alch

Nejsem žel člověk hospodský jako Jaroslav Hašek či Radko Pytlík, ani člověk kavárenský jako Karel Poláček nebo Jakub Stein, jsem stále doma, ale kupodivu mám naštěstí pár dobrých kamarádů, kteří jsou doma v lokálech čtvrté cenové skupiny, a jiné v elegantních podnicích na dobré adrese. Díky jim jsem pořád in, mám čerstvější a hlavně mnohem spolehlivější zprávy než iDnes, veřejnonesvéprávný rozhlas a televize v dobře placených službách vymývačů mozků.

A tak aniž jsem posluchačem free university U nějakého tygra nebo Velkého kocoura, aniž docházím na múzickou akademii Slavie nebo Louvru, dovídám se a raduji, že český domněle mrtvý génius humoru a sarkasmu se má k světu a neodebral se za lepším do nějaké země, kde je vtipu a fištrónu méně než šafránu a rádi by si ho koupili, jako kupují fotbalisty, hokejkáře, prsatice a děvky na poli politiky a popkultury, leč ani při svém čarovném bohatství na humor k nezaplacení nemají.

Před časem jsem se dověděl, že zatímco se média, prostřednost to sama, divdiv nezalkla ódami na přejmenování Ruzyně na letiště malého velkého Onoho, šel po hospodách hlas, že víc by „to pomenování páslo" někam, odkud létal jeden stroj za druhým si humanitárně zabombardovat; copak snad nehlásal ten onen Lásku, Pravdu a Na Bělehrad!?

Malý velký už není, ale jeho pohrobci tu straší dál a teď posévají zglobalizovaný prostor volného trhu Lavičkami toho Onoho. A hospody se baví: vypadlo jim písmeno, slavné písmeno H! Jaká lavička toho Onoho? LaHvička! Tomu by každý rozuměl a tleskal. Nene, kontrují fanoušci Lavičky. Lavička je malá se stolečkem, podstavcem to na lahvičku, ba na láhev. Lavička je nápad za všecky drobné pro všecky blbé. Neneneane, burácí lokály té čtvrté cenové a decentně se šíří nad správně prostřenými stoly s čákou na hvězdičku v Michelinu. Nic přesnějšího se snad ani nedalo vymyslet na věčnou paměť toho Onoho. Je to přece trestná lavička. Na kterou si sednou, co něco nebo všecko zmrví. Na jakou se posílají za trest jako kdysi Havlíčka do Brixenu. No, toho Havlíčka, co psal „Zle, matičko, zle, / Švarcemberci zde: / jeden, ten je arcibiskup, / a druhý je taky špicbub; / zle, matičko, zle." Kdo snad neví, co je to špicbub, zví ve vysvětlivkách k Havlíčkovi nebo v pořádném slovníku jazyka českého, že je to totéž co darebák.

Už nevím, kde se vlastně ještě ozvalo: A vědí, kdo tu Lavičku, trestnou lavičku toho Onoho spáchal, nevěda co vlastně činí? Šípek, sám dvorní architekt a kýčař toho Onoho. To se tedy povedlo. Copak se v nóbl společnosti neříká „poslali ho k šípku", místo slušně „poslali ho do háje" nebo ještě lépe v zastoupení jadrného: „poslali ho do hajzlu?"

Pointu obstaral ironický pán tam nahoře: u nás si bystrým krokem na tu trestnou lavičku naběhlo (jak víme ze snímků v servilním tisku) mezi prvními kníže, poslané na tu trestnou lavičku, poslané k šípku národem za to, že chtělo zemi zmanipulovat vysedáváním a klábosením po hospodách s poddanými. Ale poddaní se nepoddali, na lep nesedli. Zato kníže sedl na trestnou lavičku byv poslán k šípku.

Kdo další na jeho místo?