MARTIN VODŇANSKÝ

Miss tisíciletí

Víš

co mě na mé ženě

mimo jiné přitahuje

její vrásky

protože možná tuším

kde je potkala

čtu v nich jako v Bibli

jako v otazníku

kdy mohu říci (?)

už nejsem dítě… teď

jsem dospělý… teď

vždyť ani neumím rozluštit

barvy zívajícího října v polštáři listopadu.

V televizi dávají „Miss tisíciletí“

zase mi potřebují něco ukázat

ale nestihli to

oči mi otevřela až moje dcera

chtěla prostě čůrat

televize už zapomněla zrnění

pořád se mě snaží bavit…

První vypínám zvuk

ještě chvíli pozoruji ta velká gesta…

…prudké pohyby…výstřely…

…pneumatiky rozvířily prach…

…vrtulník je pronásleduje…

…už na ně zase míří…

vypínám

jdu spát.

Víš

kde jsem viděl miss tisíciletí

na porodním sále

tehdy poprvé se nestydím za to

že jsem se opil

protože tohle rozchodit ve střízlivém stavu

by dokázal snad jenom Bůh

ba ne

styděl jsem se

když mi druhý den podala ruku

rozpálenou čtyřicítkou

a mohl jsem se tisíckrát naparovat

chlapskými bláboly

její horečku jsem do svého těla

nedokázal přenést

Víš

kdy jsem viděl

hovořit o Bohu beze slov

při pohledu na kojící ženu

pokud někdy zapomenu

na vůni mateřského mléka

které mohlo nasytit čisté stvoření

pak mě pohřběte

kde vás napadne

těžko by ještě cokoliv mělo smysl

Zdání nehybnosti

Na moři v dálce loď

budí zdání nehybnosti…

Možná rybáři vytahují na palubu sítě

a možná Ježíš na ní spí před bouří

učedníci nejistě hledí

na tmavé blýskající mraky

rackové prudce mění směr letu

kreslí tajné mapy na obloze…

Přestaneme se bát říci – mám strach (?)

jako děti když zavírají oči

před příběhy blesků na zdi

v napjatém očekávání

jak jim je dopoví hromy…

Přestaneme se bát říci – mám strach (?)

dříve

než loď zmizí z dohledu

a nebude už nikoho

kdo může náš strach vzít pod svá křídla

kdo se nevysměje našemu utajenému dětství

za maskou vrásek

protože by se smál sám sobě

protože

možná dokud jsme děti

není s námi jen ON

ale i my s NÍM