JAROSLAV ČEJKA

Nově založená Asociace spisovatelů by si klidně mohla zvolit za svůj kryptonym slovo Aspik a za svou zkratku AS(k), protože zatím to vypadá tak, že nepůjde o slibovanou reprezentativní profesní organizaci autorů krásné literatury, byť by byli jejími členy sebetalentovanější a sebeúspěšnější jednotlivci, ale jenom o další zájmové uskupení, o jakousi Asociaci spisovatelů konformistů. Vzpomínám si, jak před loňským udělováním cen Magnesia Litera nominovaný Emil Hakl ve svém televizním „medailonku“ více méně odmítl „rozhořčení“ nad stavem společnosti, který mu podsouvala položená otázka v souvislosti s jeho poslední knihou, a dokonce prohlásil, že všichni si nakonec hlídáme jen svá konta…

A o to, jak se zdá, jde zakladatelům Asociace především. O peníze, o nic jiného. I když se snažím ze všech svých ochabujících čtenářských sil sledovat produkci mladší a střední generace českých prozaiků, zatím jsem v ní nenarazil na skutečně kritické vidění čehokoli kromě minulosti. Pokud jsem někoho nebo něco přehlédl, tak se kajícně omlouvám, ale nemohu si pomoci, celek ve mně budí dojem, že českým spisovatelům mladší a střední generace dnes kromě vlastních malých příjmů nevadí skoro nic. A v tom tkví podstata současného literárního konformismu v Čechách a na Moravě. Vlastně nejen současného. Vždyť už Nezval svého času údajně prohlásil: „My se necháme koupit, ale budeme drahý…“

Naši generaci (generaci autorů narozených za války a krátce před či po ní) rozdělila tzv. normalizace do tří proudů. Na spisovatele, kterým posrpnový režim prostě nedal šanci, na autory, kteří ji odmítli, i když se jim nabízela (první i druzí skončili buď v exilu, nebo v disentu), a na nás „přizpůsobivé“, kteří jsme nabízenou možnost publikovat neodmítli. Samozřejmě že jsme museli respektovat tvrdé ideologické mantinely, ale v jejich rámci jsme většinou usilovali o čistou hru a „mírný pokrok v mezích zákona“. Přinejmenším jsme si trpce uvědomovali, že je tu spousta kolegů, kteří nemohou publikovat a o kterých se nesmí mluvit. Tyto zákazy jsme proto soustavně zpochybňovali a v dobách tzv. přestavby čím dál častěji porušovali. O vyšší honoráře, stipendia, zahraniční cesty a funkce jsme se nedrali (ale ani jsme je neodmítali), zato jsme upozorňovali na společenské jevy, které nás iritovaly.

Vraťme se však k aspiku. Ten představuje v kulinářství oblíbenou, avšak trochu roztřesenou a málo výživnou lahůdku, která se hodí jako lehký předkrm nebo součást rautů. Zástupy ovšem nenasytí. A snad právě proto se mi v souvislosti se založením Asociace spisovatelů a jejími proklamovanými cíli to slovo neodbytně dere na jazyk.

Ano, je pravda, že v současné Obci spisovatelů jsou skuteční spisovatelé v menšině, protože OS v reakci na „výběrovost“ předlistopadového Svazu českých spisovatelů otevřela svou náruč dokořán všem, kteří se za spisovatele považovali. Ale to, že podmínkou přijetí do Asociace má být doporučení některého z jejích členů a následné schválení výborem, připomíná právě podmínky přijetí do normalizačního SČS a pamětníkům nepříjemně zavání kádrováním a ostrakizací nepohodlných autorů a autorek. V dnešní době tedy především těch levicových, ale i těch, kteří nedosahují hlasitého orgasmu při každém slově Karla Schwarzenberga nebo jeho osobního alchymisty Miroslava Kalouska, ani pohoršeně neomdlévají při každém nepodařeném bonmotu či vulgarismu Miloše Zemana.

A to všechno čtvrt století po zaklínání se slovy „Nejsme jako oni!“ Ach jo.

JAROSLAV ČEJKA, spisovatel v. v.