IVAN ČERNÝ
Našim čtenářům dobře známý malíř Vojtěch Kolařík oslavil v loni v plném zdraví a vitalitě své pětaosmdesátiny. Na druhou polovinu května tohoto roku připravil k tomuto vysokému životnímu jubileu výstavu v populární pražské galerii na Újezdě, v Domě u Černohorských, prezentující tvorbu posledních let, charakteristickou picassovskou linkou a jedinečnými obrazy tváří, které nazývá fejsovými.
My máme dnes jedinečnou možnost, při návštěvě mistrova ateliéru nedaleko Vinohradské nemocnice sledovat, jak se taková výstava připravuje. Malíř se totiž při výběru děl na jubilejní výstavu radí s kunsthistorikem a znalcem svého díla PhDr. Františkem Malinou, kolik a jaké práce prezentovat. Malina je v tomto směru nad jiné povolaný. Byl u celé řady Kolaříkových výstav. U mnohých ve funkci kurátora, celou desítku jich uváděl a komentoval zasvěcenými slovy o malířově tvorbě.
Společně tedy berou do ruky jednotlivá díla a hodnotí jejich zpracování a význam. Při jejich prohlížení Malina na úvod konstatuje:
Vojtěch Kolařík patří mezi bytostné malířské extroverty. Je malířem nezaměnitelného stylu, který se řídí především vlastními představami a obrazotvorností. Jeho tvorba se díky tomu vyznačuje zvláštní formou souhry mezi skutečností a fantasií…
Mistrovo curriculum vitae
Vojta Kolařík (nar. 29. 6. 1938 ve Hvozdné u Zlína) je náš malířský doyen. Svou kumštýřskou dráhu začal po gymnáziu v Třebíči na pražské Akademii múzických umění, kde složil zkoušky v roce 1956. Ještě předtím mu ale učarovala tužka a byla to láska takříkajíc na celý život. Na AMU studoval až do roku 1961 scénografii. O dva roky později byl Kolařík přijat jako výtvarník v Československé televizi Praha, kde působil přes tři desítky let jako architekt. Pro televizi připravoval doma i v zahraničí jak scénické, tak i kostýmní návrhy. Kromě této hlavní činnosti absolvoval mnoho samotných výstav vlastní grafické tvorby či volné malby. Jeho dílo, malované charakteristickým rukopisem, ať již na plátně, listech nebo deskách, je ve sbírkách jak soukromých sběratelů, tak i v muzeích a galeriích doma i v zahraničí. Úspěšný byl kupříkladu na výstavách v Montrealu na EXPO‘67, v Mnichově a Boloni. Je zastoupen ve sbírkách v ČR, USA, Velké Británii, NSR, Rakousku, Francii, Belgii a Norsku. Vojtěch Kolařík je členem Sdružení pražských výtvarných umělců.
Ecce Homo
Jak říká znalec Kolaříkovi tvorby, kunsthistorik doktor František Malina, pravým námětem jeho obrazů je krajina lidské komedie, v níž se vše prolíná. Jeho malířský rukopis svou zjednodušenou, leč robustní intenzivně vedenou linií, výtvarnou zkratkou, odkazuje na skutečnost, že život je plný kulis a masek. Jednoduše řečeno: Obrazy Vojtěcha Kolaříka jsou o něčem. Nestačí se však na ně jen dívat, je třeba při tom i přemýšlet…
S nenuceností sobě vlastní a podle chuti ve svých obrazech tu popírá fyzikální zákony, tu mění perspektivu a jindy zase zeslabuje zemskou gravitaci ve prospěch gravitace citové a tělesné. I proto se jeho figury tak často vznášejí v prostoru a s naprostou přirozeností splývají s florou a saunou… komentuje znalec výtvarného umění Malina pouze na první pohled námětový chaos kolekce pěti desítek obrazů, vybraných na zmiňovanou jubilantovu prezentaci
V posledních letech se Kolařík především věnuje obrazům tváří, které k nám hovoří osobitým způsobem zvýrazněných očí, uší i rtů a především rukou. Jak říká Malina, ruce hrají v našem životě ohromnou rolu. V kresbách a obrazech jmenovaného malíře pak dvojnásob. Jsou-li oči zrcadlem duše, pak bez rukou se nedomluvíme, a nemusíme být přitom jen hluchoněmí.
Někdy v Kolaříkově malbě též zazní vážnější nota a fantazii podtrhne hlubší emoce. Až nečekané prolínání těchto originálních vazeb a vztahů pak vytváří překvapující a pro autora typické poetické asociace. To vše malíř podává charakteristickým výtvarným rukopisem, založeným na střídmosti barev a dominanci kresby, která více napovídá než popisuje, a tíhne více k syntetickému než k analytickému výrazu.
