ZLATA ZÁKOUTSKÁ

Jeden z příběhů válečného dětství

Lázně Bělohrad, městečko mého dětství, bylo po celou válku přelidněno mladými Němci, členy Hitlerjugend. Často tvořili i nadpoloviční většinu obyvatelstva. Obsadili všechny hotely, lázně, lázeňské domy a vily. Na našich milých „pláckách“, kde jsme si hrávali, byli podrobováni tvrdému výcviku. Veleli jim mladí „führeři“ s dýkami a noži za pasem. Vychovávali je i kopanci a surovostmi, řvali do ochraptění. Cvičili i za mrazu kliky, plížení, pořadové cviky a zpěv, promodralí, v krátkých kalhotách a podkolenkách. Slabé nesnášeli, šikanovali je a oni trpěli. Dech se nám tajil hrůzou, když jsme je tajně z křoví pozorovali. Postižené jsme v koutku duše litovali. Vždyť ti malí nepřátelé byli s námi stejně staří, někteří i mladší. To už nebyl jen tvrdý dril, ale sadismus, při kterém tekla někdy i krev. Když dovršili 18 let, odjížděli na frontu a přicházeli noví, další mladý „kanonenfutter“.

Omezování naší pomyslné svobody v nesvobodném státě, dělení se o prostory her a další rozrušování dětského světa se nám vůbec nelíbilo. Domluvy rodičů, abychom si jich nevšímali, příkazy a zákazy jsme už ani nevnímali.

Rybník Pardoubek byl odedávna, od dětské paměti, rejdištěm a radostí všech dětí. Ani ten však už nebyl náš. Každý den, od jara do podzimu sem chodili „kluci německý“. Plavání patřilo k jejich výcviku. Povel píšťaly vehnal do vody naráz několik oddílů. Bylo to sto i více výrostků. Hladina stoupla, voda zhnědla rozvířeným bahnem. S lítostí a pocitem nespravedlnosti jsme opouštěli rybník. Běda opozdilci! V lepším případě se napil, v horším ho nějaká ruka nechtěně, ale spíš chtěně plácla citelně přes tvář, nebo byl poražen a potopen masou těl, ženoucích se do vody.

Měli jsme své zkušenosti s hrubostmi mladých Němců a také jsme se jich štítili. Mnozí z nich měli vyrážku a boláky vodou rozmokvané byly odpuzující. Viděli jsme v nich své nepřátele, s kterými si nesmíme dětské účty vyřídit normální rvačku. Sázka byla příliš veliká – životy našich nejbližších.

Žhavý letní den přecházel v podvečer. Stíny starých stromů na hrázi se prodlužovaly a pokládaly na hladinu. Hitlerova mládež konečně opouštěla koupaliště. Na travnatém břehu se oblékali do hnědých košil s kravatami, opásali se řemeny s dýkami, na krk šňůry s píšťalami. Naše chvíle se blížila, těšili jsme se na koupání. Z břehu sahala nad hladinu dřevěná kolová stavba – „paluba“ – sloužící k ležení, opalování a také skákání do vody. Kluzké schůdky se zábradlím končily hluboko pod hladinou. Stála jsem nahoře a nedočkavě vyhlížela kamarádku Alenu. Poplaveme daleko do rákosí podívat se na pulce. Někteří už mají nožičky… Náhle jsem byla pod vodou. Něco mě nečekaně prudce srazilo dolů. Ošklivý pád bokem, noha zaklíněná mezi schůdky a slizké zábradlí. Visela jsem jako na háku, hlavou dolů a polykala vodu s žabincem. Plavky na zadku i noha pořádně roztržené rezavým hřebíkem, bolest, stud a ponížení. Nade mnou obličej, šklebící se radostnou zlomyslností a s modrýma vyrudlýma očima. Světlé vlasy, hubená tvář – dodnes ho vidím… Namáhavě jsem vylezla z vody. Alena už stála na břehu. Krev, řinoucí se mi po stehnu, na ni zapůsobila jako na krocana: „Ty kluku německá pitomá!“, rozkřikla se, chytla ho vpředu za košili a pořádně s ním zacloumala. Povzbuzena odvahou mladší, ale větší a statnější kamarádky, vsolila jsem mu pěkný pohlavek, až se mu hlava zaklepala. Odehrálo se to bleskově. Kluk strnul, leknutím nemohl ani promluvit, natož křičet. Dobře věděl, co si smí, vlastně nesmí ubozí Češi k vyšší rase dovolit. Byl to pro něj šok, ostuda, potupa rasy, asi i důvod k potrestání. Okolo se uchechtávaly mladší děti. Využily jsme momentu překvapení, popadly své prázdninové vyrudlé šaty, do druhé ruky dřeváčky (to byly sandály s dřevěnou podrážkou a látkovým svrškem – válečná úspora) a pádily, co nám nohy stačily. Jen rychle a co nejdál. V běhu jsme si navlékaly šaty. Mokré sukénky se lepily, mezi koleny překážely. Zaslechly jsme povely píšťalou. Dobře jsme je znaly. Teď se řadí. Možná, že už jejich führeři za námi vyslali komando nejstarších kluků s dýkami. Hrůza nás popoháněla. Pole a louky už byly za námi. Braly jsme to zadem postranními uličkami, kličkovaly, přeskakovaly ploty a probíhaly zahrádkami, které vyúsťovaly v další ulici. Zastavily jsme se až na druhém konci města, vlastně za městem u trati, vyčerpané nejen během, ale i přestálou hrůzou. Krev zvonila v uších a do spánků bušila kladívka.

