ALENA VOLKOVÁ

Zamyšlení nad publikací Tripolis Praga – Die Prager Moderne um 1900 (pokračování z Obrysu-Kmene č. 11/2014)

V další části páté kapitoly knihy Tripolis Praga autoři představují rodokmeny, životopisy i jednotlivá díla Franze Kafky a FranzeWerfela. Analyzují vliv životních zkušeností, rodinné výchovy, osobnostních vlastností na tvorbu. U Werfela nebyly nalezeny deníky, dopisy etc., které by prozrazovaly jeho tvůrčí metodu a záměr jako v Kafkových dopisech např. Felice. Z nich se dá vyčíst Kafkova životní problematika a prameny jeho autorství. Z nich poznáme jeho původ, zvláštní rodinnou konstelaci i jeho kolísání mezi právnickým povoláním a literární existencí – s literárními komunikačními vzory. Jestliže je setkání s Felice Bauerovou rozbuškou pro sepsání povídky Das Urteil (Ortel), s níž spojoval Kafka své zrození autora, zpracovává tentýž text také zkušenost konfliktu mezi otcem a synem v maloměšťanské židovské rodině. Werfelovi byli velkoměstská rodina se stabilním sociálním prostředím, Kafkovi měli kontakty s příbuznými z východu: mezi jejich dalšími příbuznými byli vystěhovalci do Nového světa nebo kolonií, kteří inspirovali Kafkovo psaní.

PAVOL JANÍK
Medzi čitateľské hity sa nepochybne zaradí najnovšia kniha Stanislava Suju ZÁKLADY ETIKETY A PROTOKOLU (Orego, Praha 2013).
Tohto roku to bola už druhá autorova publikácia – po jeho predchádzajúcom úspešnom titule Neopomenutelné maličkosti – Z diplomacie i odjinud. Sám životný príbeh autora, ktorý by mohol dostať podobu atraktívneho románu, nevdojak potvrdzuje, že aj malé Slovensko môže dať svetu významné osobnosti.
Renomovaný predstaviteľ literatúry faktu – na rozdiel od mnohých iných spisovateľov z tejto oblasti – neodpisuje z prameňov rozličnej spoľahlivosti, ale čerpá z vlastných bezprostredných skúseností rozhľadeného človeka, ktorý sa 23 rokov obratne pohyboval na najvyšších poschodiach svetovej diplomacie a politiky.

KAREL SÝS
Dříve umělci město jen všelijak vykládali, malovali, kreslili a popisovali, až přišel čas ho změnit.
Přišel s objevem elektřiny. Dokud si umělci nemohli na město posvítit, ponořilo se na noc do tmy a tvrdohlavým divákům poskytlo nanejvýš hodinku mezi psem a vlkem.

VÁCLAV PELCMAN

Jenom ponožky nestačí… pokud je to všechno, co máte na sobě. Tak se nazývá prvotina Angličana Marka Loweryho (do češtiny přeložil Jiří Popel pro nakladatelství Argo, 2014).

MILAN DUBSKÝ
V sobotu 17. května odešel do novinářského a spisovatelského nebe novinář, básník a spisovatel Karel Aksamit. Dobrý, nadaný a skromný člověk, přítel a kamarád. Byl členem Unie českých spisovatelů a Syndikátu českých novinářů. Po desítky let vytvářel svým psaním pravdivou mozaiku všedních dnů života.
Karel Aksamit byl autor novinářských žánrů, zpráv, črt, fejetonů, básní a povídek. Byl také vtipným a pozorným recenzentem a literárním kritikem.

MILAN BLAHYNKA

Dva poslední romány Miroslava Stoniše, který „nějak neumí chodit v tom světě byznysu“ jak říká autor i o sobě (neuměl to ani v tom předešlém), VDECHOVAL JSEM VŮNI POTOKA A NABÍRAL SVOU MILOU DO PAMĚTI (Prostor, Praha 2013) a ROTSCHILDOVO ŠAMPAŇSKÉ (Radim Polášek-En Face, Ostrava 2013, ve skutečnosti až 2014), jistě představují dvě zdánlivě protikladné linie Stonišovy tvorby, podobající se dvěma liniím v díle Grahama Greena. „Vážný“ román Vdechoval jsem… je zjevně autobiografický (jeho vypravěč, malíř Filip Beránek, který se „zapomněl proslavit“, narodil se dokonce téhož dne jako podnes nedoceněný autor) a je to příběh osudového celoživotního uhranutí čistou dívčí bytostí i osudové věrnosti talentu stejně ryzímu, dílo palčivého stesku po hodnotách vždy vzácných a v dnešní době nejvzácnějších. Rothschildovo šampaňské, které jeho rozmarný a ostentativně svévolný vypravěč nazývá „spiskem“, záložka „kratochvilným románem“, je z rodu greenovských „entertainments“ – zdánlivě hlavně zábavní čtivo, ve skutečnosti však hluboký záběr pod povrch naší první demokratické republiky těsně před velkou hospodářskou krizí, světa kdysi a nyní opět často glorifikovaného, mezitím stejně krátkozrace jako marně zatracovaného; a v dnešní době karikaturně reprizovaného.

DMITRIJ MIZGULIN

Dmitrij Mizgulin se narodil 10. září 1961 v Murmansku. V roce 1964 absolvoval Leningradskou vysokou školu finančně-ekonomickou N. Vozněsenského a v roce 1993 Vysokou školu literární M. Gorkého. Je členem Svazu spisovatelů Ruska. Své práce vydal v časopisech Zvězda, Junosť, Litěraturnyj Azerbajdžan, Něva, Molodaja gvardija a Naš sovremennik, v týdenících Litěraturnaja Rossija, Litěraturnaja gazeta i jinde. Je autorem četných básnických sbírek, k nimž patří Petěrburská vánice (1992), Zimní cesta (1995), Truchlivý sluch (2002), Dvě řeky (2004), Pošmourný den (2010) a Cizí sny (2013).

JAN JELÍNEK

Před čtyřiceti roky přijel studovat ze Sýrie do tehdejší ČSSR Issam Ramadan, rodák z hlavního města své země Damašku. V letech 1974 až 1979 absolvoval pražskou Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor sociologie. Po promoci v staroslavné aule Karolina působil jeden rok v roli asistenta v alžírské Anabě, kde také vyučoval sociologii průmyslu i další předměty, dále pak učil na rozličných školách politologii, sociologii a psychologii. V letech 1987 až 1991 tlumočí arabský jazyk ve službách Mezinárodní organizace novinářů, rok poté je u soudu tlumočníkem arabštiny. V roce 2002 se PhDr. Issam Ramadan stává odborným asistentem na Filozofické fakultě Západočeské univerzity v Plzni na katedře Blízkovýchodních studií.

JAROSLAV VÁŇA

Píšeme si

„Četl jsem H. G. Welse. Možno mu věřit? Nelze…“ říká se v populární a známé básni dob dávno minulých. Právě tak nedůvěryhodně působí některé tendenční úvahy, zveřejněné v Lidových novinách v článku umístěném na stránkách věnovaných sportu – Záhadná smrt vítěze, s podtitulem Vítěz Velké pardubické Vladimír Hejmovský zemřel při výslechu StB. Vražda, nebo sebevražda? – ptá se autor.

VÁCLAV HONS

Na konci své poslední

hodinky

duše odlétá vzhůru

i s genomem