JAROSLAV VÁŇA

Je to opět starý známý bazaliom. Vrátil se. I špatné zvěsti o našem zdraví, tak jako lidmi pošpinění literární holoubci, se vracejí. Jen kvalita lidských jedinců se mění pomaleji. Jakoby zamrzla. Ten recidivista musí pryč. Má již rozměr 8 x 8 mm. Je to nechtěná recidiva, na stejném místě jako asi před rokem. Zaslouží si to reexcizi. Pošlu vás k MUDr. Husovi, je to spolehlivý chirurg. Trochu jsem protestoval, ale jen proto, aby řeč nestála. Nechtělo se mi levně se vzdát stařecké lenosti. Musel jsem k němu přes celé město a bylo již sychravé, podzimní počasí.

Do nemocnice to mám pouhých 200 m. Proč nemám jít tam? Prozkoumám si chirurgy na jiném místě. Není to žádná složitá operace, již jsem ji jednou absolvoval.

MUDr. Obuvníkovi bylo jistě jasno, co změnou sleduji. Napsal zdravotní správu tak, aby byla použitelná v širším spektru ambulancí, pro tu pravou se nakonec rozhodnu já sám. Dělal to jen nerad, ale ke stáří byl až doposud vždy mimořádně vstřícný a ohleduplný. Pár dnů to trvalo, než mne v nemocnici objednali, ale žádný spěch.

Přijal mne středně starý lékař, opět změřil velikost, tentokráte naměřil 8 x 10 mm. Zdálo se mu, že vzhledem k lokalizaci, na levém křídle nosu, je to dost, že se mu nepodaří překrýt místo, které operací odhalí. Rozhodl, že musím do Fakultní nemocnice okresního města na plastickou chirurgii. Pokryl počítačovým sdělením skoro celou stránku A4. Po tomto výkonu jsem přestal pro něj existovat. Nechtěně jsem se musel rozhodnout jinak. Zkusím přece jen toho MUDr. Husa.

Po desíti dnech jsem se ocitnul na operačním stole. Ten zákrok trval 10 až 15 minut. Bez sebemenší komplikace.

Problém nastal, až jsem začal řešit dopravu. Bylo to přece jen dost daleko a v mém věku se počítá každý krok. Mně blízcí přátelé již nejezdili ze zdravotních důvodů, mnozí zemřeli. Jednoho jsem přece jen našel. Vašík, tak jsme ho pojmenovali s jeho souhlasem, ač jim nebyl. Dlouholetý člen a komunální poslanec za stranu, o které se snaží sdělovací prostředky mluvit co nejméně, pokud vůbec a když už, tak je to pro ně strana, která má trvale ve znaku zločinné manýry, je nedemokratická, nikdy se jich nevzdala.

Používání auta jsem se zbavil. Měl jsem pocit, že to tak z důvodu vyššího věku má být. Nechtěl jsem ohrožovat sebe, ani jiné. Vašík mně zavezl, kam jsem potřeboval, složitě zaparkoval na přeplněném náměstí, trpělivě čekal v místnosti k tomu vyhrazené, a to vše si zorganizoval sám, bez jediného slova, s porozuměním, vstřícně. Po operaci bylo poměrně rychle.

Za týden jsem měl jet vyndávat stehy. Říkal jsem si opět, otestuji zase jiného známého, též v důchodovém věku. Takového, pro kterého jsem se dosti angažoval, vedli jsme spolu rozpravy o stavu naší společnosti, léta jsem mu nosil levicový tisk, nic jsem z toho neměl. Tvrdil, že po přečtení noviny předává na další adresu. Tak jsme si my, důchodci, navzájem pomáhali při překonávání obtíží se směšně nízkým důchodem.

Časem považoval tyto moje aktivity za samozřejmost a já jsem měl radost, že se mi podařilo získat jednoho voliče, který nebyl sice členem žádné strany, nikdy a pro nic se veřejně neangažoval, ale myslel částečně jako my. Jela v tom údajně i jeho žena a dvě již dospělé ratolesti.

