VLADIMÍR STIBOR

Odjakživa jsem psával Ježíškovi, aniž bych tušil, že se mi dopisy určené nebeské poště stanou vášní; ukrývají dodnes cosi záhadného. Nejdříve jsem svá přání maloval pastelkami. Sotvaže jsem začal chodit do školy, nejraději jsem používal plnicí pero, protože doma se smělo psát jen obyčejnou tužkou, špačkem. Později jsem přesedlal na čínskou propisovačku, jež pro mne coby žáka šesté či sedmé základní třídy byla znakem bohatství, a pochopitelně závisti mezi spolužáky. Všichni jsme svorně dávali obálky s adresou Vleževážený Ježíšek, U šťastné hvězdy vlevo na okno a spoléhali na nebeské pošťáky, že si je za tmy nezapomenou vyzvednout a odevzdají je včas do patřičných rukou.

Vzpomínám si jako zlobivý a neposedný kluk, co bývalo tehdy mým největším přáním. Stavebnice podobná dnešnímu legu, pravé brusle „kanady“, neboť mnozí moji kamarádi ještě v sedmdesátých letech jezdili na tzv. šlajfkách, které se přivazovaly k botám, a bruslení na nich připomínalo strastiplnou pouť za pukem pro všechny hokejové caparty.

Nedávno mě překvapila otázka zvídavého klučiny, jak se vyptával své maminky: „Mamčo, řekni mi, jak to všechno Ježíšek dokáže, když je tak malinký a ještě navíc leží v jesličkách? A kolik je mu vlastně let?“ Očividně matku zaskočil. Přiznám se, že bych ani já takovýhle dotaz nečekal, ale všichni školáci jsou dnes mnohem přece chytřejší a vzdělanější, než jsme bývali před padesáti lety. Náhle žena prohodila: „Ježíškovi je nejméně třiatřicet let, ale možná také tolik, jaký se píše rok našeho letopočtu. Ale přesně to nevím, snad něco mezi druhým narozením a věčností.“ Rošťák, jemuž zvídavost přímo sršela z očí, se nenechal jen tak odbýt. „A kdo roznese ty miliony dárků?“ Sám to nikdy nemůže stačit, i kdyby si všichni andělé světa měli nohy ušoupat.“ „To je tajemství. Ježíšek by to sám nikdy nezvládl, ale má-li kolem sebe pár šikovných a báječných tatínků a maminek, nic není nemožné.“