Poprvé jsme se potkali na jednom literárním festivalu v roce 2004. Měl jsem dva roky po svém básnickém debutu, a když jsme si byli představeni, vrazil jsem mu jej hrdě do ruky s poznámkou, že nic lepšího dosud jistě nečetl. Knihu si dal do somračky, usmál se a vytáhl svoje Celebrity, do kterých mi napsal: „Pavlu J. Hejátkovi, pyšnějšímu mému já od Milana Kozelky.“

Když jsem jej viděl po dlouhé době v roce 2007 znovu, to se přišel podívat na můj recitál do knihovny v Kralupech nad Vltavou, sednul si, jak sedávají pašové, roztaženě s rukama na opěrkách (jen mu v nich chyběl stvol hroznu na kroucení), naše společná konverzace již byla bujařejší. Krom toho klasického vyměnění si čerstvých knih, jsme si šli sednout do blízké hospůdky a dlouze diskutovali. O politice, o literatuře, o ženských a… o smrti. Milan věděl, jaký mám názor na to, co se tu děje po roce 1989, a protože byl v mnohém blízký jeho vnímání světa, navrhl mi, že bychom mohli (ba co dím, dokonce prý měli!), spáchat nějakou společnou performanci. Dohodli jsme (jsouce oba milovníky německé organizace RAF), že já vytvořím něco svého soukromého (což jsem také 13. 11. 2007 s absolutně neadekvátními následky udělal), a poté že on přichystá svůj stejnotématický projekt, který bude spočívat v jakýchsi kolážích s hesly tehdejších politiků, a já že k tomu budu hrát a recitovat. Ten cyklus pojmenoval vtipně Podvratné mýty a skutečně jsme i tuto společnou performanci v lednu roku 2009 v pražském NoDu zrealizovali. Přítomni byli ještě kluci z Guma Guar a byl to úžasný večer. Dodnes na něj vzpomínám s úsměvem na rtech, protože takové spontánní výbuchy smíchu u publika jsem již od té doby nezažil. Byla to pravá, nefalšovaná politická satira a Milan byl právem spokojený, že se večer povedl.

Po cestě domů mi tehdy řekl: „Kdyby to nebylo celé pravda, museli bychom si to snad vymyslet.“

I na společném večeru Psího vína, kterému tehdy ještě šéfoval Petr Štengl, večeru, kdy se křtila sbírka básníka Mojmíra Vrby, jsme se náramně bavili. Milanova ironie, sarkasmus a občasná arogance zde uváděly mnohé do rozpaků. „Zase se všichni tváří, jak kdyby jim holub nasral do huby a přitom se hovno stalo – pojď, jdem odsud.“ Takhle nějak to vždy končívalo. Když jsem se loni dozvěděl o jeho zdravotním stavu, řekl jsem si, že se za ním podívám do nemocnice. Ležel tehdy ještě na Homolce a srandičky ho neopouštěly. „Neseš mi nějaký čtení?“ byla věta, kterou mě přivítal, a když jsem mu řekl, že jsem netušil, že ho chce, jen suše poznamenal: „Chyba, základní principielní chyba.“ Taky mi tehdy řekl, že se mu v životě nepovedla spousta věcí, ale umřít že se mu povede stoprocentně napoprvý.

Předevčírem se ti to tedy, Mildo, povedlo, tvá poslední performance… Bohužel však nemůžu říct, že ti k jejímu úspěchu gratuluji, protože mi tu prostě neobyčejně lidsky chybíš…

Tvůj Pavel J. Hejátko

V neděli 5. října umřel ve věku nedožitých 66 let performer, spisovatel, básník a věčný rebel Milan Kozelka