Které tři kulturní počiny v roce 2014 považujete za nejvýznamnější?

Po roce 1989 mělo dojít ke slibovanému sjednocení všech tří proudů české literatury, ale nedošlo. Asi ani nemohlo. Představa, že si všichni padneme do náruče se slovy „Odpusťme si, co jsme si!“, byla pošetilá. A přesto mě letos oslovily zejména literárně-publicistické texty tří českých spisovatelů, z nichž každý stál a stojí jinde.

Desetidílný dokumentární film Americké století očima Olivera Stonea o americké roli v dějinách světa 20. století. Americký oscarový režisér zde o poválečných dějinách USA vyslovuje pravdy, které jsou mnohdy drsné, šokující a velmi nelichotivé. ČT 2 dokument sice uvedla, ale až kolem půlnoci, aby jej vidělo co nejméně diváků a národ se nenakazil pravdou.

Ladislava Chateau: Vlak do Výmaru

Esteticky kultivovaná literatura faktu o mocenském zmanipulování a morálním selhání intelektuálů v době 2. světové války. Souborem pečlivě poskládaných fakt autorka dokázala, že události minulosti lze objektivně pojednat až po odstupu desítek let. Kompozičně i stylisticky působivá kniha v mnohém napovídá, jak i dnes ideologický humbuk znemožňuje řádně zhodnotit poslední čtvrtstoletí nejen naší, ale i světově zmatené historie.

Prvním počinem, který chci zmínit, je mimořádná kniha autorské dvojice Karla a Kateřiny Pioreckých Praha avantgardní. Jde o pražský literární místopis vymezený lety 1918–1938. Před čtenářem tu defilují kavárny, nakladatelské domy, mosty, parky, ulice, zabydlené těmi největšími jmény avantgardy: Nezval, Seifert, Ježek, Toyen. Sloky básní a odstavce vzpomínek. Moc jsem si to užil.

„Často se říká, že toto století je americkým stoletím, já říkám, že je stoletím obyčejného člověka,“ prohlásil v roce 1942 tehdejší americký viceprezident Henry A. Wallace. Ve svém legendárním projevu vyzval mimo jiné k ukončení kolonialismu a podpoře stejných šancí pro všechny lidi. „Nesmí existovat vojenský ani ekonomický imperialismus,“ řekl ještě Wallace.

S vědomím absolutní subjektivnosti názoru považuji v roce 2014 za nejvýznamnější následující kulturní počiny.

1. Knihu Tváře bez retuše Zdeňka Hrabici jako skvělé nahlédnutí do tváří mnoha převlékačů kabátů dusících současnou českou publicistiku – novinářskou i spisovatelskou, a dále prohlubujících úpadek české politické i publicistické kultury.

Zahajovací koncert České filharmonie se suverénním výkonem uzbeckého klavíristy Bezhoda Abduraimova v Prokofjevově klavírním koncertu č. 3, který zvedl blazeované pražské publikum ze sedadel.

Zaujalo mne opětovně vydání básnické sbírka 52 slok, tentokrát již nikoliv jaksi anonymně jako v roce 2009 u nakladatelství MEZERA v Praze, kdy se údajně jednalo o publikování básní z ohmataného zápisníku, nalezeného ve sběrném dvoře směsného (!) odpadu.

1. Po sbírce Petra Kukala 52 slok, oceněné Unií českých spisovatelů, je objevem roku sbírka Josefa Prskavce Milénium (vlastním nákladem autora). Prvotinu vydal v roce 1989 v mladofrontovní edici Ladění a pak ještě několik sbírek skromným samizdatem, aby se vynořil jako básnická hvězda první velikosti! S nevídaným citem pro váhu a místo každého slova, téměř bez metafor, předestřel užaslým čtenářům (kterých může být, žel, jen nepatrný počet) obraz tohoto bídného světa v celé nahotě. Kniha, o níž režimní kritici zarytě pomlčí, i kdyby se jim náhodou dostala do pazourů. Jejich ostuda!