Jsme v bezpečí? Podívaly jsme se na sebe a naše zděšení byl veliké. Alena svírala ve zpocené dlani kus předku hnědé košile i s odznakem HJ. To bylo zlé. Neznaly jsme tenkrát detektivky, ale bylo nám jasné, že se musíme torza košile co nejrychleji zbavit. Holýma rukama jsme zahrabaly „předmět doličný“ do země. Přísahaly jsme si mlčení, i kdyby nás mučili. Byla to těžká zkouška pro upovídaná dvanáctiletá děvčata.

Další dny do nás nic nebylo. Mnohokrát jsme prožily chvíle strachu a úzkosti, když přišel žák ze sousední třídy s oběžníkem. Pátraly jsme ve tváři učitele, čekaly, kdy budou vyslovena naše jména. Uvědomily jsme si, že náš incident měl svědky. Malé děti mohou žalovat, nebo se jen pochlubit tím, co viděly. Naší hrozbou byl koncentrák. Bály jsme se o rodiče.

K vyšetřování však nedošlo. Naši příhodu zatlačily důležitější události. Nervozita Němců stoupala v předtuše blížícího se konce války. Šlo jim o všechno, především o přežití.

Naše obavy se vytrácely. Překryly je nové, příjemnější zážitky. Konec války přinesl euforii z pocitu náhlé volnosti a svobody. Do všeho jsme se vrhali po hlavě. Byla to nezištná pomoc při výstavbě republiky, brigády všeho druhu (i likvidace kůrovce na táboře), zpěv, tanec v souborech, skauting, Sokol, studium. S radostí a nadšením jsme chtěli všechno stihnout a vynahradit si, o co nás válka připravila. Na vzpomínání nezbyl čas. Rychle jsme dospívali. Přišla doba prvních lásek a koloběh života se neúprosně opakoval. Přišly děti, nové, poválečné pokolení.

Narodili se mi tři synové. S léty odrůstali pohádkám a dávali přednost mému vyprávění ze života, zvlášť z období druhé světové války. Docházelo k ústnímu zveřejňování mých příběhů a zážitků z dětství. Porušení přísahy už nikoho neohrožovalo. Naopak.

Černé školní sešity – mé deníky – řadu let ležely a diskrétně mlčely. Teď mi oživily paměť a posloužily jako dokument mému vzpomínání. Chlapci je poslouchali jako vzdálenou pohádku, dokonce mi i ta drobná dobrodružství trochu záviděli. Podrobnými otázkami se snažili pochopit zlou a těžkou dobu mého protektorátního, válečného a přece jen hezkého dětství.