JANA VACKOVÁ

Pro knižní trh a v souvislosti s ním i pro XX. mezinárodní knižní veletrh Svět knihy Praha byla charakteristická čím dál větší pozornost věnovaná literatuře pro děti a mládež. Včetně takyliteratury. Včetně narůstající křivky módní překladové literatury pro děti a mládež. To je asi na povážnou. Kritéria kvality padají. Avšak lze stále ještě spoléhat na rodiče a prarodiče, kteří nepropadli znechucení z tradice doporučené četby ve školách. Mohutná veletržní nabídka zdaleka nevede ke zdrojům současné literatury, to jest ke klasickému kulturnímu dědictví. Spíše od zdrojů odvádí, podporujíc tradici chápání knihy pro dítě coby vhodný dárek. A pro vydavatele jako prostředek výdělku. Jak kdy. Proto je dost důvodů knihy správně vybírat. Mají přece děti nejen bavit, ale také vzdělávat, tříbit vkus, vychovávat k vlastenectví. Což je požadavek z dob nestárnoucího osvícenství.

Ve stánku č. 205 Dětská literatura Ruska, ověnčeném dárky – balónky s nápisem Dnes děti – zítra národ, z loňské mezinárodní soutěže k 100. výročí S. Michalkova (dodal Rossijskij Fond kultury), se jako první z devatenácti spoluúčinkujících vystavovatelů představila moskevská Gajdarova centrální městská knihovna pro děti. Dle pražského veletržního katalogu s abecedním seznamem vystavovatelů Gaidar Central City Children´s Library; na další neméně zajímavé skvosty zde není prostor.

»Gajdarka« každoročně vydává katalog se stovkou nejlepších knih za daný rok. Je určen pro knihovny a rodiče. Cílem je usnadnit výběr knih podle věku dítěte. Krásně ilustrovaný katalog se stručnou charakteristikou knih je hodnota sama o sobě. Knihovny prý příručku přivítaly jako oporu proti pronikání televize a počítačů do světa dětí. Knihovna má reputaci odborného zázemí – nebojí se prý uvádět také knihy »těžké, ponuré, sporné…« I zde se ptám na osud Gajdarova díla – v minulých letech jsem v ruské expozici získávala standardní odpověď: »Gajdar patří stále do zlatého fondu ruské literatury. Vydává se.«

Letos jsem se dočkala živé odezvy: éru zlých pomluv o životě a díle klasika ruské literatury pro děti a mládež, dětmi milovaného Arkadije Gajdara (22. ledna 1904 – 26. října 1941) ukončila po dvou desetiletích bojů o Gajdara zejména kniha Mišeň dlja gazetnych killerov ( Gajdar: terč novinářských zabijáků), v níž autor Boris Kamov dokázal na mnoha archivních dokumentech a díky výpovědi stovek svědků obhájit pravdu jako odborník, vynikající znalec A. Gajdara a jeho díla, autor řady studií, knih, novinových článků, editor a komentátor čtyřdílných Sebraných spisů A. P. Gajdara (Detgiz 1979–82), jako blokádník, timurovec z válečných let. Je od studijních let přítelem Borise Kondraťjeva, doktora filologických věd, badatele, jenž v arzamasském pedagogickém institutu vede katedru ruské literatury, kde budoucí učitelé studují Gajdarovo dílo – region to vyžaduje, protože Gajdar v Arzamasu žil, tvořil, ve městě je muzeum, knihovna a dům tvůrčích činností – vše nese jména A. Gajdara… Asociace s pomlouvačnými kampaněmi proti českému vrstevníkovi, o rok staršímu Juliu Fučíkovi (23. února 1903 – 8. září 1941) jsou možné. Tím spíše, že boj o Fučíka v České republice není dobojován.

Domnívám se, že čtenářům přílohy LUK není třeba připomínat překlady jedenácti Gajdarových knížek připravených hned po 2. světové válce. Nejvíce překladatelů a vysoké náklady knih se týkají především Timura a jeho party i povídky Čuk a Gek. Přehled vydaných knih z Gajdarovy dílny uvádí 58 titulů z let 1923–1941 – od prvotiny devatenáctiletého vojáka – velitele.

Ve dnech porážek a vítězství až po vrcholné dílo s mimořádnou – i světovou odezvou, jímž byl Timur a jeho parta. Nejdříve vznikl scénář filmu, po promítání se objevil okamžitý zájem veřejnosti o knihu. Byl to impuls pro slavné timurovské hnutí, v němž dospívající děti projevovaly sebeobětování, solidaritu, spontánní pomoc všude, kde to bylo zapotřebí. Válečná doba timurovce vysoko ocenila.

Ani u nás Gajdar nezmizel nenávratně v zmodernizovaném propadlišti literárních dějin! Snad se dokonce vyskytne ve volném výběru v některé knihovně. Například v Národní knihovně ČR lze objevit cokoli ze 165 hesel-odkazů na Gajdara česky, rusky, maďarsky atd., od roku 1947. Něco z dvaceti hesel – názvů knih lze získat z archivu Městské knihovny v Praze. V Pedagogické knihovně mi podle záznamů vyhledali např. vysokoškolskou učebnici pro studenty filozofických fakult Literatura pro děti a mládež (ve srovnávacím pohledu) od významné autorky doc. PhDr. Miroslavy Genčiové, CSc. (SPN Praha 1984, náklad 10 000 výtisků, vázané, 17,50 Kčs). Gajdarovi jsou tu věnovány zásadní pasáže, co však připomíná cokoli sociálně-socialistického – je tužkou seškrtáno. Někde celé stránky. Gajdar někomu vadil. Číst seškrtané však mohou zvídaví studenti považovat za extra prima dobrodružství… Vadí snad, že Gajdar byl »…neobyčejně citlivý ke všemu novému, co se rodilo v nové společnosti. Jako zvídavý a neposedný novinář oplýval životním materiálem, který mu poskytoval látku pro jeho díla, dovedl odhadovat souvislosti, budoucí vývoj událostí, a nebál se říkat pravdu ani dětem… nebál se užít ostrých konfliktů i kriminálních prvků. Nejsou ale samoúčelné, jsou odrazem bouřlivé doby. Jeho hrdina je činný subjekt.«

