MILAN BLAHYNKA
Náhoda, mocná inspirátorka příběhů, možná napomohla, aby Ladislava Chateau, autorka své zatím poslední knihy, zvolila pro ni název BYLO JICH PĚT…, kolaborace, trest a rozpory (Galén, Praha 2023, 262 s.; bohatá obrazová příloha se 75 reprodukcemi dokumentů z autorčina archívu a s dvoustránkovým seznamem použité a související literatury; na zadní záložce hutný medailon autorky, který napsal Jan Šulc).
Na rozdíl od názvů, které parafrázují tituly slavných knih a jenom na nich parazitují, název Bylo jich pět… se opírá o obecně známou knihu Karla Poláčka víc než oprávněně a nabádavě. Staví proti sobě dvě pětice postav ze dvou porobených zemí za druhé světové: pětici východočeských kluků, o nichž napsal za Protektorátu Čechy a Morava židovský autor, který po uplatnění norimberských zákonů nemohl publikovat a jeho kniha vyšla pod jménem jeho přítele a byla čtenářům v čase útlaku injekcí radosti – a pětici vynikajících francouzských intelektuálů, spisovatelů a publicistů, kteří kolaborovali s okupanty své země, podíleli se na antisemitské štvanici a nadto čtyři z nich propůjčili své jméno nacistické propagandě účastí na Goebellsem zorganizovaných výmarských kongresech a cestě spisovatelů z podmaněné Evropy a z neutrálních států po německé Třetí říši.
Pouhý šťastně zvolený název navádí čtenáře, aby hlouběji pronikli do rafinovanosti nacistického prosazování „nové Evropy“ – o naklonění si rasově přijatelných germánských národů nebo i méně hodnotných národů románských usilovali „přátelskými“ gesty, přitom gestapo zároveň potlačovalo třeba ve Francii odboj stejně brutálně jako v Protektorátu; ze slovanských, rasově „méněcenných“ zemí se kongresu účastnili po jednom spisovatelé jen z fašistického Chorvatska, Bulharska i z vazalského úslužného Tisova Slovenského štátu; z Protektorátu na výmarský kongres evropské literatury nepozvali nikoho. Ostatně měli už zkušenost, Vladislav Vančura se dvakrát vymluvil z pozvání na méně honosné cesty po Německu.
Z francouzské delegace kongresu ve Výmaru vybrala Chateau pět nejvýraznějších osobností: Roberta Brasilacha, Marcela Jouhandeau, Ramona Fernandeze, Jacqua Chardonne a Pierra Drieu La Rochelle; pominula publicistu Abela Bonnarda, zvoleného za okupace Francie do francouzské Akademie, ve vichistické vládě ministra školství, odsouzeného pak k trestu smrti a až do své smrti roku 1968 ukrývajícího se v klášteře ve Španělsku, a „druhořadého literáta“ André Fraigneau. Ten na rozdíl od Bonnarda, pilného pronásledovatele všeho židovského, byl, jak napsala Chateau ve svém Vlaku do Výmaru (2013) „nejméně politicky aktivní“.
Po deset let od Vlaku do Výmaru Ladislava Chateau často přednášela a psala o podivně četné skupině slovesně vynikajících francouzských spisovatelů a publicistů – a uvědomila si, že se k ní musí vrátit, aby objasnila, jak mohlo dojít k takové „zradě vzdělanců“; jak Hitlerovu charismatu a Goebbelsově propagandě mohla propadnout nejen bezmála celá populace Goethovy vlasti, ale i značná část francouzské veřejnosti a dokonce i řada znamenitých autorů. Odpověď, že Francii, jak ukázala Dreyfusova aféra, nebyl antisemitismus, byť po staletí nikoli vražedný a pogromistický, vůbec cizí a že francouzské ležérnosti imponoval německý Ordnung, rozhodně nestačila. A tak si Chateau vzala životy a dílo pětice kolaborantů pod mikroskop a v knize Bylo jich pět… nalézá různé motivy zrady jejich vlastní země, humanistické kultury, literatury i svého talentu.