1. Blanka Svadbová (editorka) – Čtyřhlas Terézy Novákové (Teréza Nováková ve světle rodinné korespondence), Academia, Praha 2013.

V zadání je psáno: Tři počiny! Neboť platí, že do třetice… S omluvou zůstanu u nižší číslovky. Je smutným zjištěním, že mnohá zklamání zastiňují drobné radosti. Historie se opakuje, stále oprávněněji chováme nedůvěru ke všemu vychvalovanému a propagovanému. Kvalitní je opomíjeno, poměřováno nikoli obsahem, ale jmény tvůrců.

Jednoznačně čtvrté řadové album Anety Langerové NA RADOSTI.

Nesporným významným kulturním počinem loňského roku byl i cyklus devíti Dvořákových symfonií v České televizi ve vynikajícím podání České filharmonie. Jedinečně tento cyklus uváděl a řídil hudební ředitel a šéfdirigent České filharmonie Jiří Bělohlávek.

KARL-HEINZ GRÄFE

Válka je opět přítomna v Evropě. Vzpomínání na obě světové války minulého století může dát odpověď na to, jak války vznikají, které společenské síly je rozpoutávají a které z nich profitují. Těmto silám se však vždy daří dát zapomenout na svou odpovědnost. Mediálně a státně inscenovaná vzpomínání na roky 1914 a 1939 to opět výrazně předvádějí.

 

MILAN BLAHYNKA

Pro většinu české kulturní veřejnosti byl Martin Reiner, zejména v době, kdy se na naší literatuře podílel pod občanským jménem Pluháček (po otčímovi), především jako mimořádně úspěšný nakladatel, který si tu a tam pod svým rodným jménem střihne knížku veršů nebo pak i prózy.

Bývalý český disident, teď proti Západu

Milan Kohout je myslitel, umělec a profesor. Narodil se v Československu, kde žil, dokud nepodepsal Chartu 77 a neemigroval do Spojených států, kde se stal naturalizovaným občanem USA. Je hluboce zklamaný kapitalismem a západním režimem.

 

PAVOL JANÍK

Hoci významný diplomat a popredný autor literatúry faktu JUDr. Stanislav Suja je výsostne racionálnou osobnosťou, dovolím si v súvislosti s jeho jedenástou knihou – vzhľadom na jej názov CESTIČKOU OSUDU (OREGO productions, Praha 2015) – pripomenúť, že číslo 11 symbolizuje kreativitu a sebadôveru, čo presne vystihuje a stručne charakterizuje tak celoživotné úsilie skúseného profesionála v oblasti medzinárodných vzťahov, ako aj tematické zacielenie a majstrovské štylistické spracovanie jeho najnovšej publikácie.

Rozhovor s poslancem Evropského parlamentu JIŘÍM MAŠTÁLKOU

FRANTIŠEK MRÁZ

Píšeme si

K článku Libuše Vondráškové Nad dvěma knihami, publikovaném v týdeníku LUK č. 35/2014, chci připomenout některé zásady z myšlenkového odkazu Alberta Schweitzera, zvlášť aktuální pro dnešní dobu.

JAROSLAV ČEJKA

Nově založená Asociace spisovatelů by si klidně mohla zvolit za svůj kryptonym slovo Aspik a za svou zkratku AS(k), protože zatím to vypadá tak, že nepůjde o slibovanou reprezentativní profesní organizaci autorů krásné literatury, byť by byli jejími členy sebetalentovanější a sebeúspěšnější jednotlivci, ale jenom o další zájmové uskupení, o jakousi Asociaci spisovatelů konformistů. Vzpomínám si, jak před loňským udělováním cen Magnesia Litera nominovaný Emil Hakl ve svém televizním „medailonku“ více méně odmítl „rozhořčení“ nad stavem společnosti, který mu podsouvala položená otázka v souvislosti s jeho poslední knihou, a dokonce prohlásil, že všichni si nakonec hlídáme jen svá konta…

VÁCLAV HONS

Doremifasolasido

přijď mi ho zahřát

ty kurvo bído