KARL-HEINZ GRÄFE
Válka je opět přítomna v Evropě. Vzpomínání na obě světové války minulého století může dát odpověď na to, jak války vznikají, které společenské síly je rozpoutávají a které z nich profitují. Těmto silám se však vždy daří dát zapomenout na svou odpovědnost. Mediálně a státně inscenovaná vzpomínání na roky 1914 a 1939 to opět výrazně předvádějí.
Přes nashromážděnou masu vědění a tisíce knih včetně edic pramenů, jakož i osobních vzpomínek, roste potřeba zhuštěného a zároveň orientaci skýtajícího vylíčení posledního bezpříkladného globálního světového masakru, ve kterém přišlo o život podle různých odhadů na 60 až 80 milionů lidí. Této potřebě nyní vychází vstříc kniha historika Kurta PätzoldaDRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA (Zweiter Weltkrieg).
Přepadení Polska 1. září 1939 označuje přechod od agresivních akcí Německa k evropské a v roce 1941 k celosvětové válce. Autor klade otázky dodnes vládnoucími médii obcházené: Proč dostaly extrémní imperialistické síly šanci, prosazovat své cíle válečnými prostředky? Neexistovaly tehdy žádné alternativy? Odpovědi na to nevystavují žádný oslavný list vládám Velké Británie a Francie, rovněž ne však také Polska a Rumunska, jež měly rovněž podstatný podíl na vytvoření příznivé výchozí situace pro agresora. Tato skutečnost ovšem ani dnes nebrání politikům západně-měšťáckého světa šířit zkazky o tom, že o vinu na vypuknutí války se dělí diktátoři Hitler a Stalin. Pravda je jiná. Vládnoucí hospodářské a politické elity Německa směrovaly zemi cíleně k válce o dobytí světa. Ani Moskva, ani Paříž, ani Londýn druhou světovou válku nerozpoutaly. Ovšem západní mocnosti svou smířliveckou politikou povzbuzovaly a podporovaly německé, italské a také japonské agresory.
Proto zůstala sovětská politika kolektivní bezpečnosti v letech 1933-1939 bez úspěchu. Když byla válka v létě 1939 nevyhnutelná, rozhodl Stalin vyhnout se válečnému požáru uzavřením smlouvy o neútočení a nato o přátelství s Německem, sleduje bezpečnost své země. Počáteční domnělé úspěchy této strategie svedly pána Kremlu k fatálně chybnému hodnocení agresora, jak se předtím stalo Chamberlainovi a Daladierovi. V roce 1941 došlo k přepadení SSSR, pro Stalina nečekanému.
Nucen ke zkratce nepodává autor celistvý obraz druhé světové války. S velkou znalostí věci se mu podařilo názorně a diferencovaně vylíčit všechny podstatné politické a vojenské události včetně jejích aktérů. Pätzold napjal oblouk od doby těsně před válkou až k Postupimské konferenci v roce 1945, k Norimberskému procesu (1946) a procesu s japonskými válečnými zločinci v Tokiu (1948), jakož i k mírovým usnesením v Paříži (1947) a San Franciscu (1951).
Ve zvláštní kapitole Pätzold pojednává o masovém vyhlazování Židů jako o součásti imperialistického „nového uspořádání Evropy“, do kterého neměli patřit Židé ani Romové. Zatímco nacistický režim bleskově okupoval střední a západní Evropu, odpor britské ostrovní říše zůstal nezlomen. V důsledku Stalinovy mylné kalkulace míjela sovětská obranná opatření od podzimu 1939 svůj cíl, ani přibližně neodpovídala potenciálním možnostem, které SSSR získal ve dvou letech své „oddechové přestávky“ a „neutrality“. Sovětský svaz zpočátku nedisponoval - jak tomu bylo v případě západní a severní Evropy - obrannou frontou schopnou odporu. Ale už v prosinci 1941 se projevila také na Východě arogance fašistického agresora, která vrcholila v jeho pošetilé víře, že „pro německého vojáka není nic nemožné“. Tehdy poprvé zažila „vítězná wehrmacht“ protiútok Rudé armády, který se po Stalingradu a Kurském oblouku stal trvalým a otevřel cestu do východní a střední Evropy. Pätzold oceňuje také historicky bezpříkladnou akci Spojenců při otevření Stalinem požadované druhé fronty v Normandii, jakož i ofenzívu proti Japonsku v západním Pacifiku.
Kapitola o „Němcích ve válce“ je v době, kdy politikové tvrdošíjně v rozporu se svými mírovými prohlášeními otevírají nová globální válečná bojiště, nanejvýš aktuální. Celé roky slyšeli Němci z úst svého říšského kancléře mírová prohlášení: Ani jediný čtverečný metr země není hoden krve německého vojáka. Předtím bylo vše připojeno k říši bez krveprolití: Sársko, Rakousko, Sudety, Niemen, nakonec Československo. Rovněž Polsko a západní Evropa mohly být dobyty bleskově bez větších německých ztrát. Válečné důsledky byly v prvních válečných letech jistě obtížné, ale přece jen ještě snesitelné. Vojáci jezdili domů na dovolenou, na místa německých mužů v průmyslu, zemědělství, řemeslnictví a ve službách nastoupily miliony zajatců a nuceně nasazených. Teprve později spadlo i německé civilní obyvatelstvo do smrtelného válečného víru.
Pätzoldův polemický spis proti starým a novým padělatelům historie je také proto žádaný, že upozorňuje na už dlouho existující mezeru v obrazu 2. světové války - na dobyvačnou válku německého spojence Japonska v Asii, jakož i na konec války, který nastal až 12. září 1945 po kapitulaci císařské armády před USA, SSSR a Čínou. Kniha je aktuální i kvůli novému bělení prádla kolaborantů, především v pobaltských státech, na Ukrajině, v Maďarsku a Rumunsku, a to často při přisuzování viny hlavně komunistům a Rusům.
Z listu Neues Deutschland přeložil Emil Hruška. Nakladatelství Futura usiluje o tom, aby kniha prof. Kurta Pätzolda vyšla v roce 2015 také v češtině. V Německu knihu vydalo kolínské nakladatelství PapyRossa.