ANDREA VYHNALÍKOVÁ

Byla už tma, jen hvězdy třpytící se na obloze půjčovaly náměstí Jiřího z Poděbrad lehce pocukrovanému sněhem svůj třpyt. Sem tam do té nádhery probleskl paprsek světla z vánoční výzdoby a pružek světla z nějakého okna, kde maminky ještě chystaly sladká vánoční překvapení. Náměstí i přilehlé ulice byly tiché, jen občas bylo slyšet poštěkávání pejsků, které jejich páníčci venčili. I v kostele Nejsvětějšího srdce Páně bylo ticho, inu jako v kostele. Ve svícnech a na adventním věnci dohořívaly svíčky. Vše bylo nachystáno na nadcházející slavnostní den a ze stěn shlíželi filcovaní andílci. Najednou se nad oltářem rozlila nebeská záře a dveře kostela se potichu otevřely, i když bylo pečlivě zamčeno. Ze dveří se do slova a do písmene vyloupl podivný, asi třicetiletý mladík v bílých šatech a sandálech. Zmateně se rozhlédl kolem, ale pak si to namířil přímo do nejbližší (a taky, jak později zjistil, do nejzaplivanější) hospody.

Bylo tam pořádně narváno, a tak si musel sednout ke stolu s partou intelektuálů, kteří tam právě u piva, topinek se sýrem a česnekem, nakládaných hermelínů a utopenců o něčem živě diskutovali. Když ladným krokem přišla servírka, požádal ji o chléb, trochu medu a víno. Servírka se na něj udiveně podívala, ale objednávku si zapsala. Máte čím zaplatit?, zeptala se. Usmál se na ni a vytáhl z váčku zavěšeného na svých šatech tisícovku, čímž vzbudil u štamgastů i u intelektuálů patřičnou pozornost. Hej, pracháči, zaplatíš nám lahev vodky? Nejsem pracháč, odpověděl ten podivný host. Hej, oligarcho, zkusil to jeden z intelektuálů. Co je to oligarcha?, na to ten podivný host zase. Tak kdo teda seš? A jak se jmenuješ?, už se naježil intelektuál. Jmenuju se Ježíš, odpověděl cizinec a přišel jsem sem dělat něco, čemu tady říkáte revoluce. Táta říkal, že s tím potřebujete pomoct. Já tvýho tátu neznám a ostatní taky ne, odpověděl intelektuál. To není důležité, odpověděl Ježíš. A objednal všem pětkrát dokola to samé.

Když už štamgasti viděli místo obvyklých bílých myšek andělíčky, navrhl Ježíš intelektuálům, že by si mohli dát menší okružní vyhlídkovou cestu po městě (on to tedy říkal jinak). A tak opustili vyhřátou zaplivandu (moc se jim nechtělo) a vydali se pěšourem směrem k Hlavnímu nádraží.

V blízké charitě byla zrovna hodina, kdy přicházeli lidé bez domova hledat nocleh. V úzkém vchodu jich stála už pořádná řada. Proč tam ti lidé stojí?, zeptal se Ježíš. To jsou lidé, kteří nemají střechu nad hlavou, protože přišli o práci nebo z důchodu či podpory v nezaměstnanosti neutáhli nájem, vysvětlovali intelektuálové. Proč se o ně tedy nepostará společenství?, ptal se dál Ježíš. To jako myslíš stát?, na to jeden z intelektuálů. Ten funguje podle hesla starej se každý sám o sebe a ještě taky o to, aby bylo dost peněz pro učitele novodobého náboženství a jeho velekněze. Šli dál a potkali asi padesátiletou, čistě oblečenou paní, která vypadala na první pohled velice sklíčeně, a do očí se jí draly slzy. V ruce držela desky s jakýmsi úředním lejstrem. Mohu ti nějak pomoci, ženo?, obrátil se na ni Ježíš. Mně už nikdo nepomůže, odpověděla žena. Skoro tři roky hledám práci, ale všude si najdou nějaký důvod, proč mi práci nedat, nebo rovnou řeknou, že jsem už moc stará. Dál už se s tím podivným cizincem, který jí tykal, nechtěla bavit. Ježíš byl z toho paf a povídá: To nenajde ta ubohá žena nikde zastání? No, víš, Ježíši, začala vysvětlovat jediná holka mezi intelektuály, to novodobé náboženství vidí lidi, co nemají práci, jako někoho, komu se pracovat nechce. Proto se taky budou zmrazovat chudinské dávky, aby to ty líné pecivály motivovalo k práci. A když do té práce půjdou, dostanou spravedlivou mzdu?, zajímalo Ježíše. No, to už bude trochu horší, protože z té mzdy, které se říká minimální, nejde přežít, odpověděla mu zase ta holka.

