JAN KRISTEK

Stanfordský experiment, ve kterém byly dobrovolníkům přiděleny role vězňů a dozorců, a který musel být zastaven pro přílišnou brutalitu, bývá obvykle interpretován jako něco výjimečného, a jako něco, co může vysvětlovat chování lidí ve výjimečných situacích, jako například když se stanou dozorci v koncentračním táboře.

Ve skutečnosti na něm není nic neobvyklého, podobně se často zvrhávají například hry dětí na táborech, pokud jsou jim v rámci hry přiděleny podobné role, a hry pak také musí být zastaveny. A nevysvětluje zdaleka jen chování lidí v mezních situacích, ale vysvětluje toho daleko víc. V něčem podobném totiž žijeme dnes a denně.

Vysvětluje propastný rozdíl v chování těch, kteří „čerpají informace“ z televize a jiných oficiálních merdií, a těmi, kteří hledají informace tam, kde je lze nalézt. Všimli jste si, jak se chovají, když s někým mluví, nebo jak se písemně projevují v různých diskusích na internetu?

Nevím o nikom, kdo čerpá informace z alternativních zdrojů, a byl by agresivní. Naproti tomu u těch, co opakují propagandu po merdiích, je agresivita pravidlem. A to až taková, že při podobném experimentu by také vedla k jeho zastavení, protože žádný soudný experimentátor by si to nevzal na zodpovědnost.

Samozřejmě, že agresivně se projevují i stoupenci různých neoficiálních teorií, jako zastánci ploché země nebo různých sektářských směrů. Ale nikdo z těch, kterým jde o informace. Z těch většina ani nezná pocit nenávisti. Za neexistující nenávist pak často stanou před soudem (proto se neexistující nenávist nazývá předsudečnou).

Jak by mohl vzniknout takový absolutní rozdíl mezi chováním a psychikou těch, kteří hledají jedny informace, a těch, kteří hledají jiné informace? No, takový rozdíl by mezi lidmi, kteří mají jenom jiné informace, prostě vzniknout nemohl. Takový rozdíl je tu proto, že obě skupiny hledají něco úplně jiného.

Jedněm jde o informace, o pravdu, o něco, co odpovídá skutečnosti, druzí na pravdu zvysoka „kašlou“ a jde jim jenom o to, že pokud něco opakují, jsou tím pasováni do role, která jim umožňuje chovat se k jiným beztrestně hnusně a léčit si tím své komplexy méněcennosti.

Samozřejmě, že i oni moc dobře vědí, že to, co opakují, není žádná pravda. Moc dobře vědí, že je to jen role, moc dobře vědí, že je to jen hra. Ale oni tu hru chtějí hrát, a tak se ve své roli utvrzují, hrají až přehrávají, a čím horšími herci jsou, tím je tam víc agresivity než přesvědčivosti.

Není to nic nového. Dřív lidé tuto roli dostávali vstupem do nějaké církve nebo sekty, podobnou, byť omezenou roli představuje být fanouškem nějakého fotbalového klubu. Dnes hrají nesrovnatelně větší roli merdia, a tak je to i daleko snazší. Stačí opakovat, co řekli v televizi či jiném „mainstreamu“, a můžete se chovat k jiným hůř než jakékoli zvíře.

Samozřejmě, předpokladem, aby se lidé do těchto rolí hrnuli, aby měli takovou potřebu si své komplexy méněcennosti léčit, je, že tyto komplexy u nich musí existovat. A proto se také po tisíciletí pracuje na tom, aby lidé žili v co nejhorších podmínkách, aby byly jejich potřeby co nejméně naplněny, aby byli co nejvíc frustrovaní.

Z toho také vyplývá, že cesta, kterou by bylo možné se z této dnešní situace dostat, nemůže být založena pouze na informacích, ale hlavně na zpochybnění jejich role dozorců oficiální propagandy. Jakým způsobem? Návratem k přirozenému právu? Ignorací? Zesměšněním? Hledejte sami!

(Že slovo media autor nahradil slovem merdia, které pochází z francouzštiny a znamená hovno, asi čtenář pochopil. Pozn. red.)