LUDVÍK HESS

Před padesáti roky zemřel básník Václav Hrabě

Václav Hrabě zemřel časně ráno 5. března 1965 v domě číslo 10 v malostranské Jánské ulici. O Hraběti hovořím s Jiřím Růžičkou, básníkovým důvěrným přítelem a spolužákem z Vysoké školy pedagogické.

Hudebního skladatele a klavíristu Jirku Růžičku jsem poznal v Pionýrském domě v pražském Karlíně, kde pracoval jako vedoucí hudebního kroužku. Psal se rok 1964. O dva roky později jsem s ním, s Evou Olmerovou a Jiřím Ostermannem, jehož vylili z Violy, kterou v roce 1963 založil, uspořádali první české divadlo poezie v kostele. Představení jsme pod názvem Obestín s mladickou netrpělivostí odehráli v kostele sv. Kateřiny na rohu Viničné a Kateřinské ulice v dost nestandardní době – v červenci 1966. Surrealistickou báseň Milana Nápravníka recitoval Jirka Ostermann, Eva Olmerová zpívala na kúru Bacha, Jirka Růžička jeho skladby pro Evu aranžoval a hrál na varhany. Měchy šlapali střídavě můj kamarád a básník - opilec Pepík Svoboda a Josef Rebec, druhý důvěrný přítel Václava Hraběte.

O smrti Václava Hraběte kolují různé domněnky, z nichž nejfantastičtější tvrdí, že ji má na svědomí Státní bezpečnost. Jisté je, že se otrávil plynem unikajícím ze sporáku v malé kuchyňce, kde po rozvodu s manželkou Olgou přespával. Ve vedlejší místnosti žili Olga, její nový manžel Miškovský a Vaškův pokrevní dvou a půlletý synek Jan, jenž se – dosud nevím proč – jmenuje Miškovský.

Divoké víno č. 4/1965 otisklo Vaškovu fotografii s daty básníkova narození a úmrtí a jeho báseň Blues na smrt Majakovského. V čísle 2/1965 byl na prostřední dvoustraně otištěn rozhovor s americkým básníkem Allenem Ginsbergem, jehož z kubánské Havany poslali šupem prvním letadlem – náhodou směřovalo zrovna do Prahy. Autory rozhovoru byli Hrabě, Machálek a Hess. V den smrti „prvního českého beatnika“ byl americký beatnik dosud v Praze. Následně jej šupem poslali do Moskvy. Oba básníci se pravidelně potkávali ve Viole, jejímž uměleckým vedoucím byl Jirka Ostermann. Vašek Hrabě ve Viole prodával Divoké víno.

V Divokém víně jsem otiskl všechny básně Václava Hraběte, které jsem považoval za dobré. Vložil jsem je také do knihy Antologie Divoké víno 1964–2007 vydané Národní knihovnou a Nakladatelstvím Slovart.

Jiří Růžička se s Václavem Hrabětem poprvé sešli na schodišti Vysoké školy pedagogické v pražské Lazarské ulici. Jirka byl na hudební katedře a Vašek bydlel na koleji, která byla v přízemí školy. Není zcela jasné, proč Vašek oslovil právě Jirku: „Jdu na zkoušku, celou noc jsem hrál, nemáš náhodou férák?“ Vašek hrál na klarinet a věnoval muzice více času než studiu češtiny a dějepisu, které byly jeho studijními obory. Jirka studoval češtinu a hudební výchovu. Vašek byl o rok starší. Skládal muziku ještě v rodných Lochovicích. Vašek se asi někde dozvěděl, že oba Jirkovi rodiče jsou doktoři, a tak měl pocit, že jejich syn nosí fenmetrazin po kapsách.

„Dělali jsme pak spolu muziku, trochu jsme si hráli, já na klavír, Vašek na klarinet, většinou u nás na fakultě,“ vzpomíná Jirka.

Po prázdninách bydlel Vašek u Pepíka Rebce na Národní třídě v domě číslo 35 ve čtvrtém patře. Rebcův otec byl nakladatel, vlastnívali tiskárnu a jejich veliký byt potom rozdělili na dva. Vašek užíval v bytě takový pokojík pro služku. S Rebcem se seznámili na dixielandových večírcích, kde Vašek hrál a Pepík byl jejich častým návštěvníkem. Jirka byl na návštěvě u svého přítele v jeho komůrce na Národní, když mu Vašek strčil do ruky tři listy popsané básničkami. „Vašek měl krásnej rukopis a pamatuju si, že jedna z básniček byla Infekce, druhá Romance, na tu třetí si teď nevzpomenu. Tak jsem zjistil, že Vašek není jenom muzikant, že píše básně, které se mi velmi líbily. Bylo to buď v roce 1959, nebo spíš 1960. V bytě byl starý gramofon, ještě 78 a spousta starých jazzových desek. Tak jsme si koupili lunchmeat a flašku vína a poslouchali jsme desky. Asi jsme pili Modrý Portugal, stál dvanáct korun.“