„Literární fenomén“ Brasillac „v nenávisti, pohrdání a touze po slávě zašel příliš daleko (…) neštítil se ani udavačství“ a i to, že „nikdy se nepokusil o intervenci v něčí prospěch“, vyneslo mu v osvobozené Paříži trest smrti a de Gaullovo odmítnutí milosti. Petici už proti rozsudku inicioval bojovník za svobodnou Francii François Mauriac, kterou podepsali mj. Claudel, Colette, Camus, Durasová, Duhamel, Effel, Valéry, a poprava se s přibývajícími roky jeví stále víc jako trest příliš přísný, neboť připravil literaturu o díla, která mohla přispět k poznání temné minulosti.
Neméně aktivní kolaboranti z autorčiny pětice dopadli lépe. Prozaik Marcel Jouhandeau, který „jediné čemu věřil, byla matčina láska“, katolík vyčítající si svou homosexualitu, ventilující si své problémy stupňujícími se antisemitskými výlevy, sedl na lep nacistickému svůdci, tajnému homosexuálu, snad nasazenému na něho (ačkoli v Hitlerově Německu byla homosexualita trestná a homosexuálové v koncentrácích), a tak tento autor stále si píšící deník a privátní kronikář cesty do Výmaru „napříč Německem“ si ve Výmaru libuje a píše si, že „Führer není až tak špatný“ a stává se „zvěstovatelem francouzsko-německého sblížení“. Po osvobození stanul před Výborem pro očistu, „ale ze všeho vyvázl na přímluvu Jeana Paulhana, odbojáře, člena slavné odbojové skupiny Musée de l‘homme (…); jeho slovo mělo velkou váhu…“
Ramon Fernandez, před válkou považovaný „za jednoho z nejlepších literárních kritiků a esejistů“ kolem prestižní Nouvelle Revue Française, spoluzaložil levicovou revui Marianne, v revui Vu se podílel na rozhovoru s čs. ministrem zahraničí Benešem, téhož roku v jiném časopise přísně kritizoval fašismus a napsal, že „málem se stal fašistou“, neboť „fašismus je léčkou, která dokáže obratně přitáhnout buržoazní nevyhraněné intelektuály dobré vůle…“ Sám do té léčky vkročil roku 1936 a proměnil se ve fašistu.
Chateau náhlý obrat přičítá jistě právem tomu, že ho „od dětství vedla silná ruka jeho matky, intuitivně po ní toužil i v dospělosti, po ruce, která by ho vedla i chránila, a tu mu náhle podal fašista Jasques Doriot…“
Povahově nevyrovnaný Fernandez, velký anglofil, pomýšlel na to, že po okupaci Francie odejde do Londýna a přidá se k de Gaullovi, zůstává však ve vlasti, píše do fašistických listů, ale také „velký text k poctě H. Bergsona“ a knižní esej Proust. Chateau uvádí, že „jak Bergson, tak Proust byli židovského původu“ a „psát o nich s uznáním a obdivem nepochybně vyžadovalo jistou odvahu“. Chateau také cituje Ramonova syna, že otec „trpěl tím, že podporoval něco, čemu nevěřil“, a přisuzuje tomu jeho alkoholismus, který patrně přinejmenším přispěl k jeho dosud nevyjasněné smrti těsně před osvobozením Paříže.
