Po roce 1989 mělo dojít ke slibovanému sjednocení všech tří proudů české literatury, ale nedošlo. Asi ani nemohlo. Představa, že si všichni padneme do náruče se slovy „Odpusťme si, co jsme si!“, byla pošetilá. A přesto mě letos oslovily zejména literárně-publicistické texty tří českých spisovatelů, z nichž každý stál a stojí jinde.

Karel Sýs, který byl před „sametovou revolucí“ tzv. oficiálním autorem a po ní se stal disidentem nové generace, napsal nedávno několikastránkový pamflet Jak to také bylo. Ten text je jako světlice vystřelená z houfnice. Někoho oslepí, někoho ohluší a někomu asi zasmrdí, ale krajinu po bitvě osvětlí dokonale. Pro ilustraci cituji alespoň dva řádky: „A úloha osobnosti v dějinách? Markétka Thatcherová darovala Raise svá obnošená tanga a Faust Faustovič zjistil, že ho vzrušují víc než starobolševické šturmoviky.“ Po přečtení takové metafory se mi chce parafrázovat známé verše: Dejte mu Nobelovu cenu / za lehkost, s níž hájí pravdu svou! / Ale tu dostávají jenom básníci, / kteří nic podobného nesvedou.

Autor původních veršů Nobelovu cenu nakonec získal, ale zasloužil by si ji i Milan Kundera, autor slavných Směšných lásek, Žertu či Nesnesitelné lehkosti bytí, který byl a je exulantem. Letos vyšla v nakladatelství Atlantis knížka jeho esejů Zahradou těch, které mám rád, v níž jsem našel jak nečekaně přesné vysvětlení, proč musela být roku 1999 bombardována srbská města: „…aby byl vnucen, se zpětnou platností, i této části Evropy statut poraženého,“ ale i slova, že „nic není hloupějšího než obětovat přátelství politice“.

A do třetice všeho dobrého: Jiří Kratochvil byl před Listopadem disidentem a po něm se stal „oficiálním autorem“. Málo čteným (protože náročným), ale hojně překládaným a právem oceňovaným. Ve své literární publicistice bývá přesvědčivější než ve svých románech, ve kterých se nedokáže přenést přes své traumatizující zážitky z dětství a normalizačních dob. Ve své nejnovější knize s názvem Bleší trh (vydalo ji nakladatelství Druhé město) píše i o Nezvalovi. Takže naposled a neúplně cituji: „…nezvalovský ,automat pro pět smyslů´ měl ve dvacátém století nejmocnější vliv na českou poezii a i za sovětské okupace žil očividně na obou březích, například i v celku tvorby dohlížiteli pilně buzerovaného Jiřího Suchého či při zrodu největší české básnické legendy, vzkříšené v emigraci, při zrodu poezie Ivana Blatného. Ale zároveň žil i v normalizační poezii, v jejím oficiálně posvěceném ,pozemšťanství´, které, a to i navzdory nešťastnému konformismu, šťastně naplnil především básník Karel Sýs.“

Kdyby byla alespoň částečná schopnost vzájemného pochopení v české literatuře častější, byla by její potrhaná „suknice“ možná už dávno scelená.

JAROSLAV ČEJKA, spisovatel v. v.