Gajdarův historický přístup ke zkušenostem, např. z občanské války, je zřejmý například v částečné autobiografické knize Škola (1930) – opírá se o kresbu prostředí, o vývoj hrdiny na pozadí historických událostí a proměn. Sám o tom říká: »Patrně proto, že jsem byl ještě chlapec, když jsem sloužil v armádě, cítil jsem potřebu vyprávět dalším chlapcům a děvčatům, jaký byl náš život, jak to všechno začalo a pokračovalo, protože jsem stačil uvidět přece jen nemálo věcí.«

Byl solidární s dětstvím a mládím! Měl mimořádný vypravěčský talent, smysl pro humor, pro dobrodružství, často byl lyrický až k pláči, zejména ve verších. S. Michalkov o něm napsal: »Stránky poctivých a krásných knih (zanechal zemi jako dar) bojovník, spisovatel, básník, a občan Arkadij Gajdar.« Diplomovou práci o problémech překladů Gajdarových děl jsem v roce 1957 uvedla tímto citátem s alternujícím básník-bolševik… S mnoha díky jsem převzala dárek »na dobruju pamjať« – knihu s podnětným názvem Perečityvaja Gajdara segondja… (vyd. Fair-Press, Moskva 2004, 320 stran, formát A5).

Vydání publikace k 100. výročí narození A. Gajdara inicioval kolektiv pracovníků Gajdarovy moskevské ústřední knihovny pro děti – název z roku 1965 znamenal pro knihovnu poctu, na tom se nic nezměnilo, píše se na začátku předmluvy. K práci na knize přizvali literární badatele, pedagogy, novináře, ředitele a kolegy z knihoven a muzeí z různých měst (23 autorů). Díky anketám a besedám jsou účastníky i čtenáři, kteří poskytli aktuální materiál k úvahám a východiskům (jedna holčička si například oblíbila knihu Timur a jeho parta, protože je »o lásce«, to také, ale šablona a čítankový přepis přece praví, že kniha je o době před válkou, o přátelství, o kolektivu, o utajené užitečné hře… – změněnou mentalitu dětí je třeba znát).

Studie na téma Gajdar na křižovatce názorů chápu jako vypořádávání se autorů s dobou, např. J. Prosalkinová soudí, že není nic horšího, než dělat ze spisovatele oficiální osobnost: »Gajdarovi připisují to, co nepsal. Sen o sociální spravedlnosti jsme si nevymysleli my… za sociální spravedlnost se bojovalo už na začátku XX. století, už v otrokářství se rozvinul tento jev. Je třeba vnímat, jak autor v jinošském věku, ve zjitřeném věku pozoruje skutečnost…« Diskuse kolem Gajdara v 70. a 80. letech vidí jako »dětinské a zlé«, je to »oficiózní blouznění«. Gajdara chápe jako jednu z nejdramatičtějších postav v ruské literatuře XX. století. Gajdara četla znovu nikoli z hlediska sovětské pedagogiky, ale z hlediska literární vědy, tj. estetiky, poetiky.

Druhý díl knihy nabízí zkušenosti s gajdarovskými texty, inspiracemi a podněty pro fantazii v práci knihoven, muzeí atd. Úsilí o moderní dynamiku je zřejmě – formální přeorganizovanost v pionýrské organizaci se podle dokumentů nelíbila ani Gajdarovi.

Jako perly se v knize střídají desítky názvů zveřejněných textů, knih atd., v třetím dílu bibliografie, např. Frajermanovy Vzpomínky na přítele, Cvetovova Země umírajících rytířů, třináct materiálů výše zmíněného Borise Kamova, nebo Vasilevského To je náš Stevenson!!!

Výpovědní hodnotu mají názvy publicit A. Gajdara, jeho syna Timura: »Jedet papa na vojnu za sovetskuju stranu (1980) i název besedy s vnukem Jegorem »Vnuk za deda otvečajet« (2004). Řada textů je zaměřena literárně, např. K typologii syžetů u Gajdara a Stevensona, O zvláštnostech Gajdarovy poetiky, Gajdar v sovětské kritice a literární vědě, Gajdarovy scénáře, verše, atd. Příznačně aktuálně zní název souboru statí z Arzamasu: Arkadij Gajdar v Číně – problémy a perspektivy!

Étos knihy myslím nejlépe vyjadřuje závěr z ukázek citátů o významu Gajdarova díla v době změněných hodnot, byť i dnes je aktuální problematika, jíž se Gajdar zabýval – humanismus a egoismus, věrnost a zrada, statečnost a zbabělost: »Gajdar bude ve skutečnosti více než dříve mezi uznávanými klasiky… jako pravdivé zrcadlo minulé složité doby a zároveň jako spolehlivý kompas, který přesně a konkrétně ukazuje, kam má jít Rusko a všem nám, chceme-li žít podle odkazu Arkadije Gajdara: hrdě, čestně a spravedlivě.«