MILAN BLAHYNKA

Už titul ROZPOMÍNKY, CO NA SEBE VÍM (Torst a Host, Praha a Brno 2013) je nadmíru výmluvný: vědět co na někoho se v češtině zpravidla pojí s něčím nepěkným nebo aspoň s tím, co ten někdo tají nebo by rád utajil. Milan Uhde tak už názvem svých pamětí inzeruje, že na rozdíl od memoárů pravidelně víceméně apologetických nebude při rozpomínání na svůj život nic o sobě tajit. A taky budí dojem, že si přímo libuje ve svém přiznávání k vlastním slabostem, pochybením a skutečným nebo jen domnělým omylům. Na jedné z prezentací knihy jsem zaslechl uštěpačný mladý hlas: „Teď už se snad přizná dokonce k tomu, že by byl i zlé totalitě sloužil tak úslužně jako pak premiéru Klausovi, jen kdyby mu byli k tomu dali šanci a mohl dál provozovat svou koneckonců mírnou satiru v mezích tehdy panujícího zákona.“

„Dodnes se mi zdá, že si nezasloužím odpuštění, a sám sobě jsem neodpustil,“ komentuje Uhde své odmítnutí (bylo „horší než zbabělost“) prosby Bořivoje Srby, aby se na pohřbu zavrženého Miloše Rejnuše rozloučil se svým přítelem „za divadelní kamarády“; dal totiž přednost služební cestě do Prahy (byl tehdy redaktorem Hosta do domu), ačkoli ji mohl dost snadno odložit, ale vůbec ho prý „nenapadlo, že skutečné kamarádské pouto musí být silnější než sebenaléhavější úřední vazba“. To mu zřejmě došlo až po desetiletích. Dokonce až poté, co se velice zvláštním způsobem zastal Milana Kundery, osočeného – zvláštní náhodou těsně před rozhodováním o Nobelově ceně za literaturu – z udavačství; místo aby jako jiní uvěřil Milanu Kunderovi, za jehož přítele se rád vydává, místo aby dal na jeho popření absurdního obvinění, bez hnutí brvou uvěřil v pravost snadno zfalšovatelného dokumentu a pochybného svědectví; nezapochyboval o udavačství svého údajného přítele a jal se je omlouvat, soudě zřejmě podle sebe, podle toho, co by sám v podobné situaci udělal. Za takovou obranu se mu mohlo dostat díku jen dokonale ironického.

Místy až sebemrskačské doznávání má v Rozpomínkách dost povážlivé meze. Pokora a kajícnictví se dnes nosí, ba tvrdě vyžaduje a Uhde budí dojem, že je přímo příkladný kajícník. Přiznává se ke svému „přilnutí ke komunismu“, jak taky jinak, když o něm nejen pamětníci dávno vědí, ale rád je vydává za naivitu mládí a jaksi zapomíná, že i poté, co už našel svého guru v časněji „prohlédnuvším“ Olegu Susovi a sotva mohl být nadále alibisticky naivní, slavil v Hostu do domu ještě roku 1961 jubileum založení KSČ montáží veršů českých básníků; činil tak na povel či přání svého šéfredaktora a proti své vůli? Anebo jeho přilnutí ke komunismu ještě nepolevilo? O tom – zřejmě radši nevěda, co by bylo z dnešního hlediska pro horlivého kajícníka horší – pro jistotu na sebe neví nic.

Obávám se, že na odiv vystavované doznávání je rafinovaně účelové; staví upřímného kajícníka na pomyslnou mravní výši, z níž se pak snadno napíše, že například profesoru Hrabákovi chyběl „pevnější charakter“ nebo že Miroslav Holub „pošpinil ústa i hruď falešnou řečí“, když se chtěl vrátit mezi publikující autory.

Uhde se opakovaně zapřísahá, že mu jeho pozdější osudy „vymluvily moralistní zjednodušování“ a že se časem naučil oprostit „od moralistních soudů“, ale čtenář Rozpomínek, když se probere z ohromení, co všechno Uhde na sebe ví a říká, nemůže nevidět, že morálních verdiktů Uhde neušetřil téměř nikoho kromě Olega Suse a pár dalších postaviček opatřených dnes svatozáří; že zkrátka Uhde masochisticky žaluje na sebe, aby mohl bez zábran vypsat co nejvíc trapného z toho, co ví nebo se jenom doslechl či sám usoudil o jiných.

Díky tomuto záludu z fondu eristické dialektiky zazáří náhle na řadě míst jeho neskonalá ušlechtilost, která se mu nevyplatila. Nepřijal například nabízené místo, aby jiný o ně nepřišel, a ten se pak stal „dílčím ztělesněním nového temného období v brněnských divadelních dějinách“ a zřejmě se svému dobrodinci neodvděčil. Ale rytíř nikoli bez bázně a hany, ale s bázní a hanou, mravně povzneseně dodává: „Přesto bych ani zpětně své stanovisko neměnil.“

Jak je vidět, Milan Uhde v rozpomínkách předvedl umění nakydat na sebe mnoho zlého, a přesto předvést, jaký vlastně byl vzorný Fridolín. Neboť jiní byli v jeho podání horší.