BEDŘICH STEHNO

Jedna z tisíce tváří

Nebylo mu ještě čtrnáct a už na vlastní oči viděl, jak vypadá peklo. Jmenoval se Karl Buhl a peklem byly rozbombardované Drážďany. Několik dnů hledal v tom pekle maminku a také kamarády ze svého domu. Dům zmizel a maminku ani kamarády nenašel. Buď je pohřbily trosky, nebo leželi někde na hromadách mrtvých. Zabití měli znetvořená těla, jiní leželi na zádech, jako by se nic nestalo, jen se nehýbali a měli oči ze skla.

Po vsích se toulal Karlík, když skončila toho jara válka. Bloudil od stavení ke stavení a žebral o jídlo. Někde dostal kousek mrkve, jinde uvařenou bramboru. Chleba skoro nikde. Na podzim se k němu přitulilo štěstí. Dovolili mu, aby zůstal na polorozpadlém statku, z kterého během války zmizel dobytek a drůbež, ba i ze střechy holubi. Několik koz na statku však zbylo. Za posluhy dostával Karl hrnek kozího mléka ráno a hrnek večer. A i tady chleba jen svátečně. Zjara ho už nepotřebovali, musel jít dál. S tlupou vyzáblých kluků dorazil do Berlína. Pustili se do pašování amerických cigaret, nylonek a francouzského koňaku, všeho, co nabídli okupační vojáci, za hranice města. Při té obživě se Karel neobešel bez nože a bez neustálého strachu, že to bude zrovna on, kdo se s cizím nožem v těle nedožije rána. Pak přišlo něco jako zázrak. Byly to ženy. Osamělé ženy a ještě osamělejší vdovy, které se za noční objetí chlapce odvděčily ráno něčím k snědku. Tak se stalo, že Karl Buhl po té velké válce neumřel.

Čas se nezastavil ani tenkrát. Už dospělý dorazil někdy na počátku šedesátých let s turistickou výpravou do Čech. Když autobus míjel homole Středohoří, když u Litoměřic viděl sady jabloní, a když prošel starou Prahou, zamiloval se do Čech. Zamiloval se také do slovanské povahy lidí, které potkával, a při další návštěvě se zamiloval do české dívky. Oženil se a žil s ní v bytě na Karlově náměstí na dosah Vltavy. Předválečný nábytek vyměnili časem za nový, ušetřili dokonce na dva originály do obýváku. Za delší čas koupili auto a malou zahrádku v Libni. To všechno Karel měl. Jen děti neměl. Za celé roky se Karlovi nepodařilo zapomenout na sutiny a ruiny, na hromady mrtvých, ani na své pašování cigaret a vín, ani na nůž a strach a hlad. Nezapomněl ani na opuštěné ženy a jejich touhu, za kterou platily patnáctiletému klukovi snídaní. Na to Karel nezapomněl. A tak se bál mít děti. Nechtěl děti mít, protože pro Karla nebylo jisté, že by se to všechno, čemu svou špatnou češtinou říkal „růza“, nemohlo ještě někdy opakovat.

Pátého prosince před Mikulášem, tenkrát, když jsem s ním pracoval, přinesl Karel do kanceláře velký papírový pytel. V druhé ruce držel nákupní tašku a v ní byly bonbóny a čokoládové tyčinky, banány a fíky, ořechy a několik plyšáků. I kousek uhlí tam byl. Vyložil všechno na psací stůl a začal přendávat do papírového pytle. Díval jsem se na sladkou hromadu a zeptal se: „Pro koho, Charlie? “ Chvilku váhal a nakonec ze sebe přece jen vysoukal, že pro dvě děti naší kolegyně, která s holčičkami žila sama. A že dneska večer vynese ten pytel do pátého poschodí nuselského paneláku a že ho opře o dveře jejich bytu. Zazvoní a seběhne rychle dolů. A holkám, až otevřou dveře, se k nohám svalí tahle velká nadílka. A to bude překvapení, to bude smíchu a radosti. A tajemství, protože nic takového holky nečekají a celý večer budou hádat, kdo vlastně tím Mikulášem byl. Tiché štěstí zářilo z Karla i nedočkavost, už jen aby v tom pátém patře paneláku stál, a aby už opíral o dveře bytu svou nadílku.

