VLADIMÍR KOLÁR

Způsob, jakým veřejnoprávní média a větší část českého tisku informují o současném dění na Ukrajině, patří k nejostudnějším kapitolám v jejich historii. Mnohé propagandistické konstrukce šokují svou násilností a absurdností. Mimo jiné se tu objevuje i přirovnávání současných snah ruskojazyčného obyvatelstva východní a jižní Ukrajiny k jednání německých obyvatel někdejšího Československa ve třicátých letech minulého století a dnešního chování Ruské federace k zločinným činům Hitlerova nacistického Německa. A „argumentace“ podporující tuto „logiku“ zazněla i z nejvyšších pater české zahraniční politiky.

Přitom k osvěžení paměti stačí probrat se publikacemi, které historii předválečného Československa seriózně přibližují a kterých je dnes několik k dispozici. Sáhl jsem po jedné z nich, knize EmilaHrušky SUDETONĚMECKÉ KAPITOLY (Praha, BMSS-Start), která poctivé badatelské úsilí doplňuje i autorovou schopností využít svého nadání básníka a publicisty k napsání díla, jež čtenáře zaujme také svou literární úrovní a poutavostí.

Autorův záběr do problematiky je nezvykle široký, Hruškovi se daří zmapovat a analyzovat souvislosti jednak předválečného sudetoněmeckého iredentismu a jeho úsilí o likvidaci demokratického zřízení ČSR, dále pronacistického režimu na území naší republiky v době války a konečně snah Sudetoněmeckého landsmanšaftu po opětovném „získání vlasti a majetku“ v období poválečném.

Jak je z rozsáhlé autorovy dokumentace z dobového tisku, tajných nacistických materiálů i třeba z policejních zpráv zřejmé, nikdy nešlo jen o rozšíření národních práv německé menšiny, ale o promyšlenou protistátní činnost, zaměřenou k rozvrácení bezpečnosti a integrity československého státu, jeho podřízení Hitlerovi a obnovení velkoněmecké říše.

Emil Hruška objasňuje, jak se historicky vyvíjely pojmy sudetský, sudetský Němec,resp. Sudety,a přesvědčivě dovozuje, že tyto termíny nemají zeměpisné, národnostní, administrativní či kulturněpolitické opodstatnění, že jen podpírají účelovou koncepci předválečného iredentismu a poválečného revizionismu „sudetoněmecké národní skupiny“. Autor sám však z ryze praktických důvodů tyto pojmy rovněž používá; hodně se totiž věnuje tiskovinám a dokumentům Sudetoněmeckého landsmanšaftu a při jejich analyzování mu nezbývá než vycházet z pramenných textů i jejich terminologie.

Objevné jsou kapitoly zabývající se původem nacistické nákazy velké části českých Němců, jejíž počátek Hruška datuje už rokem 1919, kdy v ČSR vznikla DNSAP (Deutsche Nationalsozialistische Arberteirpartei), jejíž členská základna se rozrostla v době hospodářské krize. Po zákazu strany roku 1933 ji její představitelé začlenili do nově vytvořené Sudetoněmecké vlastenecké fronty, později nahrazené Sudetoněmeckou stranou. Hruška se rozsáhle věnuje postavě a kariéře Konrada Henleina, který podstatnou měrou přispěl k rozbití Československa.

Proti republice nebyla od poloviny třicátých let českými Němci organizována jen propagandistická a zpravodajská aktivita, ale byly proti ní prováděny také diverzní a teroristické akce. Autor široce přibližuje dobovou publicistiku oslavující Konrada Henleina a jeho spolupracovníky, kterými byli především Walter Heinrich, Heinrich Rutha a Walter Brand. Posledně jmenovaný (a spolu s ním podobně i nemálo jiných) zůstal stejně vlivnou postavou i poválečného sudetoněmeckého hnutí.

Stejně tak vývoj prvního mluvčího landsmanšaftu Rudolfa Lodgmana von Auen je výmluvným příkladem, jak někdejší henleinovci ovládli vedoucí pozice Sudetoněmeckého landsmanšaftu, a v minulosti tak určovali i jeho program a cíle.

Ani dnes nejsou revizionistické snahy ladsmanšaftu minulostí. Bylo to zřejmé v jeho snaze zneužít integračních procesů, když Česká republika vstupovala do Evropské unie. Organizace se dosud nevzdala ani úsilí po zrušení poválečných dekretů prezidenta republiky. Stále tu je snaha prosadit do zákonodárství Evropské unie práva národních skupin. Cílem je – jak uvádí Emil Hruška – „etablování zvláštních kolektivních práv pro etnické skupiny… rozlišované podle ,völkisch‘ etnických, jazykových, kulturních, ba rasových kritérií“. S tím má naše země svou draze zaplacenou zkušenost, o „národních skupinách“ mluvil roku 1938 také Konrad Henlein.

Sudetoněmecké kapitoly snad právě proto, že se zabývají nejen situací v hnutí po druhé světové válce, ale i aktivitami českých Němců před ní, předkládají nové, často opomíjené souvislosti, přitom nesmírně důležité pro vytváření pevné pozice České republiky v nové Evropě.