elektrárny, dálnice Praha – Brno, nová města Havířov a Poruba, sportovní stadiony, moderní zemědělství… Kam se podíváš, prožíval člověk radost. To přece práce, matka pokroku a s ní tisíce a tisíce aktivních občanů Československa slavilo triumf. Nenacházíme slov, která by se mohla vyrovnat velikosti lidské práce, velikosti společnosti, v níž člověk člověku se stal bratrem a ne vlkem. Odsunuta byla zakletá minulost kapitalismu.
S úctou si připomínejme všechny ty, kteří pochopili, že vzdělanost, pracovní um a píle, víra v perspektivy socialismu, vytvářely podmínky ke šťastnému životu každého z nás. Byly to každodenní zápasy, směs vítězství i porážek, chvil vzletů i pádů s polámanými křídly.
Dnes stojíme na vážné křižovatce našeho národního života. Znovu musíme usilovat o obranu národa a českého jazyka. Znovu musíme bojovat o vědomí národní sounáležitosti, národní identity, národní tvořivosti. Znovu zápasit s projevy nesnášenlivosti, nenávisti, nepřátelství. Ocitáme se uprostřed tvrdého politického boje o zfalšování moderních československých a českých dějin. Je to boj nejen o výklad minulosti, ale především o naši přítomnost a budoucnost. Je to boj, zda zůstaneme tradičně protinacistickým národem, anebo projdeme procesem probíhající expanze a hrůzovlády novodobých nacistů. V pochmurných dnech po Mnichovu prokázal československý národ, že jeho jádro je zdravé. Národ rozpoznal dobro a zlo. Prokažme to i nyní.