JAN JELÍNEK

Poprvé v životě jsem navštívil tehdejší Sovětský svaz v červnu 1977. Jako student Fakulty žurnalistiky Univerzity Karlovy v Praze jsem tu pobýval na výměnné měsíční studijní stáži s dalšími českými krajany ve Fakultě žurnalistiky Lomonosovy univerzity v Moskvě. Velkým zážitkem se pro nás stal výlet do Jasné Poljany do usedlosti Lva Nikolajeviče Tolstého, autora literárních skvostů Vojny a míru nebo Anny Kareniny. Dlouho jsme v blízkém lese stáli u prostinkého rovu Tolstého obrostlého trávou, a naslouchali šumění větru v korunách stromů. Mnohé pamatují tohoto vousatého venkovana, jenž v prosté rolnické rubášce kosíval trávu na luhu a za nocí se těšil ze zpěvu slavíků.

V jedné z místností usedlosti jsem se zahleděl na stolek s perem, kterým Sofie Tolstá, žena Lva Nikolajeviče, přepisovala patnáctkrát (!) jím opravovaný text Vojny a míru. U pera spočíval nápis: „Prosíme, nedotýkati se rukama!“ Já to však porušil a sáhl si na pero a nevšiml si, že za zády mi stojí bdělá průvodkyně. Polilo mě horko. „Teď mám asi velký průšvih, zřejmě si pomyslí, že jsem chtěl pero ukrást,“ ztuhl jsem. Kupodivu žena, starší paní, mi jen jak matka malému rošťákovi pohrozila prstem a řekla: „Ach vy neposlucho, Ale já pochopila, že vy, Češi, také tak velmi milujete dílo Tolstého jako my, Rusové.“ A tím byl můj prohřešek zažehnán. Duchovním osvěžením pro nás též byly v moskevské fakultě besedy u samovaru s poutavým vyprávěním Nikity Iljiče Tolstého, prapravnuka Lva Nikolajeviče Tolstého.

Přišli jsme se také na blízké Rudé náměstí do mauzolea poklonit se památce Vladimíra Iljiče Lenina. Zařadili se do velmi dlouhého zástupu lidí, kteří se rozhodli vzdát pietu člověku, jenž pohnul tokem dějin. Strůjci revoluce, která v základech otřásla vratkým světem, jak zvěstoval americký novinář John Reed. Cizinci, čekající ve frontě, dostávali přednost před domácími občany, aby v ní dlouho nestáli. Před námi se náhle rozplakal malý chlapec. „Máma, bolí mě nohy, bolí mě nohy,“ vzlykal a na tvářičce se mu zaleskly slzičky. Vztáhnul ručky k tátovi, aby ho vzal na ramena na koně. Maminka dítě okřikla: „Buď zticha, Koljo, Lenin spí, probudíš ho!“ Lidi v zástupu se pobaveně a vlídně rozesmáli. A pouštěli Kolju s mámou a tátou kupředu, takže se záhy dostali ke vchodu do mauzolea.

V dubnu 2001 jsem v roli delegáta 8. všeslovanského sjezdu v Moskvě přišel do mauzolea za Leninem podruhé. U vchodu již nestála čestná stráž, ale veškeré pietní dekorum zůstalo zachováno. Ruskem v té době zmítaly názory, že Lenin by měl být z mauzolea vynesen, jeho tělo pohřbeno do země nebo zpopelněno. Prý zde leží jen jako mumie a relikt minulosti. A péče o jeho ostatky je příliš drahá. Proti likvidátorům Leninova těla se postavili na odpor stoupenci Leninovy památky. Založili společnost na jeho ochranu. Uspořádali finanční sbírku na jeho záchranu. A z darovaných peněz pomáhali krýt náklady na péči o Leninovo tělo. Tenkrát mě oslovil jeden z delegátů sjezdu, starší muž, zda bych mohl přispět do sbírky alespoň malým obnosem. Daroval jsem mu deset amerických dolarů. S poděkováním mi řekl, abych mu dal svoji adresu, že mi spolek na záchranu Lenina zašle na památku dopis, který bude i potvrzením, že jsem se zasloužil o uchování Leninovy památky. A dopis mi domů později opravdu přišel. Stařík mi tenkrát stiskl ruku a dodal: „My víme, že nejpřirozenější způsob je zesnulého člověka pochovat v rakvi do země nebo spálit v krematoriu. Ale Lenin musí zůstat v mauzoleu, protože je to symbol, ohromný symbol nejen pro Rusko, ale i pro celý svět! Dobří lidé nesmí si ho nechat nikým vzít! Byl nám oporou a povzbuzením ve Velké vlastenecké válce, když jsme porazili hitlerovské Německo, s Gagarinem jsme s ním vylétli do vesmíru ke hvězdám, stanuli na severním i jižním pólu planety Země. Je naší duchovní posilou i po rozvalu Sovětského svazu…Kdybychom dovolili vyhnat Lenina z mauzolea, bylo by s Ruskem moc zle.“ A Lenin jako symbol naděje v mauzoleu zůstává i nadále.

