FRANTIŠEK UHER

Není právě běžné zamýšlet se nad básnickou sbírkou a začít citátem. Bílí chrti k smrti krásní – to napsala mladá básnířka Anežka Nováková ve sbírce se svérázným názvem: < 30 (vyd. J. Těsnohlídek – JT’nakladatelství, 2023, 45 str.) Nejde o poezii, která hladce proplouvá peřejemi čtenářovy pamětí, stejně jako uvedený citát obsahuje sbírka další metafory, které se v čtenářově paměti uhnízdí jako pták v tišině hnízda, ale stále se hlásí o pozornost. Poměrně útlá sbírka má i řadu dalších předností. S mateřským jazykem nakládá se šetrnou úsporností, snad každé slovo představu jeden kamínek v mozaice, umístěný tak dokonale, že by se bez něho obraz zachvěl, posunul, někdy možná rovnou ztratil tvar. Přičemž je to poezie nedočkavě těkavá, jako kdyby autorka cítila potřebu někam vykročit, ale nebyla si jistá o nezbytnosti takového počínání. Viz závěrečná báseň Stejná řeka a její mnohoznačný závěr druhé šance / mě moc nebaví. Pokud jde o šance, Nováková jako básnířka využila hned té první. A to tak, že téměř beze zbytku.

Zcela určitě ji však bavilo tvořit sugestivní poetické obrazy, kolorované zdánlivě všedními událostmi. Zdánlivě, protože vše, co se kolem nás děje, má svůj nezaměnitelný význam. Jenom si to většinou příliš neuvědomujeme. Nebo nedbáme. Jen ojediněle se setkáváme s básníky a básnířkami, kteří již na prahu své literární pouti dovedou nejen vidět, ale vhodně reagovat a se znalostí básnického řemesla vyslovit několika slovy obdiv, respekt a přitom pradávnou ryzí skutečnost. Viz ruce dřevorubce / nikdy prudce v básni Paradox. Poezie Anežky Novákové však zcela určitě není okázalou symbolikou ostentativní smířlivosti, a už vůbec ne příchylností k tak časté mladistvé společenské vzpouře, třebaže pouze ve verbální rovině a ve své podstatě plané a nihilistické. Možná jen podvědomě napsala v básni Vlnobití s jednoduchou otevřeností vyslovenou zralou úvahu o mírném bouření se proti vlastnímu osudu. S vědomím, že brána je sice dokořán, ale s uvážlivými pochybnostmi o smysluplnosti naskytnuvší se cesty.

Vraťme se k bílým chrtům k smrti krásným… Jenom vzácně se stává, že po dočtení (s přihlédnutím k rozsahu sbírky s třicítkou v názvu to není časově náročné) zároveň něco podceňuje k opětovnému nalistování úvodní básně. Napověděl ještě jeden citát: tří slova / a jsem jinde / než ty. Nuže, ne docela úplně. Inteligentní poezie Anežky Novákové otevřela jakousi třináctou komnatu, k níž je třeba hledat klíč. Lhostejno, zda klíč k zámku rutinnímu, zda klíč k nevšední básnické invenci. Vzpomeňme základů literární teorie, nalistujme příslušné stránky Slovníku literární teorie a zopakujme si nevšední počet způsobů použití rýmu. Nikoli vždy jako základního stavebního kamene, tu roli hraje především v básni Předposlední polední povídání. Ve verších Anežky Nováky blikají rozličné modifikace rýmů jako vzdálené majáky, to je další slibnou hřivnou v její poezii.

Na závěr drobnou poznámku pod čarou. Těsnohlídek má pozoruhodné štěstí (nebo správný nakladatelský čich) uvádět ve svém krucemburském nakladatelství na skromnější jeviště české poezie pozoruhodná nová jména. Vzpomeňme Annu Prstkovou, Ondřeje Hrabala, Leitgeba, Zuzelu, Šindeláře. Anežka Nováková jako kdyby náhle stanula v čele té nadějné ekipy, za kterou zůstávají zřetelné a dobře čitelné stopy.

.