„Centrem našeho hudebního života byla Reduta, já jsem tam hrával na klavír s nějakou strašně špatnou dixielandovou kapelou, Vašek hrál na klarinet s Dixie24.“

Jirka s Vaškem měli spoustu společných projektů, chtěli hrát divadlo, vlastní věci, Jirka říká: „Fantazírovali jsme.“

Jirka svého přítele tahal do pionýrského domu v Karlíně, kde tenkrát pracoval jako vedoucí hudebního kroužku. Jirka psal vážnou muziku: „Myslel jsem si, že je vážná, nebyl jsem jazzista.“

Jirka s Vaškem si taky vymýšleli, jaké budou točit filmy. Vašek připravoval několik scénářů. Napsal Margot, zachovalo se pár scén. Jirka dnes vzpomíná: „Dramaturgicky to dobré nebylo, ale texty k písním se mi líbily. Scénář k Margot dal malíř Mikuláš Lubomírský nějakému režisérovi a ten to celé ztratil. Margot zmizela. Pak si vzpomínám na scénář o malíři, který byl v padesátých letech zavřený. Myslím, že Vaškovi vyšla reportáž o Viole ve Tváři, pak něco v Československém vojáku a především v Divokém víně,“ říká Jirka. „Taky jedna básnička v Repertoáru malé scény, Jam sassion s Gellnerem. Na básničku otiskli negativní kritiku, Vašek z ní měl strašnej mindrák.“

Po Vaškově smrti vyšla vzpomínka s fotkou v Divokém víně a báseň Blues na památku Majakovského, v Literárních novinách otiskli báseň Posílen pivem a četbou klasiků.

Vladimíra Čerepková, Inka Machulková, Pavel Baňka a Václav Hrabě plánovali text-appeal ve Viole.Možná někdy proběhl v rámci nočních jam-session. Vašek svoje básničky četl sám.

Vašek bydel s Olgou na Malé Straně nad vinárnou U Mecenáše v mansardě pod střechou, snad ani neměli okna. Olga dělala na OPBH v Praze 1, a tak dostali byt v domě číslo 10 v malostranské Jánské ulici.

„Vchod měli i z Nerudovky, odkud jsme taky do Vaškova bytu chodili. Rozdíl mezi vchodem z Jánské ulice a z Nerudovky je asi dvě patra, z Jánské to bylo samozřejmě výš. Do domu v Nerudovce se vcházelo kousek nad schodištěm z Jánského vršku. Miškovský, druhý manžel Olgy, tam bydlí dodnes, mají tam snad deset místností, protože Miškovský byl šéfem na OPBH. Z titulu své funkce z toho původně malého bytu udělal komplex o desítce pokojů. (Ve Střešovicích za totáče vybudoval Miškovský dvě vily, v jedné bydlí Vaškův syn Jan a v druhé syn Miškovského a Olgy.) Olga je narozená asi v roce 1942 nebo 1943. Je to ta bláznivá holka z prvních Vaškových básní.“

Jirka s Vaškem byli společně na prázdninách. Vašek s Olgou a Jirka se svou první ženou.

„Olgu poznal Vašek asi v Redutě nebo v nějakém jazzovým lokálu. Olga byla krásná holka. Měla mnoho milenců, mnoho přátel. Byla to krásná holka… Dlouhovlasá blondýna, mužský ji vyhledávali. Vašek si Olgu bral, když byl na vojně, přivedl ji do jiného stavu. Svatba byla na Staroměstské radnici a jsou z ní úžasné fotky, já jsem na ní bohužel nebyl, učil jsem ve Šluknově. Olga čekala nynějšího Jana Miškovského, ale je to pokrevní Vaškův syn. Vypadá jako Vašek. Toho nezapře, jeho dvojník. Jan Miškovský se jmenuje podle druhého manžela Olgy.“

Vašek dával Jirkovi číst všechny svoje básničky. „Všechny se mi líbily, některé znám nazpaměť. Něco četla jako první taky Olga. Vašek psal původně všechny básničky rukou, psací stroj neměl, pak je krasopisně přepisoval. Psal plnicím perem.“

Originály rukopisů dal Jirka Růžička synovi Vaška Hraběte Janu Miškovskému. Dostal je po smrti Vaška od Olgy a přepisovali je na stroji se spolužačkou Olgy Hrabětové Janou Práškovou. Některé básně přepsal sám Vašek na stroji, který mu půjčila Jirkova žákyně. Jirka na stroji nepsal, jenom básně korigoval.

„Olze se říkalo Hraběnko. Myslel jsem si, že se její kamarádce přezdívalo Prášková, protože sháněla fenmetrazin, že je to přezdívka vzhledem k její funkci, ale bylo to její skutečné jméno – Jana Prášková. Studovaly s Olgou v Praze stavební průmyslovku.“

Skicu básně Madrigal, která zůstala nedokončená, psal určitě Vašek na vypůjčeném psacím stoji, ale většina básní je psaná rukou. Podle typů písma by bylo možné zjistit, který stroj používal sám.

