EMIL HRUŠKA
Zdeňka Hrabicu si nelze představit bez batohu s fotoaparátem. Kromě aparátu batoh skrývá kovové pouzdro s plnicím perem, notes a zpravidla nějakou tu knihu právě získanou z antikvariátu. Někdo může mít ve svém zavazadle pro změnu některou z knih, které Zdeněk napsal – a co Hrabicova kniha, to cenná a jedinečná výpověď o době a lidech. Lidé z Reportáže, Muž, který velel mužům, mimořádně čtivé portréty osobností Jak jsem je poznal a Jak jsem je potkal, Vila pana prezidenta či vynikající kniha Pět válek Ludvíka Svobody, která autorovi (a nakladatelství Futura) přinesla kromě vysokého ocenění z Moskvy také peripetie s domácími odpůrci názorovými, zpravidla charakteru nevalného.
Zatím poslední Hrabicova kniha se jmenuje TVÁŘE BEZ RETUŠE (Dialog, Jiří Švejda, 2014). Kniha snad jedinečnější než ty další jedinečné; kniha, díky níž Hrabica upevnil svou pozici předního českého autora literatury faktu.
Tváře bez retuše jsou průřezem autorovým životem, prolnutým klíčovými událostmi posledních více než sedmdesáti let a styky a dotyky s četnými osobnostmi, které nejen v Hrabicově životě zanechaly stopy hluboké či mělké, ale nesmazatelné. Zdeněk Hrabica měl nejen pro shodu okolností, ale především díky své až žíznivé zvědavosti, přímosti a pohotovosti, zcela mimořádné štěstí poznat se s lidmi, kteří takříkajíc vstoupili do dějin – ať politických či literárních; většinou však prolnutých. Už za svého dětství, prožitého v těžkých okupačních časech ve výrazně německé Jihlavě, se potkal třeba s Františkem Teunerem, „vůdcem“ kolaborantského Kuratoria pro výchovu mládeže v protektorátu. Po válce se v Jihlavě seznamuje a mluví s Rudolfem Slánským, Klementem Gottwaldem, Marií Švermovou, Jindřichem Plachtou či Vilémem Novým.
Pak přicházejí další roky, události a v nich se objevují další tváře: Vítězslav Nezval, Ilja Erenburg, Zdeněk Nejedlý, Pavel Kohout nebo Jan Procházka (kterého Hrabica připomíná opakovaně a zdůrazňuje, že si jej dodnes váží; mimochodem, oba byli svého času kolegy v aparátu ústředního výboru Československého svazu mládeže). Vojenská služba přináší Hrabicovi další mimořádné zážitky a příležitosti k poznání osobností z jiné sféry: generála a válečného hrdinu Richarda Tesaříka a především pověstného ministra národní obrany Alexeje Čepičku, v jehož předpokoji stával Hrabica na stráži. Už tehdy platilo to, co si lze přečíst na obalu knihy: „Před nikým nepadl na zadek, ani před ministry a tajemníky, ani před řediteli zeměkoule, ani před koryfeji, kápy, náčelníky, papaláši, naboby a miliardáři, ani před tajnými agenty všech mocností. Načapal převlékače kabátů při činu, zaznamenával zločiny výprodejců československého rodinného stříbra… A při tom všem se navíc náramně bavil, i když zábava někdy hraničila s děsem nad lidskou hamižností a bezpáteřností.“
Zdeněk Hrabica je zkušený novinář a reportér, dlouhá léta působil jako redaktor Mladé fronty a šéfredaktor časopisu Svět v obrazech. Jeho nadání ve spojení s novinářskou praxí vykrystalizovalo v mistrovství zkratky, ve schopnost vystihnout v pár větách podstatu události a charakter osobnosti. A ty jdou s Hrabicou životem a každé jméno by mohlo být (a také bývalo) samostatným tématem: sovětští kosmonauti Gagarin, Těreškovová, Leonov, premiérka Indíra Gándhíová, politikové Novotný, Dubček, Hejzlar, fenomenální sportovec Emil Zátopek, režisér Jiří Sequens nebo Jan Werich, Zdeněk Mahler, Vladimír Menšík a mnoho, mnoho dalších.
Hrabica líčí své peripetie v 60. letech za tzv. normalizace, svérázně se zakusuje do zvláštních poměrů let osmdesátých, vrcholících listopadovým převratem. Neopomíjí ani své zvláštní setkání s Jurijem Andropovem v Moskvě v roce 1983; událost, kterou dodnes po svém vykládají věčně vystrašení vyznavači spikleneckých teorií. Ze svých vzpomínek pak Hrabica nahazuje třpytku do současnosti a daří se mu ulovit paradoxy doby, konverze hodnot i lidí. Náhlé změny chování a rétoriky mnoha lidí, kteří mu byli nablízku, nese Hrabica trpce, ale ne těžce, konstatuje že „někteří kolem mne se vysvlékli dokonce z vlastní hadí kůže“, ale také že „skloněné hřbety se jim však už natrvalo nepodaří narovnat“.
Naštěstí spousta přátel Hrabicovi zůstala: těm jsou věnovány poslední stránky knihy.
Kniha Tváře bez retuše se nerodila v jednoduchých podmínkách. Inu, „vařící celebrity“ či na běžícím pásu fabrikované „životopisy“ mediálních hvězdiček jepičího života i významu nemají problémy zejména s financováním svých výtvorů. O to více je třeba ocenit, že Tváře bez retuše vyšly, že vyšly velmi dobře vypravené, díky talentovanému filmovému scénáristovi a zároveň kreslíři – karikaturistovi Jiřímu Koštýřovi (vysočinskému spolurodákovi – 1968 – z Počátek) a pečlivě připravené ze strany nakladatelství.