Doktor Malina dodává: Kolaříkova ruka. V jeho posledním tvůrčím období ji najdeme na každém jeho obraze. Malíř ji výtvarně i obsahově osamostatňuje do takové míry, že se lze dohadovat, zda je opravdu součástí těla a zda tomu není naopak, že tělo a hlavě jsou pouhým přívažkem dlaně s prsty. A také lze uvažovat o tom, zda je spíše rukou pomocnou, nebo jakousi rukou boží, či symbolickým obecným gestickým znamením.
Výtvarníci malují na ledacos
Od klasického plátna přes nejrůznější dřevěné či umělohmotné desky až po zdi paneláků. S nápadem využít starých krabic coby podklad pro svou tvorbu přišel Vojtěch Kolařík kolem patnáctého roku nového milénia a úspěch to byl ohromný. V dubnu 2019 v Galerii Dům Černohorských na pražském Újezdě konala jeho výstava Pocta recyklovanému papíru. Milovníky výtvarného umění, sběratele a kunsthistoriky pořadatelé lákali na skutečnost, že se jedná o mimořádnou událost, kdy bude prezentována kolekce zcela unikátních obrazů, které ještě dosud nebyly nikde vystaveny. Vojtěch Kolařík je totiž namaloval na ořezané a očištěné obalové kartony, jak ostatně naznačoval samotný název vzpomínané výstavy.
Tvůrčí etapy
Zatímco se Kolaříkův miláček, a jeho velký vzor v umění vyjádřit se jednoduchou čárou tužky, Pablo Picasso vznášel od modrého období do růžového, a posléze přes analytický kubismus ke kubismu syntetickému, Vojtěch Kolařík především pětatřicet let navrhoval pro divadla, televizní i filmová studia scény, kostýmy a kulisy. Poté se věnoval malbě střeleckých terčů, které skvěle obstály v konkurenci s historickými. Byla po nich taková poptávka, že drahně let jich maloval desítku měsíčně. Náměty si však povětšinou nevybíral mezi tradičními loveckými výjevy, ale portrétoval zdařile s karikaturní nadsázkou kupříkladu císaře Rudolfa II. nebo mocnáře Franc Josefa, nedávno dokonce zesnulou britskou královnu. Slavný kumštýř a monarchista Adolf Born se s nadšením vyjádřil, že Vojta povýšil střelecké terče na veliké umění.
Jejich tvorbu kombinoval s grafikou a knižními ilustracemi. Příslovečnou třešničkou na dortu jsou pak jeho malby na skle, především lahvích a demižonech.
Nezapomenutelným tématem jeho umění jsou i pražská zátiší. Kolařík k tomu poznamenává:
Dělá mně velké potěšení plout po tolika výtvarných artefaktech…
Zapomenout ale nemůžeme na Ženu, coby věčný námět tohoto kumštýře. V jeho „krajině lidské komedie“ hraje velkou roli. Ne-li tu nejdůležitější. Jak říká hodnocení Kolaříkova díla již zmíněný kunsthistorik František Malina, v jeho výtvarné zkratce bylo poměrně dlouho poměrně dlouhé období, kdy převládala krajina, abstraktní, imaginární, až se situace obrátila – dnešní Kolařík je především malíř figurální. Krajina však zůstává, byť pouze náznakově, přítomna i v jeho posledních obrazech. Pokaždé však ve spojení se ženou. Ženou, jejíž zcela přirozenou ozdobou může být místo vlasů třeba motýl nebo květiny a jejíž ňadra jsou stejně tak oblá, jako třeba kopce Českého středohoří. Málo kdy však ženu maluje coby prvoplánový akt. Většinou jsou jeho Ženy obklopeny muži. A citlivý divák chápe, o co jde: Muži ženy unášejí, ženy s muži manipulují.
Fejsový tváře…
Velkou kapitolou tvorby tohoto malíře lidské komedie jsou ale jeho průběžně malované a netradičně ztvárněné lidské obličeje. Vídá je kolem sebe ve dne, i ve svých nočních fantazijních snech. Maluje je, jak jinak, než na kartony z krabic, vylovených z kontejnerů pražských ulic. Proč, že vlastně maluje především na recyklovaný papír?
No, aby to dobře jednou hořelo, až přijde ten správný čas… mrká na nás modrýma očima, pořád připravený se smát.
Bezesporu Vojta Kolařík naráží na známou epizodu ze života jeho oblíbeného Pabla Picassa, který kdysi v náhlém hnutí mysli spálil část své tvorby.
…a Fejsový sny
Na pět desítek Kolařikových děl s náměty fejsových snů se tedy můžeme těšit již několik dní. Jednadvacátého května se otevřely dveře populární pražské výstavní síně AA-gallery výtvarného umění v Domě u Černohorských na Újezdě. Úvodního slova při vernisáži se zhostil Kolaříkův dlouholetý přítel a dvorní kunsthistorik František Malina, který jeho dílo již drahně let mapuje, odborným slovem rozebírá a komentuje, v případě domácích výstav i uvádí. S fotografem Lubošem Bártou jsme byli svědky, jak se taková výstava připravuje a výsledky své práce váženému čtenářstvu tímto předkládáme s přáním, aby využili tohoto stručného pozvání na vernisáž