FRANTIŠEK UHER

S básněmi je tomu jako s květinami. Obdivujeme orchideje a lekníny, ale ve skutečnosti jsou nám nejednou bližší kopretiny na stráni a blatouchy u potůčku. S básněmi je tomu také jako s kameny. Některé ukládáme do základů domu, jinými pouze zpevníme příjezdovou cestu. Některá poezie duní jako bubny svolávající válečníky, jiná připomíná letmé dotyky klavírních kláves, hrajících třeba právě podle Rachmaninových not, další zase jemné chvění linek kytarových strun. Anebo ještě jinak: Některou poezii oceňujeme a respektujeme, jak nám rozum velí, jiná nás chytne za srdce, budí v nás milý pocit, že jsme naladěni na stejnou vlnu, zvučí v nás, tichne, ale nikdy neodeznívá úplně. Někdy čteme verše renomovaných reků na poetickém bitevním poli, jindy jsme zaujati tvorbou dosud nepříliš známých básníků. A přece je nám blízká.

Platí to i o sbírce brněnské básnířky Dagmar Jugové RACHMANINOVY NOTY (Balt-East, 2014, ilustrace Phila Helene Primusová).

Nadčasová platnost subtilních veršů, jen vzdáleně inspirovaných křehkou vzletností japonských haiku, je vlastností křehké poezie plné osobité imaginace.

Jugová dokáže s přísnou sebereflexí formulovat svoje básnické postuláty do konkrétních obrazů, připomínajících průsvitné kapky rosy. Její tvorba koresponduje s předcházejícími sbírkami Láska je host (2008) a Mořská tráva (2010), ubírá se vlastním básnickým údolím s neklidným, ale nikoli bouřlivým řečištěm, plným tušených vznětů, mlčenlivých pozastavení a malebných spočinutí. Jako kdyby respektovala vlastní verš ticho neklade otázky, ačkoli je sama neustále hledá, pátrá po nich, nachází je a cizeluje prosté odpovědi.

Její poezie je protknuta plachostí, skrývanou lítostí, snad až pokorným přístupem ke krajině svého života a lidem v ní. Naznačuje to čtyřverší Předstírání: Poloviční věty / se brodily v kapkách lží. / Kolem stolu seděli lidé, / které nikdy nepoznám.

Ve verších Dagmar Jugové je skryto také cosi krásně tajemného. Prozrazuje to verši Zlověstná hlubina oceánu / naučí čekat.

Ponechme básnířce její tajné sny, tlumená vření, schopnost odlišování zpívajících lastur od němých naplavenin a inspirativní čekání.

Její úsporná poezie plná přílivů a odlivů zraje, krystalizuje, klade slova do výmluvných obrazů jako malé poklady.

Nám čtenářům také nezbývá, než čekat. Čekat, až nám otevře přivřené dveře, dovolí nám nahlédnout na dno svého poetického oceánu, naslouchat pracně nalezeným mušlím, z nichž mnohé skrývají drobné perly.

Neboť právě básně Dagmar Jugové jedno malé tajemství prozrazují: Poezie, to je dřina, rubání slojí, krocení divokých koní, neustálé kácení a vysazování stromů; je to však dřina nádherná a naplňující.