„Můj prastrýc byl střelec, který rozpoutal první světovou válku... pro mne je skutečným hrdinou", řekl dnešní Gavrilo Princip, prasynovec mladíka, jehož čin se stal roznětkou k válečnému požáru let 1914–18, Tomovi Parrymu, reportérovi listu Daily Mirror.

Dnes se můžete postavit na totéž místo, odkud byly vypáleny výstřely, jež rozpoutaly první světovou válku, a jediné nebezpečí, které vám hrozí, jsou spěchající taxíky. Pod záplavou jarního slunce je to příjemné místo naproti sarajevskému klenutému Latinskému mostu na rušném chodníku, plném studentů a prodavačů. Kovová deska na kamenné zdi naznačuje význam místa, ale nikdo jí nevěnuje pozornost. Stojí na ní:
„Z tohoto místa spáchal Gavrilo Princip 28. června 1914 atentát na následníka rakousko-uherského trůnu Franze Ferdinanda a jeho choť Sofii."
Už nedodává, že dva výstřely, vypálené z bezprostřední blízkosti z poloautomatické pistole devatenáctiletého Principa zahájily do té doby nejhorší konflikt v dějinách lidstva. Zavražděním arcivévody Ferdinanda neodvratitelně rozpoutal první světovou válku, jež za sebou o čtyři toky později zanechala 16 milionů mrtvých.
Přesto je prasynovec hrdý na nechvalně proslulou historii své rodiny. Také pojmenován Gavrilo, jako třetí v rodině onoho jména, říká: „Pro mne je to hrdina, národní hrdina. Chtěl, aby tato zem byla zbavena zahraniční okupace. To bylo statečné. Nikdy jsem neměl problém s tím, že nosím jeho jméno a příjmení."
Dnešní teď jedenašedesátiletý Gavrilo je vážený bosenský podnikatel, který vystudoval v Cambridge. Žije v Sarajevu a má také příbytek v bosenské vesnici Bratunac.
„Můj dědeček Iovo měl dva bratry, Nika a Gavrila", vypráví. „Všichni tři se narodili v Oljaji, vesničce, která je teď těsně u chorvatské hranice. V oné době většina místních ve vesnici měla příjmení Princip. Žili docela prostým životem chudých, ale dělali, co mohli." Život byl tak tvrdý, že šest dalších dětí z etnicky srbské rodiny zemřelo a nebyly peníze k nasycení přeživších. „Iovo odešel jako první. Šel do Sarajeva, kde postavil pilu. Vydělal dost, aby k sobě mohl vzít i oba mladší bratry."
Mladý Gavrilo byl školák, když byla Bosna anektovaná a prohlášená za součást tehdy upadajícího rakousko-uherského císařství, což etnické Srby rozzlobilo. Bylo mu patnáct, když byl vyloučen ze školy za účast na protestech. Vydal se do Bělehradu a přidal se k tajné slupině, která si říkala Mladá Bosna a byla přidružená k národnímu hnutí Černá ruka. Když byl zprvu odmítnut jako „příliš malý a příliš slabý", vynahradil si tento nedostatek tím, že trávil dlouhé hodiny nácvikem střelby z pistole. Toto odhodlání ho dovedlo k tomu, že byl vybrán jako jeden ze tří mužů, kteří měli zabít arcivévodu Ferdinanda, následníka habsburského trůnu a císařství, při jeho oficiální návštěvě bosenského hlavního města Sarajeva. Těmto třem mužům bylo řečeno, aby poté spáchali sebevraždu, a každý z nich dostal ampulku s cyankáli – možná to byla jen voda – spolu s pistolí a granáty.
Jak aristokrat s chotí projížděli ulicemi v otevřeném voze, Černá ruka podnikla několik nezdařených pokusů. Bomba vržená jedním z útočníků vybuchla, ale nezpůsobila žádné zranění. Královský pár přesedl do nového vozu, také otevřeného, a po zmatku kolem trasy se jejich kolona zastavila na třídě Františka Josefa, před Schillerovým lahůdkářstvím, kde čekal Princip. Uchopiv svou šanci, protáhl se davem a z necelých dvou metrů vystřelil, zasáhnuv Ferdinanda do krku a jeho choť do břicha. Poslední arcivévodova slova patřila manželce Sofii: „Neumírej, drahá, žij pro naše děti!" Na následky zranění ale krátce poté zemřeli oba.