Když nesl napěchovaný pytel pod okny kanceláře, díval jsem se a potom viděl, jak ho opatrně nakládá do svého auta. A jak se auto potom rozjíždělo, svítil skrz padající vločky sněhu ze sedadla Karlovy dacie bílý papírový pytel a mě napadlo, že Karel s sebou veze jakýsi zvláštní transparent. Že na mikulášském balíku má neviditelným písmem napsanou větu. Přání, aby se už nikdy neřítila v ohni k zemi nebesa a vzhůru neprýštila hlína. Zdálo se mi, že Karel veze na papírovém pytli napsaný protest proti té „růze“, proti dětskému strachu a hladu a pašování cigaret i proti svému milování s válečnými vdovami a osamělými ženami za snídani. Zdálo se mi, že veze sen. Sen o lásce, která má prý tisíc tváří. O jedné z nich, které říkáme mír.

 

Poslední křišťál pana Houdka

K stálým hostům podmoklanské hospody patřil brusič skla pan Houdek. Bydlel na dolní návsi v chalupě s malými okny, nizoučké, se střechou pobitou černým térovým papírem. Na dvorku se krčily nakloněné králičí kotce a chlívek, obložený štosem pořezaných smrkových polen. Kousek dál v zahradě měl pan Houdek postavenou brusírnu, v které celý svůj život sloužil své brusičské mše. Černé kotouče zajížděly do těžkých popelníků a váz a mís a vinných servisů a ve skle se rodily hvězdy a květy a olovnatý prach se při tom broušení zažíral panu Houdkovi do vrásek kolem očí. Usazoval se i v ústech a v krku, dokud ho pan Houdek nespláchl v naší hospodě chlazeným bílým vínem. Menší kousky prodával lidem v okolí. Ty větší a velké putovaly do Brodu, do Čáslavi i do Prahy a dál, protože pan Houdek byl brusičský a rytecký mistr, mezi brusiči skla to byl pan Někdo.

K nám do hospody chodil, poněvadž měl rád to chlazené víno, a protože to víno nalévala má pěkná maminka, o které pan Houdek věděl, že je zamilovaná do křišťálového skla a nejvíc do toho, které se rodí v brusírně na dolní návsi. Občas přinesl pár menších kousků. Vybalil je z papírů a kladl opatrně v lokále na stůl. Sklo do sebe vtahovalo světlo z lokálu, taková malá zlatá slunce zářila v těch popelnících a mé mamince se rozjasňovaly oči. Nerozhodně a šťastně obcházela stůl, a když si jeden kousek vybrala, odnesla ho do pokoje, kam potom celý večer odbíhala z výčepu, jak se toho nového kousku nemohla nasytit.

Velké a těžké mísy a vázy nosil pan Houdek v dřevěné krosně přepásané řemeny a uvnitř utemované dřevitou vatou. Někdy se s takovým nákladem u nás zastavil, ale neporučil si ani hlt vína, ani štamprli rumu si nedal. Prohodil pár slov a šel dál přes Dolní a Horní Studenec do Ždírce. V restauraci U Lázničků už na ty kusy čekali jinačí kupci. Byli moderně a draze oblečeni a odváželi si sklo v osobních autech. Vždycky jeden za volantem a druhý na zadním sedadle držel vzácný kus a pan Houdek zatím usedal k bílému ubrusu a vydělané peníze začal utrácet. Měl takový zvyk každého pozvat a hostit. Když za tmy sešel z kopců do Podmoklan, zastavil se ještě v naší hospodě. Bylo vidět, že pil, vracel se trochu jiný, jakoby nasáklý pýchou a penězi. Ale za hodinu za dvě se stával z bohatého pana Houdka zase obyčejný pan Houdek, který pozdě v noci dopíjel obyčejné víno, někdy zase na dluh.

Jednu zimu nepřinesl mamince ani jeden malý kousek. Tu zimu dělal velkou práci. Zima minula a v posledním květnovém nedělním dopoledni jsme s tatínkem hráli na zahradě fotbal. Stál jsem v bráně mezi dvěma švestkami a tatínek na mě střílel placírkou lehké střely. Maminka v nedělní blůzce občas vyběhla na zápraží a tatínek, který byl do maminky pořád zamilovaný a byl taky zamilovaný do mne, si v té chvíli dával zvláště záležet. Vždycky poslal načechraný polovysoký míč k tyči, ke švestce a já ho parádní robinsonádou v letu čapnul. Maminka skoro vždycky řekla, ty toho kluka jednou zmrzačíš a zase odběhla spokojeně do kuchyně.