Mezitím došli k jedné z mnoha pražských poliklinik. Prosím vás, měli byste na rozměnění?, oslovila celou skupinku jakási mladá maminka. Musím zaplatit regulační poplatek a nemám drobné. U vás se musí za služby lékaře platit?, podivil se Ježíš. Musí, protože prý neděláme nic jiného, než že chodíme po doktorech se vykecávat a je potřeba z nás vyhnat ďábla simulantství. Dokonce první tři dny marodíme doma zdarma, abychom si nemysleli, že simulovat je nějakej med. Tohle už byla na Ježíše silná káva, a tak se rozhodl, že té mamince a jejímu dítěti pomůže sám a zdarma. Po několika minutách s až k slzám dojatou maminkou zamířila celá skupinka směrem k Jungmannově náměstí.

Kousek od kavárny Adria před františkánským kostelem narazili na dva lidi v tričkách a s visačkou na krku, kteří prodávali jakési klíčenky ve tvaru plyšáčků. To tady před domem mého otce kupčí?!, rozlítil se Ježíš. Ale ne, Ježíši, ti dva z toho žádný nepřiměřený zisk nemají. Oni sbírají peníze na to, aby se vážně nemocným dětem a lidem dostalo takové péče, jakou potřebují. O to by se ale mělo starat společenství, řekl Ježíš. To by opravdu mělo, ale podle nějakých chytrých hlav je člověk, který může hýbat hlavou a nohama zdravý a může jít do práce, i když je rád, že se zvládne vůbec najíst, obléct a umýt. Po těch slovech se Ježíšovy oči přestaly blýskat hněvem. Vytáhl z váčku velkou bankovku a šel k těm dvěma, co tam v té zimě postávali. Za chvíli se vracel s úsměvem na tváři k čekající skupince. Společně zamířili dolů do metra.

Už byli dole, ale nemohli se propracovat k právě přijíždějící soupravě, neboť se lidé shlukovali okolo zbitého a okradeného chlapce. Lhostejnější mířili s otrávenou tváří do soupravy nebo na protější nástupiště. To se nenajde jeden člověk, který by tomu ubohému chlapci poskytl pomoc?, ptal se zklamaně Ježíš. To máš tak, Ježíši. Nikdo se nechce do ničeho připlést, aby ještě sám nevyfasoval. A taky se lidé dost bojí, že by ten mladík mohl být třeba opilý nebo mít nějakou vážnou nemoc. Ježíš zůstal chvíli stát a potom se prodral davem, aby tomu zbitému chlapci pomohl.

Konečně mohli nastoupit do vlaku směřujícího do stanice Malostranská a svézt se až k Poslanecké sněmovně, kde právě poslanci jednali jako mourovatí (tak je to vždycky, než se na něčem vůbec shodnou a pořádně se rozhýbou, jsou Vánoce). Ježíš chvíli poslouchal plamenné projevy a hádky, které byly z oken slyšet, a patřil na značně společensky unavené poslance vycházející na rauchpauzu. To jsou farizejové? Co tady dělají?, divil se Ježíš. Neměl s farizeji už od dob, co přišel poprvé na zemi dobré zkušenosti. Vždycky se ho snažili nachytat na švestkách, a dokonce se ho pro jeho na tehdejší dobu revoluční názory pokusili i zabít. A co Ježíšovi vadilo úplně nejvíc: farizejové totiž mysleli jen na vlastní prospěch, kázali lidem vodu a sami pili víno po hektolitrech a ke všemu si mysleli, že jen a jen oni jsou ti mistři světa, co mají právo ostatní poučovat a soudit. Ne, Ježíši, to jsou poslanci. A co tam dělají? Vytvářejí zákony, ale při jejich pilné práci je nebudeme radši rušit a půjdeme se podívat na besedu s přáteli. To je užitečnější než tady poslouchat ta jejich moudra. A tak se celý průvod vydal zpět na Žižkov, tentokrát zase do jiné zaplivandy.

Ve vestibulu metra uviděl Ježíš značně odrbaného pána, který klečel na kolenou. Před ním ležel papírový kelímek. Vy tady máte taky žebráky?, podivil se Ježíš. Máme, odpověděl jeden z intelektuálů, a spoustu. To jim nikdo nedá práci a střechu nad hlavou, aby nemuseli prosit o nějaký ten drobný peníz? Obyčejní lidé jim dávají, i když mají sami taky málo, ale spousta z nich si myslí, že si ti lidé svůj osud zasloužili, protože se dost nesnaží, vysvětlil mu jeden z intelektuálů. Ježíš jen smutně povzdechl.

Neušli ještě ani pár metrů navíc, když zaslechli jakýsi hluk. Vzápětí mohli spatřit řadu holohlavých mladíků a děvčat zahalených do jakéhosi pruhu látky, kteří si prozpěvovali mantru a bubnovali na bubínky. Ježíš se jen pousmál a pokračoval spolu se svými druhy dál v cestě. Věděl, že ti milí lidé hledají duchovní a citové naplnění.

Konečně byli zpět v teple podzemní dráhy a cestovali vstříc vytouženému teplu začouzené žižkovské hospůdky.

