ZDENĚK HRABICA

(úryvky ze stejnojmenné knihy)

 Padaly hlavy, padaly pěticípé hvězdy

V květnu 1960 jsem byl už osmý měsíc studentem Vysoké (ústřední) školy Všesvazového leninského komunistického svazu mládeže. Tehdy jsem nebyl prvním ani posledním studentem této školy, navazující na předválečné ročníky mezinárodních „leninských škol“. Přede mnou jí prošli věhlasní novináři Mladé fronty Stanislav Bártl, Milan Syruček, později politici jako Vlado Mečiar nebo třeba známý, již vzpomenutý komentátor Karel Hvížďala, krátkou dobu emigrant ve Spolkové republice Německo – s kladným vztahem k Václavu Havlovi nebo Karlu Schwarzenbergovi.

PETR ŽANTOVSKÝ

Zdeněk Hrabica je novinář. Toto banální konstatování úvodem je nutné, neboť vyjadřuje skutečnost, kterou si při četbě dalšího dílu jeho nepravidelného knižního vzpomínání uvědomíte nesčetněkrát. Hrabicovy vzpomínky tentokrát nesou velice přiléhavý název TVÁŘE BEZ RETUŠE. Obě části názvu jsou pravdivé.

EMIL HRUŠKA

Zdeňka Hrabicu si nelze představit bez batohu s fotoaparátem. Kromě aparátu batoh skrývá kovové pouzdro s plnicím perem, notes a zpravidla nějakou tu knihu právě získanou z antikvariátu. Někdo může mít ve svém zavazadle pro změnu některou z knih, které Zdeněk napsal – a co Hrabicova kniha, to cenná a jedinečná výpověď o době a lidech. Lidé z Reportáže, Muž, který velel mužům, mimořádně čtivé portréty osobností Jak jsem je poznal a Jak jsem je potkal, Vila pana prezidenta či vynikající kniha Pět válek Ludvíka Svobody, která autorovi (a nakladatelství Futura) přinesla kromě vysokého ocenění z Moskvy také peripetie s domácími odpůrci názorovými, zpravidla charakteru nevalného.

KAREL SÝS

Kolik jsi viděl tváří, tolikrát ses setkal s člověkem. Říká se, že po čtyřicítce si za svou tvář můžeme každý sám.

Zdeněk Hrabica potkával lidi, a nejen potkával, ale – řečeno hezky po staročesku – s nimi obcoval. Mnozí propadli jeho pamětí, ale mnozí v ní uvízli aspoň drápkem. Mezi nimi najdeme české, slovenské i cizí, občas dokonce cizokrajné politiky, sportovce, básníky, malíře, novináře… Protagonisty i statisty života.

MILAN BLAHYNKA

Výstava VÍZĚZSLAV NEZVAL, ŽIVOT A DÍLO (Muzeum Brněnska, Památník písemnictví na Moravě Klášter Rajhrad, 1. 11. 2013 – 30. 3. 2014), kterou připravili Kristýna Cimalová a Vojen Drlík, při svém otevření představovala Nezvala tím nejdůležitějším: téměř kompletním souborem prvních vydání básníkových knih (kromě několika bibliofilií chybí v soupise exponátů jen snad 70 básní na rozloučenou se stínem věčného studenta Roberta Davida a Moderní poezie z roku 1958), rozumným výběrem fotografií z básníkova života, reprodukcemi rukopisů, korespondence, Preclíkovou bustou VN, básníkovým kufříkem s malířskými potřebami, dochovanými v Brně, kde Nezval začal za války malovat.

JOSEF BÍLEK
A tím myslím především snahu nejrůznějších správců historických budov, zejména kastelánů, »přiblížit« minulost objektů, které jako bájný pták Fénix často povstávají z popela. Není divu, že jejich majitelé na obnovu věnují nemalé částky a snaží se nalákat návštěvníky na zvláštní podívanou.

LUBOMÍR MAN
Vedle jiných píši občas i do portálu nazvaného Jinotaje, spíš levicového než pravicového zaměření, kde máme (spíš ale správce portálu má), jisté problémy s diskutujícím přispěvatelem, podepisujícím se jako Tupotluk. Ten problém spočívá v tom, že zatímco téměř všichni autoři článků i diskutující k těm článkům (dohromady je jich ke čtyřem tisícům), jsou – soudě podle jejich příspěvků – vesměs slušní lidé, je Tupotluk sprosťák, vytěžující své výrazivo výhradně z nejodpornější žumpy, jakou si jen dovedete představit. A nejde přitom jen o to výrazivo, jde i o neskutečnou hloubku nenávisti – a dodávám pravicové nenávisti – kterou zahrnuje všechny přispěvatele portálu, pokud se v jejich příspěvcích zablýskne třeba i jen nejkrotší odstín levicového názoru. Svoje nadávky a klení na adresu pisatelů takovýchto příspěvků pak Tupotluk umisťuje na portál Jinotajů výhradně v časech, o nichž ví, že nejsou správcem portálových stránek hlídané tak svědomitě jako jindy, např. v noci či v pracovních dopoledních hodinách, protože jinak je správce na stráži, a jakmile Tupotlukovu nepřístojnost na portále zmerčí, ani ji nečte a okamžitě ji maže v zájmu toho, aby mu Jinotaje nenatáhly odér onoho výlučného materiálu, který Tupotlukovu slovesnost tvoří.

FRANTIŠEK UHER

O našem rodném jazyku již bylo napsáno mnoho chvály, až to někdy vypadalo tak, že je nám pochvalně poklepáváno po ramenou, krása a melodičnost naší mluvy byla stavěna na piedestal. Totéž ovšem oprávněně činili a činí zastánci všech slovanských a románských jazyků, o dalších nemluvě. Inu, každý sedlák chválí vlastní dvůr. Často však jsou přednosti češtiny hrubě zanedbávány.

Popredný slovenský spisovateľ Pavol Janík, ktorého diela rezonujú v širokej škále krajín, tento rok už po druhý raz publikoval vo Veľkej Británii. Po reprezentatívnom výbere z jeho básnickej tvorby A Dictionary of Foreign Dreams (Slovník cudzích snov), ktorý vyšiel vo februári, sa autorove verše ocitli v aktuálnom vydaní (Jún – Júl 2014) najprestížnejšieho a najstaršieho britského literárneho časopisu The London Magazine, ktorý vychádza od roku 1732.

chý

Nestřežený klenot
Hlídají papaláše, kasina
či penězchtivé cizí banky,
zatímco naše čeština
přežívá bez ochranky!