Staříkovi jsem asi padl do oka a tak se mi ještě svěřil: „Víte, já nejsem žádný staromilec, suchar ani fanatik. Mám rád humor i košilaté anekdoty a i v mém věku se rád ohlédnu za hezkou sukní. Zvu vás na stakan vodky a povím vám vtip, který zní jako scifi:

„Po naší širé Rusi putoval lékař a chlubil se, že objevil sérum, které opět vzkřísí k životu i dlouhou dobu mrtvého člověka, pokud zůstane zachováno jeho tělesná schránka. Chtěl by jej vyzkoušet na tělu Lenina a probudit ho k životu. Naléhal na rozličné úřady, aby mu pokus povolily. Burcoval veřejnost, aby ho podpořila. S žádostí neuspěl ani u ministerstva zdravotnictví. Všude lékaře odmítali. Říkali, že je padlý na hlavu. S vůlí maratonského běžce však lékař vytrvale obíhal instituce, až nakonec se směle obrátil s žádostí o povolení na hlavu státu. A prezident kupodivu jeho prosbě vyhověl. A tak v doprovodu zdravotnického personálu, žurnalistů a televizních kamer se ocitl v mauzoleu u Leninova katafalku. Zesnulému lékař píchl do žíly jedné i druhé ruky injekční stříkačkou zázračné sérum. Ten po chvíli pohnul prsty a pomalu se posadil. Všichni přítomní se zachvěli v němém úžasu. Otevřel oči. „Co se se mnou stalo?“ otázal se Lenin. „Po velké únavě a nemoci jste dlouho spal,“ dostalo se mu odpovědi. „ Zaveďte mě, prosím, do mé pracovny v Kremlu,“ požádá. Když se postaví na nohy, doprovodí ho do místnosti a posadí na židli ke stolu. Lékař se zeptá: „Přejete si něco, Vladimíre Iljiči?“ „Šálek čaje a cukr,“ odvětí. Dopije a řekne si ještě o sklenku vodky, talíř boršče a prosnou kaši. Leninovou tváří se rozlije svěží barva. Poví mu, že spal déle než tři čtvrtě století, vyprávějí, co se stalo za ten čas s jeho vlastí. Když slyší sdělení, že ve druhé světové válce zvítězili se ztrátami mnoha milionů padlých a umučených lidí a stali se jadernou velmocí, dobyli kosmos a dosáhli velikého rozkvětu země, usmíval se. Ale záhy posmutněl po vyslechnutí zprávy o zániku Sovětského svazu, o jehož zrod se tak zasloužil.

„Co dělat, co dělat?, Vladimíre Iljiči,“ úpěnlivě volají lékař a jeho průvodci, „naši zem postihly těžké časy!“ Lenin kýváním hlavy přitaká a přikáže: „Přineste mi papír a tužku a pak běžte domů. Přijďte sem za mnou zítra po poledni. Dám vám odpověď.“ Když se do jeho kremelského kabinetu opět dostaví, Lenin tu není. Prohledají skříň, koupelnu a toaletu, zda se tu někde před nimi klukovsky žertovně neschovává. Nahlédnou i pod postel. Ale Lenin nikde! Jsou zmateni, vyvedeni z míry. Lékař však neztratil duchapřítomnost. Pohlédne na stůl, kde leží tužka a papír a na něm se zrcadlí Leninovou rukou napsaný vzkaz: „Hned večer jsem se sebral a odjel opět do Švýcarska, kde jsem v emigraci založil Jiskru. Vezmu to pak zpátky domů do Petrohradu přes Prahu, Německo, Švédsko a Finsko jako tenkrát. Jak jste tu zradu mohli dopustit! Začínáme znova!“