KAREL SÝS

Na mém stole rok co rok přibude s vyčítavým žuchnutím objemný svazek. Tři knihy básní Vítězslava Nezvala, vydané péčí Milana Blahynky.

Prý „necenzurovaný Nezval“!, propagují projekt bulvární plátky, a nic než plátky na českém úhoru momentálně neraší. Oceňme, že vůbec propagují literaturu, a verše zvláště!

Kdo věří záložkám, dozví se: „Poezie jednoho z největších českých básníků 20. století se dosud nedočkala kritického vydání. Jediné souborné vydání Nezvalovy tvorby v jeho poválečném Díle bylo totiž i ve svazcích básní podrobeno cenzuře i autocenzuře…“

Tolik v roce 2011, kdy Nakladatelství Host ve své České knižnici vydalo první svazek z období poetismu.

V roce 2012 přišel na řadu surrealismus, kdy se básníkovy knihy „orientují na podvědomí, erotiku, obnažování tajemných, fantaskních a ponurých stavů bytí, záznamy představ bez rozumové kontroly…“

A konečně v roce 2013 došlo na tvorbu postsurrealistickou a období po roce 1945, „kdy se Nezval stal autorem protežovaným komunistickým režimem.“ „I v této době však napsal pozoruhodné básně…“ Ještě že tak. Já bych dodal, že vůbec poslední sbírka „protežovaného básníka“ – Nedokončená – patří k tomu nejlepšímu, co v české řeči kdy bylo napsáno.

Leč nechme záložky záložkami.

Cenzura pro okouzlenou duši neexistuje. A autocenzura je slovo stejně sprosté jako ipsace. Poslední slovo má vždy básník, i kdyby momentální palácový eunuch nebo inkviziční nunvář usuzovali jinak. Začerníš pár písmen, ale verše ani zeměkouli nezastavíš. Marně dupeš na brzdu, přece se točí.

Například Nezvalovo „zakázané“ Sexuální nocturno jsem četl už za oněch temných dob, kdy se místo front v Libyi a Iráku válčilo ve frontách na banány, ale republika nebyla banánová. Předmětné nokturno však bylo „zakázané“ i za první republiky. Vyšlo jako zahajovací svazek Edice 69 v nákladu pouhých 138 číslovaných výtisků. V tiráži stojí: „Tisk je vyhražen jen subskribentům, nesmí být veřejně prodáván, ani vyložen, ani půjčován, ani jinak rozšiřován, ani zařazen do veřejných knihoven.“ Nezval si konečně mohl vyzkoušet, co to je psát bez náhubku cenzury, nicméně směl plod své práce šířit pouze pokoutně.

Podobně silně erotická báseň Jiřího Koláře z roku 1944 Růže večernice vyšla jako soukromý tisk (nakladatel neuveden) a kvůli protektorátní cenzuře bylo v závěru uvedeno: „Tištěno jako rukopis v měsíci srpnu 1938.“ Ale co je podstatné: nebyla zařazena ani do popřevratových Kolářových sebraných spisů!

Kdo by namítl, že v dobách „svobody“ bylo možno vyhnout se cenzuře soukromými tisky, tomu prozradím, že v roce 1987 jsem s Josefem Velčovským vydal coby soukromý tisk knihu Anděl s chlupatým mečem aneb Nedělní chvilka poezie, zcela nevhodnou pro mateřské školky. Neznámý počet výtisků si tenkrát rozebrali tiskaři a i jinak kniha vzbudila zaslouženou i nezaslouženou pozornost.

Jistě, za socialismu se nemrdalo, zato se souložilo ostopéro doma, v kancelářích, na odborové rekreaci, díky čemuž republika získala silné ročníky tzv. Husákových dětí. Zatímco (i sexuálně) solidární společnost nepotřebovala Radima Uzla ani fialové prášky, dnes neobstojí nádobíčko těch, kdo pro honbu za profitem a kariérou nevědí, kde jim hlava stojí. Šukají leda hvězdy, ovšem výhradně v Aha a Blesku.

A naopak dnes nevychází Nezvalův Zpěv míru ani třeba Verše do památníku Zdeňka Nejedlého. Když se o Nejedlém objeví objektivní monografie, jsou z toho všichni svorně vyjevení.

Milan Blahynka, kdykoli přijde ke mně do redakce, melancholicky pohlédne na ony tři knihy. Nejprve jsem se vymlouval, že počkám na druhý díl. Pak na třetí závěrečný svazek.

Vlastně nedokážu vysvětlit, proč nejsem s to napsat recenzi.

Je to ostych? Jistě, na úpatí hory je radno mlčet.

Je to nedostatek odvahy? Ano, pokoušet se popisovat mnohoslovnými souvětími, co básník poví několika slovy, je hazard.

Rušit dokonalé kruhy je drzost.

Vstupovat do magických pantaklů je marné, služebný duch se nedostaví.

Dři lampu jako Ukrajince, Aladin se skryje do pohádek.

Není ho však zapotřebí, stačí otevřít na kterékoli stránce, a třetí oko se ti otevře.

Pro nás, kteří jsme v antikvariátech se srdcem až v krku objevovali knihy se zázračnými obálkami Štyrského, Teiga a Toyen, jsou ty dnešní svazky bolestnou připomínkou heroických dob, kdy poezie vážila víc než portfolio.

Zaplať pánbůh za tyhle tři knihy, i za pověst, jíž jsou obestřeny. Kdyby reklamní slogan probudil zvědavost v padesáti čtenářích, padesát duší by se vysvobodilo z konzumem usoužených těl. A kdyby jen v deseti, poezie nebude zavržena.

Bravo, Milane!, bravo, Hoste!