Jacques Chardonne, „velký germanofil“ i autor eseje Láska je mnohem víc než láska, měl za to, že německá „okupace Francie je korektní a sametová“, ctitel maršála Pétaina, „nepřispíval do zběsilých antisemitských periodik, byl pro kolaboraci získán, když přijal pozvání na výmarský kongres. Necelý rok na to se seznámí s prominentním říšským sochařem Arne Brekerem, a to se mu vyplatí, když se snaží o záchranu svého syna, uvrženého do koncentráku pro účast na odboji. Chardonne tehdy žádá o pomoc vlivné Němce a proto svou loajalitu stvrzuje účastí i na druhém výmarském kongresu, na který se kromě něho a Drieua La Rochelle vypravili už jen „druhořadí“ spisovatelé. Jeho syn je skutečně propuštěn a Chardonne dopadený po osvobození a souzený, je obžalován pro „spolčení s nepřítelem“, na přímluvu osobností z odboje „vyvázl celkem dobře“, ale „cítil se až do konce života poznamenaným člověkem.“
Poslední z pětice, Pierre Drieu La Rochelle, pravděpodobně nejrozporuplnější francouzský spisovatel své doby, stal se jedním ze dvou osudových francouzských autorů Ladislavy Chateau už předtím, než psala Vlak do Výmaru, kde mu věnovala množství stran. Pět let po Vlaku do Výmaru se k Pierru Drieu Chateau vrátila v knize Colette, má drahá, vy víte, co máte udělat (2018).
Podivu a úcty hodná studentka, pak badatelka, matka a celoživotní věrná přítelkyně židovka Colette byla krátce ženou Pierra Drieu, ač názorově stála přirozeně na opačné straně než zuřivý antisemita a kolaborant Drieu, jemuž nesčetněkrát pomohla a který ji a její děti, ač dávno nikoli její manžel a nikoli otec jejích dětí, za okupace zachránil. Colette se velmi exponovala pro jeho záchranu před lynčováním i soudem po osvobození, před posledním pokusem o sebevraždu ho však už nezachránila.
Zdálo se, že se Chateau ke snad nejkontroverznější osobnosti vedle Célina nemusí vracet. Kapitola o něm v Bylo jich pět… ale toto podezření vyvrací. Autorce se daří vysledovat a ukázat až neuvěřitelný protiklad Drieuovy jasnozřivosti a zaslepenosti. Zaslepenost: až doživotní nenávist k Židům a kolaborace. A nevšední jasnozřivost? V dopise surrealistům, jenž navazoval na stať o jejich „opravdovém omylu“, Drieu předpověděl, že surrealisté „přežijí svou slávu i marasmus našeho století“.
V roce 1934 ve svém druhém rozhovoru s Edvardem Benešem ho varoval před nebezpečím v „abbé Hlinkovi“, a před hitlerismem, „který všude pátrá po germánské krvi jako zámince, aby zemi vojensky přepadl“. A připomněl, že „draví hitlerovští emisaři mají mnoho přívrženců a už dlouho formují německé minority v Čechách, na Slovensku i v Maďarsku“. Beneš by měl „víc pozornosti věnovat německé menšině, zvláště Henleinovi a jeho straně, jinak by mohl nastat anšlus“.
Do svého deníku si za války píše už 9/11 1942, „že se nemýlí, když odhaduje, že vítězství bude patřit spíše Rusům než Anglosasům“, 29/1 1943 (Stalingrad!): „Jak jsme se v Rusku spletli. L‘Humanité měla pravdu.“ 28/1 1944: „Moji židovští přátelé, se kterými jsem se ještě stýkal, jsou buď ve vězení, nebo na útěku. Zůstali mi jen dva, kterým ještě prokazuji jakousi službu. Jímá mne hrůza při představě, že americká civilizace zaplaví celou zemi.“
Myslím, že knihou Bylo jich pět… bádání Ladislavy Chateau o velkých kolaborantech ve Francii nekončí. Druhý, vlastně první z jejich nejkontroverznějších francouzských spisovatelů je Louis-Ferdinant Céline, který nebyl pozván na výmarské kongresy, neboť jeho běsnící nenávist se nacistům nehodila, když si nasazovali přívětivou tvář; když usilovali získat si evropskou literární obec. Mám za to, že o tomto autorovi, který unikl tristnímu konci kolegů kolaborantů a je ceněn i za ta svá díla, která vydal po svém návratu do francouzského literárního života, napíše velkou knihu, která poví k záhadě kolaborace intelektuální elity ve Francii za druhé světové války (nešlo jen o spisovatele a o publicisty, ale i divadelníky, hudebníky, výtvarníky) podstatné slovo.