A v to nedělní dopoledne přicházel z dolní návsi k plotu naší zahrady pan Houdek. Měl na zádech krosnu a v ní velký předmět. Otevřel vrátka a čerstvou trávou zamířil k nám. Přestali jsme kopat. Pan Houdek opatrně stáhl z ramen krosnu, položil ji na lavičku a pak na zem. Podíval se na tatínka a řekl: „Uděláme radost paní hostinské.“ A začal svlékat předmět z papírů a papírových vycpávek. Nejdřív obyčejný papír, pak jemný a toho jemného papíru bylo moc. A když skončil, stála v jarní trávě pod rozkvetlou švestkou nahá sličná broušená váza. Nikdy jsme něco tak zářícího neviděli. Takový bílý plamen tam stál. Nikdo nic neříkal. Otočil jsem se a rozběhl se zápražím a dlouhou chodbou kolem sálu do kuchyně. Rozrazil jsem dveře a vykřikl, mami, a maminka se lekla, myslela si, že se stalo něco tatínkovi. Vyběhla přes zápraží, ale na kraji zahrady strnula. Zůstala jako solný sloup, jako Lotova žena. Po chvilce došla k váze, a když byla u ní na krok, klekla si, položila ruce na oči a tiše se rozplakala. A zaražený tatínek i pan Houdek poznali, co já nevěděl, že maminka pláče, protože ví, že takovou vázu ona nikdy mít nebude, protože na takovouhle krásu, my peníze neměli. Pan Houdek se díval na mou klečící maminku, na její ruce na očích a pak dojatým hlasem zachraptěl: „Paní hostinská, mám ještě jeden surovej kus. Já vám ho někdy udělám. Jako dárek, jen pro vás.“

Od té neděle potom přešly dvě zimy. Maminka, ani tatínek, ani pan Houdek o žádné velké váze nemluvili. Ale třetí zimu, někdy v únoru, přišel pan Houdek a skoro bez pozdravu si sedl v lokálu ke stolu. Byl divný. Pořád se díval na ruce. Otáčel je pomalu hřbetem dolů a zase hřbetem nahoru. Nakonec se obrátil k mamince a s očima upřenýma někam do kouta k litinovým kamnům vydechl: „Ono to prasklo, paní hostinská.“ Maminka nevěděla, o co jde, co prasklo. A pan Houdek dodal: „Abyste mi věřila, musíte se přijít podívat.“

Druhý den jsme šli s maminkou a tatínkem sněžnou pěšinou na dolní náves. Pan Houdek právě dával králíkům seno, a když je podělil, sundal z trámku kotce klíč a vykročil k brusírně. Otevřel dveře a my vešli dovnitř a uviděli na podlaze stát vázu právě takovou jako tehdy na jaře pod rozkvetlou švestkou. Tahle váza stála blízko ponku a byl na ní vyleptaný obraz. Opatrně jsme k ní přistoupili a pan Houdek mlčky zamířil prstem na jedno místo. A tam jsme zahlédli mezi vybroušenými hvězdami puklinu a paprsky prasklinky. Skoro neviditelné.

Stáli jsme u veliké vázy, tatínek se díval na maminku, pak zase na prasklou vázu a pak se otočil k panu Houdkovi a řekl: „Pane Houdku, já tu vázu koupím.“ Pan Houdek neodpověděl, jen stál. A po chvíli poslepu hmátl za svá záda, nasahal na ponku kladivo, mírně řekl: „To ne, pane hostinský,“ a bacil kladivem do křišťálu, který se roztříštil po podlaze. Pak vykročil zpátky ke dveřím brusírny. Vykročili jsme za ním, a protože jsem byl poslední, shýbl jsem se a rychle sebral z podlahy střep. Bylo na něm vyleptáno křídlo letícího ptáka.

Nosil jsem střep v kapse celé léto, když jsme chodili s Aničkou Jílkovou do Blažkova údolí. Líhali jsme v poli lnu. Měli jsme tam pelíšek. Půjčil jsem vždycky střep Aničce a ona ho kladla na oko. Když se vynadívala, vrátila mi ten těžký kousek skleněného jasu, který zase já přiložil k oku. Někdy jsem si přitom vzpomněl na pana Houdka, jak byl krásný, když kladivem rozbíjel pokaženou křišťálovou vázu. Myslel jsem na pana Houdka i na sebe, jestli budu umět, až budu velký, rozbít krásnou věc, když se pokazí. Myslel jsem na to a díval se. Díval jsem se dlouho. A nebe bylo zelené.

Z připravované knihy Láska chodí pěšky