Sotva vylezli z metra, potkali dalšího nešťastníka. Bylo na něm vidět, že tři dny nespal a skoro ani nejedl. Ježíš se ho zeptal, co ho trápí a mladý muž vyprávěl svůj příběh. Po studiích marně hledal práci v oboru. Konečně se mu po několika ponižujících měsících na úřadu práce podařilo najít nové zaměstnání. Myslel si, že když bude řádně pracovat a přijde i s nějakým tím novým nápadem navíc, tak to ocení šéf i spolupracovníci. Ale zmýlil se. Nikdo mu ze začátku nepomohl, natož aby se ho ujal a něco mu vysvětlil. Naopak se v práci začala proti němu vytvářet více či méně tajná opozice. Dnes mu šéf pohrozil vyhazovem, protože prý nezapadl do kolektivu.

Ona zaplivanda, ve které se měli intelektuálové sejít se svými přáteli, se nacházela až téměř na druhém konci Žižkova. Cestou potkali paní, která plakala, jako by jí někdo zemřel. I ji Ježíš vyzval, aby vyprávěla svůj příběh. Paní nejdřív váhala, ale všechna bolest, kterou v posledních měsících a letech prožívala, prostě musela ven. Před dvěma lety odešla od manžela, který s ní ani s dětmi nezacházel hezky. A teď o děti přišla, protože se z ní kvůli udání manžela stala jakýmsi úředním cárem papíru feťačka a povětrná ženština. Už třetí rok marně bojuje o to, aby mohla být se svými dětmi.

Cesta do zaplivandy, která jindy intelektuálům trvá několik málo desítek minut, se protáhla na hodiny, protože cestou potkali ještě mnoho dalších nešťastných a zoufalých lidí, kteří Ježíšovi vyprávěli svůj příběh. Za všechny jmenujme třeba pána, který měl kvůli vážné nemoci plný invalidní důchod, ale teď mu ho vzali, dali mu částečný a prý běžte si přivydělat. Jenomže kde, když místa pro takhle nemocné lidi skoro nejsou? Nebo slečnu, která nemohla finančně utáhnout studium na vysoké škole, a tak teď musí kromě studií ještě také pracovat, což se podepisuje na jejím výkonu ve škole. Taky potkali hodně zoufalé lidi, kteří si mysleli, že být na dně si nějakým způsobem zasloužili a že na lepší život nemají právo, protože se dost nesnažili. Takhle pomalu hlemýždím tempem došli k cílovému bodu s velkým B.

Když vešli, přivítali je přátelé otázkou, cože to vedou s sebou za divného týpka. To je Ježíš, představil ho jeden z intelektuálů. Bezvadně jsme si s ním pokecali a i něco málo popili. No, tak teď do práce, máme toho hodně co probírat, odpověděla jedna holka ze skupinky, která seděla za stolem. A začalo se mluvit o tom, o čem si Ježíš s intelektuály povídal, a začala se taky hledat nějaká řešení.

Ježíš chvíli poslouchal a psal si prstem po stole. Po chvíli se ale přihlásil o slovo a držel ke všem přítomným takovouhle řeč: Hledáme řešení, ale tady jsem zatím slyšel jen nářky nad tím, jak to tady v téhle krásné zemi a na tomhle krásném světě vypadá, obviňování a sebeobviňování. Takhle bychom se ale daleko nedostali. Máme-li změnit svět, tak musíme začít u sebe. I já jsem to musel udělat. I já jsem musel přestat hrát hru, kterou hráli farizejové a odmítnout životní styl založený na honbě za mocí, úspěchem a blahobytem, takže si nemyslete, že jste to jen vy sami, kdo musí osedlávat sám sebe. A musíme to naučit i ty lidi, které jsme potkali a kteří nám vyprávěli o svém neštěstí. Musíme to ale naučit také lidi, které jsme nepotkali skrze princip zdvojnásobování a osobního příkladu. Zkrátka být ostatním inspirací. Ještě těžší bude další podmínka, kterou na cestě za touhle velkou proměnou musíme splnit, a to jednota slov a činů. Lidé musí vědět, že nám mohou věřit a že v nás najdou vždycky oporu. Oni sami nám ale musí dovolit, abychom jim pomohli a změnili život k lepšímu, oni sami se musí rozhodnout, jestli nás chtějí následovat. Kdo chce měnit svět, musí začít bourat neviditelné hradby, které nosí lidé v sobě.

Po tvářích intelektuálů přeběhl stín. Cítili, že Ježíš jim řádně myje hlavu a připomíná jim smysl jejich vlastních principů a zásad. Pochopili, že jim Ježíš říká: Jděte, najděte lidi, kteří potřebují vaši pomoc, a pracujte s nimi. Pomozte jim vystoupit z toho každodenního kolotoče sobectví, nenávisti, závisti, potrhlosti a zlých slov. Milujte bližního svého jako sebe samého a rozhlédněte se, kde máte nějaké přátele.

A jak je psáno v knize Genesis, nad mnoha vypitými, plnými i poloprázdnými půllitry zlatavého moku zavládlo ticho a přemýšlivá atmosféra.