MILAN BLAHYNKA

Dva poslední romány Miroslava Stoniše, který „nějak neumí chodit v tom světě byznysu“ jak říká autor i o sobě (neuměl to ani v tom předešlém), VDECHOVAL JSEM VŮNI POTOKA A NABÍRAL SVOU MILOU DO PAMĚTI (Prostor, Praha 2013) a ROTSCHILDOVO ŠAMPAŇSKÉ (Radim Polášek-En Face, Ostrava 2013, ve skutečnosti až 2014), jistě představují dvě zdánlivě protikladné linie Stonišovy tvorby, podobající se dvěma liniím v díle Grahama Greena. „Vážný“ román Vdechoval jsem… je zjevně autobiografický (jeho vypravěč, malíř Filip Beránek, který se „zapomněl proslavit“, narodil se dokonce téhož dne jako podnes nedoceněný autor) a je to příběh osudového celoživotního uhranutí čistou dívčí bytostí i osudové věrnosti talentu stejně ryzímu, dílo palčivého stesku po hodnotách vždy vzácných a v dnešní době nejvzácnějších. Rothschildovo šampaňské, které jeho rozmarný a ostentativně svévolný vypravěč nazývá „spiskem“, záložka „kratochvilným románem“, je z rodu greenovských „entertainments“ – zdánlivě hlavně zábavní čtivo, ve skutečnosti však hluboký záběr pod povrch naší první demokratické republiky těsně před velkou hospodářskou krizí, světa kdysi a nyní opět často glorifikovaného, mezitím stejně krátkozrace jako marně zatracovaného; a v dnešní době karikaturně reprizovaného.

Už když psal vážný lyrický román nenaplněné velké lásky a velkých uměleckých ambicí, román v rukopise původně zvaný Nezapomněnky, jak víme z programu Jubilejních doteků s MS vMístku 2008, Stoniš věděl, že dílo bude ignorováno porotami všech možných i nemožných cen a též médii, které se angažují jen pro kamarády a laureáty a že i proto nepůjde na dračku, a tak vypravěči už prostému iluzí vložil do úst poznání: „…abys dnes prodával, musíš vyvolávat skandály, lhostejno jaké, ale nejlíp přisprostlé.“ Rozverné Rothschildovo šampaňské je víc než úspěšný pokus o takový skandál: doslova i obrazně svléká donaha ty, jejichž neblahou památku různí režimu upsaní motýlové nebo spíš můry zbožně oblétají a oblévají uctivým obdivem: známé představitele smetánky bankovní (Rothschild) a průmyslové (Gutman), ale nenechá suchou nit ani na manželkách a povedených revoltních ratolestech ze superbohatých rodin, ani na exempláři snadno zkorumpovatelného vyššího úřednictva první republiky Ale nebyl by to Stoniš, kdyby si nevzal na mušku i prohnaně oddané služebnictvo, které se klaní i krade, jakož i servilního učitýlka usilujícího se za každou cenu (i za cenu sprostého svlečení milované milé pro chlípný rozmar panstva) dostat mezi lepší lidi, i hudebního skladatele Rudolfa Kubína, který v vománu pomýšlí na symfonickou báseň Slavíci barona Rothschilda, než pak skutečně napíše operetku Děvčátko z kolonie a po revoluci to dotáhne díky revolučnímu cyklu symfonických básní Ostrava až na laureáta a zasloužilého umělce. Stoniš nešetří ani proletářské postavy, jež jsou blízké jeho srdci; jsou právem roztrpčené poměry v mostárně, mají až příliš dobrý důvod dát arogantnímu bezcitnému bavícímu se panstvu bolestivou lekci (bankéř by měl den dřít v železárnách jako oni dennodenně), ale jsou bědně naivní, nezkušení a snadno pomýlitelní, nakonec směšní i sobě, nejen omezeně myslícím pánům, kteří si vůbec nedovedou představit, že by kdy mohli přijít o svou moc, majetky, a privilegia.

