Píšeme si

LIBUŠE VONDRÁŠKOVÁ

Shodou okolností leží přede mnou dvě knihy: Timur a jeho parta Arkadije Gajdara a Velký doktor od Radima Kalfuse. První zcela záměrně – touha oživit dávnou dětskou vzpomínku. Druhá mne oslovila z regálu malé městské knihovny, kam mne putování za „Timurem“ zavedlo. Gajdara jsem nakonec získala ze skladu jedné z největších městských knihoven u nás – v dětském oddělení rovněž chyběl.

Leží vedle sebe… tak odlišné osudy obou autorů i jejich protagonistů, avšak ono provokativní sousedství jen umocňuje nezvykle silný náboj lidské sounáležitosti. Kéž bychom častěji nacházeli v současné literatuře aspoň odlesk onoho mimořádného zájmu o člověka!

„Timur“ pochopitelně „předběhl“ knihy o Albertu Schweitzerovi, ovšem nikdy nebude dost knih pro malé čtenáře, které by uchvátily dětskou fantazii a naprosto nepozorovaně, nenásilně zasely v raném věku ono semínko lidského účastenství. Gajdar vtáhne do příběhu okamžitě, nezatěžuje zbytečnými popisy, nemaluje černobíle. Překvapivé události posouvají příběh rychle, přirozeně. Opět prožívám s Žeňou sesterské šarvátky, roztáčím obrovské kolo, timurovci se sbíhají… Ano, oni se tajnou pomocí baví a malý čtenář se směje, jak babka ráno zírá – káď je plná vody!

Jistě, nic nového pod sluncem! Tak se přece „vychovávalo“ od nepaměti! Ti malí, sedávající za dlouhých večerů v jedné světnici s dospělými, rovněž netušili, že prostřednictvím poutavých příběhů se nepozorovaně učí rozeznávat dobro od zla.

Již nespočítám roky, které uplynuly od doby prvního setkání s velkým humanistou. Kniha R. Kalfuse zdařile nahlíží i do jeho myšlenkového odkazu. Znovu jsem ohromena znalostí lidské duše, především však životním příběhem člověka, o němž Albert Einstein po jeho smrti v roce 1965 prohlásil, že odešel největší muž tohoto tragického století.

Zatímco Gajdar ovlivňuje malé čtenáře nepozorovaně, jen prostřednictvím příběhu, od Alberta Schweitzera, osobnosti s výjimečným darem, může i dospívající, jenž těžko snáší mravoučná kázání, přijmout tak závažné vyznání: „Jen velmi malému počtu lidí se plně podaří sloužit druhým tak, jak jim to tanulo na mysli. Že tomu tak bylo v mém vlastním případě, pokládám za největší štěstí svého života.“ (Z mého života a myšlení, 1931)

Dvě knihy trvalé inspirace. Neměly by chybět v žádné veřejné knihovně. Avšak kam se podělo 49 000 výtisků z roku 1980? A kde ukončily pozemskou pouť desetitisíce z vydání předchozího?

Ke dvěma darům přikládám třetí. Ale vždyť my jsme tehdy osamělé paní J. zas tolik nepomohli! Nespolehlivá paměť evokuje jen pár míhajících se postaviček, venkovské děti nikdo nemusel učit, co s dřívím. Po několika letech mi na adresu daleko od chalupy na samotě u rybníka přišel dopis. Hřeje dodnes, ač již dávno nežije ani chaloupka. Kdoví, co všechno má „Timur“ na svědomí! Neboť význam setkání s osudovými knihami nám mnohdy zůstává utajen. Jen velké osobnosti, jejichž život a dílo tvoří takřka dokonalou symbiózu, mohou promlouvat přímo. Zářivý symbol Albert Schweitzer často až s básnickou jasnozřivostí. I po letech zamrazí jeho slova z roku 1923: „Tak táhneme dál jako žoldnéři, bez domova a podnapilí v přibývajícím soumraku, bez světového názoru, a dáváme se najmout pro nízký cíl právě tak jako pro vznešený.“ (Kultura a etika, 1923)