JAKUB STEIN

Už na schodišti pražského Louvru se dali pánové do řeči.

Znají, pane Kohn, sledovali někdy televizní pořad Prima Česko?

Pan Kohn se zasmál:

Ale ale, pane Roubíček, ten tak jmenovaný pořad jsem neviděl, mně stačí, že většina pořadů o Česku, hlavně o fialové vládě a pětikoalici, je prý prima.

Na ja, zasouhlasil pan Roubíček a přisadil si. – A když už se ozve opozice, setře se tak, aby si vláda řekla prima.

O nic, navázal pan Kohn, – o nic, nepřišli, televizní Prima Česko je jen takové pel-mel, láká diváctvo na všelijaká skaliska, svatá místa a zříceniny, dokonce na repliku šibenice a potomka slavného kata Mydláře.

I to je bezpochyby prima.

Ale znaj mě, nedal se pan Kohn. – Rád se přesvědčím na vlastní oči, jak se to má a jak to v Česku chodí. Ne že bych podnikal zvláštní výzkumné cesty, zažiju toho dost na těch úplně obyčejných. Tuhle jsem měl nějaké řízení v moravském městě, které má tu zvláštnost, že tam jezdí městem nejen tramvaje, autobusy, ale i vlak; ten tam má kromě hlavního nádraží ještě tři a navíc dvě zastávky.

To je prima, taková síla!

Taky jsem si to pochvaloval. Velmi naposled, protože město je samá objížďka a náhradní doprava. Rozkopanou ulici na křižovatku s Pražskou a ke krematoriu obsluhuje místo tramvaje autobus. Od toho místa, kde jsem měl to řízení, náhradní autobus měl na konečnou, tj. k nejbližší elektrice, kterou bych se dostal na hlavní nádraží na Pendolíno, jen poslední úsek. To by bylo prima, kdybych neměl zkušenost z minula.

Z minula?

Zcela nedávného. Nastoupil jsem jak jindy do tramvaje, autobus jel sice kýženým směrem leč oklikou, vzal to pak do protisměru a zastavil na dlouhém nástupišti k opačné cestě tak šikovně, že nevyklopil přecpaný náklad lidských sardinek na pustém začátku toho nástupiště, ale až tam, kde čekal dav netrpělivě čekající na zpožděný spoj. To si představěj tu melu. Když jsem se prodral na dohled ke křižovatce se spásnými poloprázdnými tramvajemi, bylo mi urazit k jejich refýžím daleko dál, než zmáhají mé bolavé nohy. Po tomto zážitku jsem si tentokrát vzpomněl, že bych mohl z docela blízkého nádraží jet vlakem. Ten sice nejezdí v takové frekvenci jako MHD, ale nevadí, na nádraží rád počkám, mám čas. A budu se mít…

…prima, řekl pan Roubíček, ještěže tam jede ten vlak!

Nádraží, na kterém jsem pár roků nebyl, překvapilo mě, jak ho zvelebili. Nový nátěr, zbytečná kolej vyřazena, peron vzorně umetený. Prima.

Tak tam je skutečně už prima Česko, žádná zřícenina.

Také jsem se radoval. Než jsem vzal za kliku čekárny s prodejním okénkem jízdenek. Zavřeno. Než na mne přišlo nutkání a vzal jsem za kliku WC. Zavřeno. Zavřena i služebna. Okny vidno, že nádraží i uvnitř příkladně uklizeno, naleštěno, ale bez přednosty, výpravčího, pokladního a zřízenců. Nejsou lidi? Lidi by byli, ale šetří se. Na nádraží se má chodit na poslední chvíli, ještě by tam vyspávali bezdomovci. Prima Česko. Než vlak přijel, nablýskaný velký motorový vůz, čekalo nás na krytém peroně, který profukoval severní vítr krutý, počítej lásko má s tím, asi dvacet. Ještě tři marně vzali za kliku WC. Naštěstí motorák neměl zpoždění. Prima Česko.

Pánové Roubíček a Kohn dosvačili, zaplatili a vyšli na Národní, kterou se hnal severní vítr krutý jak za socialismu, tak za kapitalismu, řečeno s jistým Majakovským.