Co ty dva zdánlivě rozdílné romány, jeden teskně lyrický, druhý rozpustile burleskní, pevně pojí v dilogii autora, který se cítí „starý jako černé uhlí“ jeho Ostravy, ale je v obou dílech prostořeký, hravý, vtipný a neodolatelně poutavý jako nespoutatelné dítě? Není to jen jeho Ostrava, které málem před půl stoletím vyznal lásku sbírkou milostné lyriky Píseň o tobě (1966), písní o ženě i městě. Není to také jen odvaha psát stále u vědomí, že „nikoli život, nýbrž umění vyjadřuje pravdu“, odvaha přimýšlet reálným postavám úmysly a skutky, které se nedají doložit; skutečný Rothschild sotva skutečně zosnoval bizarní pokus vykoupání ve správně vychlazeném šampaňském, skutečný skladatel Kubín, který později opravdu složil Děvčátko z kolonie a revoluční Ostravu, jistě jenom z vůle autora zaznamenává do notýsku zpěv zámeckých slavíků pro symfonickou báseň o baronových slavících. Není to také jen mimořádná fantazie, která v obou románech volně prochází zdí mezi snem a skutečným životem a která se plavně přenáší přes meze i propasti času, která dovoluje hodnověrně sestupovat postavy a třeba i sněhy z obrazů na stěně, pronikat pod masky přetvářky a přistihovat lidi dobré i zlé při jejich dobrých úmyslech a někdy i skutcích i při jejich slabostech, hříšcích a také smrtelných hříších, aniž je soudí, až příliš dobře si vědoma, že stačí je ukázat v celé jejich kráse. Pojítko mezi oběma romány a koneckonců mezi všemi Stonišovými prózami, verši a hrami netvoří ani jen často migrující motivy, jakým je křišťálový lustr, jaký v románě Vdechoval jsem… zazářil v lese po bouřce díky slunci, a v Rothschildově šampaňském visí ve vstupní hale zámku. Dokonce i titulní motiv burlesky ze šilheřovického zámku je už ve „vážném“ románě: v něm „zurčivé šampaňské, jež potok otevřel, aby se se mnou rozloučil,“ padá v dlouhé vlně přes splav na potoce, kde vypravěč vdechoval jeho vůni. A jako tím šampaňským jsou spjata poslední dvě Stonišova díla, zázračný pstruží potok tekl už autorovou prvotinou, v níž pětadvacetiletý autor vzpomíná, jak sedával na březích potoků a referoval pstruhům o nových typech ponorek.

To vše, Ostrava, odvaha, fantazie, motivy, podílí se na soudržnosti obou posledních románů a vlastně celého dosavadního Stonišova díla, ale rozhodným součinitelem je Stonišův vidoucí a vědoucí přejný humor, který příběhu zjednává nadhled. Nevyznačuje jenom rozpustilé Rothschildovo šampaňské, ale také „vážný“ lyrický román, kde bytostný plebejec výmluvného jména Filip Beránek, který umí ocenit opravdivou ušlechtilost, skutečnou noblesu, nacpe si svou dýmku, a jen jakoby mimochodem elegantně vyřídí otrapu, který otravuje dnešní ovzduší: „Já vím, měl bych s kouřením přestat, už je pryč doba, kdy malíře zdobila dýmka. Kdo dnes ještě sáhne po fajfce! Snad jen jeden český politik s motýlkem pod krkem, protože mu však nevěřím, nevěřím ani jeho dýmce a myslím, že lživý je i knížecí dým, co z ní stoupá. Ale neříkal jsem, že politika mi může být ukradená? Měl bych se toho držet.“

Román Vdechoval jsem…, odvolávající se na to, že v pohádkách je důležité číslo tři, a končící zazvoněním marcipánového zvonce a větou, že je „Rozárčině a Filipově smutné pohádce konec“, je samozřejmě moderním protějškem mrštíkovské Pohádky máje, a působivějším o to, čím je básnivější. Rekapitulace Rozárčiny a Filipovy lásky v páté kapitole, ta velkolepá vypravěčská fuga, naléhavě se druží k poslední z Nezvalových velkých básnických skladeb, k Životu básníka z Nedokončené, aniž si to možná Stoniš uvědomuje, ačkoli si Nezvala Sbohem a šátečku i Křídel opakovaně cituje a ačkoli vztahuje na svou první velkou lásku verše, k nimž Nezvala inspirovala jeho velká láska už poslední. Stoniš sám nám naznačuje jiný kontext: myslí na Shakespearova Romea a Julii, výslovně ta zamilovaná mláďata jmenuje, ostatně (jak už literární historie zaznamenala) právě na půdoryse slavné Shakespearovy hry o mladičkých milencích veronských Stoniš napsal román Kotva se utrhla (1983) jako její netragickou variaci. A tu jsme také u klíče k románu Rotschildovo šampaňské. Ten příběh jedné bláznivé noci je dnešním rozmarným Snem noci svatojánské a také o něm platí verše z finále Shakespearovy hry:

„Kdybyste nám stínům snad / chtěli něco vytýkat, / myslete si, že jste spali, / co jsme se vám zjevovali. / Nikdo nebuď pohoršen! / Kus to nebyl, byl to sen.“

Sen vyjevující pravou tvář lidí i dnešního světa.