Prošel jsem se s novinami rád, nevadilo mi to. Vyslovil jsem tedy jen velmi opatrně svou prosbu o přepravu, protože jsem znal panovačnou povahu jeho ženy natolik dobře, že jsem se řídil tím, co tvrdil i on, že chce-li mít klid, tak udělá, co se po něm žádá. Byla zvyklá rozhodovat o všem, i o tom, kdy může na pivo, či jinam.

V tom se naše názory trvale rozcházejí. Je v tom totiž skryto nebezpečí, že se tato vlastnost stane trvalou a obecně platnou pro všechny situace. Já to považuji za zbabělost. Ještě horší je, když to vidí jejich vlastní děti i široké okolí, které se tím baví a přestane důvěřovat i jemu.

Řekla ano. Auto přijelo se svým živým nákladem na minutu přesně. Nezklamala, seděla tam a opět řídila děje, které se jí bytostně netýkaly. Opakovaně jsem ho, v jeho vlastním zájmu, k průzkumu ordinace již nelákal. Chce-li, ať jezdí i nadále až do Olomouce. Věřil jsem, že ho to napadne a zeptá se na moji cestu zpět. Zkrátka, personifikoval jsem si ho do Vašíka. Opět zklamal, vše bylo jinak. Jen tiše prohodil, že si jeho žena vymyslela nákup v jednom ze supermarketů. Odjeli a mne ponechali osudu. A co bylo opravdu zlé, lékař tam byl až odpoledne, po jedné hodině.

Šel jsem domů pěšky, abych si to odpoledne zopakoval i s celou řadou rizik. Trpěl jsem, ale nic jiného mi nezbývalo. Holt, není každý jako „zločinem“ poznamenaný Vašík. Přestalo mne mrzet, že jsem ho nezískal pro vlastnosti, které byly pro Vašíka svaté, pro které se angažoval i za cenu ztráty řady výhod, že se vzdal spolehlivosti a důvěryhodnosti, kolektivní odpovědnosti za jiné.

S roznášením novin jsem skončil. Zpětně jsem zaznamenal, že je údajně posouval k jiným spřízněným aktérům, ale za poloviční cenu, kterou jsem platil já v trafice. Škoda, říkal jsem si v trpném rodě, když jsem špatně spával. Možná tě ztratíme, ale zůstaneme čistí a budeme i nadále chlapi, na které je možné se spolehnout, kteří jsou vždy tam, kde je zapotřebí a organizují se samostatně, bez otrockých emocí. V mysli se mi vybavilo Čapkovo: „Člověka nepředěláš, jen se vždy jinak vybarví. Kdo se točí s větrem, točil se s větrem i dříve“…

Některé vlastnosti v sobě vláčíme, ať chceme nebo ne. A snad si toho, k vlastní škodě, nejsme ani vědomi. Důležité je, aby byli mezi námi „Vašíkové“, i když jim sobecká doba není zrovna příznivě nakloněná. Ti tuto negaci alespoň přibrzdí, pojmenují, jsou čitelní a věrní v každé době, dávají o sobě vědět společenskou angažovaností, někdy i zraněným slovem básníka, který by měl být vždy spolehlivým vůdcem.

V časech uzavírání různých pravicových koalic, znetvoření čistoty toho, co si lidé přejí a volí ve skutečnosti, jsou i oni v podstatě bezmocní. Přestávají být vyslanci ryzího ducha, opravdového humanitního lidství a oponují významně jen stranou, ale tak, aby je přece jen bylo slyšet. Opakovaně a vytrvale jsou označováni za zločince a vyháněni ze společnosti, o které jen ti jedineční „právem“ prohlašují, že je důsledně demokratická. Jiní, ti vlevo, v demokracii neumí žít, protože již dávno zaniknul pocit sounáležitosti s těmi, co se rozhodli pracovat i pro jiné.

Zrodil se nový, všehoschopný egosystém. Pomáhat si navzájem, třeba i roznášením a šířením novin, se stalo nezbytným. Mnohé je třeba změnit, odstranit tak, jako v úvodu uváděný příklad o škodlivém bazaliomu, který se rád vrací, není-li s ním zacházeno důsledně odmítavě a o ženě, která svou vlastní, pokřivenou formu emancipovanosti povýšila až na malý, rodinný fašismus, jak jsem to sám pro sebe označil já.