Princip byl s ostatními spiklenci odvlečen a souzen. V den atentátu stále ještě devatenáctiletý byl o pouhých 27 dní příliš mladý na trest smrti, a dostal 20 let vězení jako nejvyšší možný trest. V krutých podmínkách, částečně zaviněných válkou, dostal tuberkulózu a 28. dubna 1918 ve vězení zemřel. Bylo mu pouhých 23 let. Zemřel jako národní hrdina, uctívaný svými krajany. A jeho rodina dodnes nevěří, že by měl být zodpovědný za to, co se stalo po atentátu.
Ale smrt arcivévody Ferdinanda vrhla Evropu do vřavy a díky spletité síti smluv, známých jako Smluvní alianční systém, byly do vleklého nepřátelství mezi Srbskem a Rakousko-uherským císařstvím vtahovány další země. Nejprve císařství požadovalo informace o údajné podpoře atentátu srbskou armádou v sousední Bosně. Srbsko odmítlo, a také ostře odmítlo řadu tvrdých požadavků, známých jako Červencové ultimátum. Místo toho srbské zálohy, směrované s ruskou podporou, překročily Dunaj a zahájily přestřelky s císařskými jednotkami.
Rakousko-Uhersko vyhlásilo válku Srbsku 28. července 1914. To vyprovokovalo Rusko a Francii k mobilizaci na obranu Srbska a Německo k postavení se za císařství. Dne 4. srpna odmítla Belgie nechat německé jednotky přejít přes své území do Francie, pročež Německo vyhlásilo válku i Belgii. Což, díky 75 let staré smlouvě o obraně belgické neutrality, vtáhlo do konfliktu Británii a nakonec vedlo k hrůzám zákopové války.
Gavrilo Princip bude dnes ve svém domě v Sarajevu hovořit jen o statečnosti svého předka, nikoli o Velké válce. „Byla to náhoda, že se Gavrilo stal jediným, kdo vystřelil na Franze Ferdinanda", říká. „Měl čestné úmysly. V Bosně to bylo vždycky tak, že rozhodovaly cizí mocnosti. Nejprve Turci, potom Habsburkové. Gavrilovy výstřely byly, i tehdy byly tak zamýšleny, výstřely osvobození. Byl to bojovník za svobodu země.
Máme tu kapličku na památku členů Mladé Bosny – v ní jsou jeho spálené ostatky. Členové mé rodiny se tam každým rokem sejdou v den výročí atentátu. Na jeho počest pořádáme pravoslavnou mši a klademe květy na jeho hrob.
V socialistické Jugoslávii, za Tita, jsme se stále těšili nějakým privilegiím. Tohle jméno otevíralo některé dveře, jež by jinak zůstaly pevně zavřené. Byli jsme pořád považovaní za rodinu národního hrdiny, a chovali se k nám se úctou."
Surová válka v 90. létech, kdy bosenští Srbové obléhali sarajevské etnické muslimy, znamenala konec těchto privilegií. „Když lidé po sobě začali navzájem střílet, mnozí členové rodiny Principů odešli. Tři z mých bratranců žijí u svých dětí v USA. Dva jsou v Kanadě a další tři v Austrálii. Několik mně nejbližších členů rodiny odešlo do Vídně."
Dnes mnozí Srbové chovají sarajevského atentátníka v takové úctě, že existují plány připomínat jeho čin jedním památníkem v Bělehradu a druhým v Srby ovládaném východním Sarajevu. To může vyvolat napětí ve městě, kde stále hlídkují mírové síly OSN.
Ze Schillerova lahůdkářství je teď skromné zastrčené muzeum s informacemi o atentátu. Mezi vystavenými artefakty je replika pistole, již Princip použil, a také jeho oblečení. Původní browning 380, model 1910, je ve vojenském muzeu ve Vídni. I tam je první světová válka připomínána jen málo. Ale když se ohlédneme o století zpátky, kdo ví, jak odlišně by se utvářel svět, kdyby devatenáctiletý Gavrilo Princip nevyběhl s pistolí od kavárny onoho dne roku 1914.

Sarajevo, 2014
Přeložil VLADIMÍR SEDLÁČEK