„Je možný, že byl Vašek Hrabě v zájmu státní policie?“

„Ne!“ říká Jirka rozhodně. „Stýkal se s Dientsbierem a s Havlem v časopise Tvář, ale tehdy to nebyla politika. Mohl sehnat místo v Památníku písemnictví, ale bylo to podmíněno vstupem do strany, ale to neudělal.“

„Vašek měl v bytě v Jánské 10 místnost, která byla zároveň kuchyní, mělo to asi 11 m², byl tam sporák, vedle něj postel a naproti regál s knihami. Jeden regál byl širší a ten Vašek používal jako psací stůl. Z malého okna kuchyně směrem do Jánské ulice bylo vidět na Petřín.Vedle kuchyně v sousední místnosti žili po rozvodu Miškovský s Olgou, jenže kuchyň byla ve společném užívání, chodili si tam vařit. Jejich pokoj měl dvě okna do Jánské ulice, taky s výhledem na Petřín.“

Jirka kreslí na kousek papíru, jak byl rozložený nábytek ve Vaškově kuchyni. „Přespával jsem tam s Vaškem často v jedné posteli, ne že bychom byli nějak eroticky činní.“

„Vašek se svým přítelem Sodíkem stáli na Jánském vršku do půl třetí do rána ten den, co Vašek ráno umřel. Někdy kolem šesté hodiny byl mrtev. Oni volali policii a mezitím vařili malému klukovi snídani. Když policie přišla a Václava vynesli, chtěli brát otisky prstů. Olga s Miškovským říkali, že na sporáku zrovna vařili snídani. Prostě se to nikdy nevysvětlilo. Pravda je, že Vašek sporákem topil, v místnosti neměl kamna, takže topil tak, že otevřel troubu u sporáku a zapálil ji. Když ho našli tehdy ráno, tak byly zapnuté hořáky a jeden nehořel. Že by mu byla taková zima, že by zapaloval tři hořáky, to se mi nechce věřit. Štěstí, že to nevybuchlo.“

„Vladimíra Čerepková vypráví, že si Vašek ohříval na sporáku mlíko, které přeteklo a uhasilo plamen,“ připomíná Hess.

„Olga by Vaškovi neublížila, to by musel jenom Miškovský. Prášková měla vysvětlení, že to mlíko ohřívali pro malýho kluka, že na to zapomněli, že jim to překypělo. Já si nedovedu představit, že kdybych přišel ožralej domů, po půl třetí, že bych si šel vařit mlíko.“

„Vašek pil mlíko?“

„Ne, nepil. To se spíš snídalo pivo, pokud bylo člověku velmi zle, když na něj bylo, nebo voda. Já jsem tam ten den ráno přišel, ve dveřích stála Olga a povídá: Vašek je mrtvej, právě ho odnesli. Tak to se mnou úplně seklo… Olga to volala všem. Přišli jsme tam pak ještě jednou s Práškovou a se Sodíkem. Vím, že Sodík bydlel na Břevnově, ale znám jen jeho přezdívku. Vaškovy básničky jsme přepisovali v jeho bytě. Sodíka jsem od té doby nesehnal, sháněl ho i Poštulka, nikdo neví, jak se jmenoval.

Za Vaškem jsem chodil velmi často, byli jsme přátelé, vídali jsme se každý den. Já jsem dělal v karlínském Pionýráku od roku 1964. Chodil jsem za Vaškem a poslouchali jsme u něj muziku. Byl tam gramofon, poslouchali jsme u něj v kuchyni. To už byla LP. Třeba Bachovu mši H moll, renesanční muziku, jazz. Byli jsme členy klubu Time for jazz. Vašek poslouchal hudbu, i když psal, to já jako muzikant nemůžu. Když něco psal, pořád mu tam hrála muzika. Vážná nebo jazz. Hodně poslouchal taky Jiřího Suchého. Seděli jsme vedle sebe na posteli, jako v kině, před sebou jsme měli pití… Většinou víno, na pivo jsme chodili do hospody – k Bonapartovi, U Krále Brabantského, U Dvou slunců, co bylo v okolí. Jinak jsme chodili k panu Jeřábkovi do Spálené ulice, jak teď stojí Tesco, tam byla báječná vinárna. Tatarský biftek stál dvanáct nebo třináct korun. Byla to malá vinárnička, úžasně útulná. Později jsme chodili do Violy.“

„Byl jsem na pohřbu Vaška v Lochovicích, bylo tam spousta lidí, hrál jsem v kostele na varhany. Přijel Mikuláš Lubomírský, držel nás při náladě, lidi kolem Violy, Vašek měl kamarády ve spoustě kruhů. Bylo tam aspoň sto lidí. Olga určitě na pohřbu nebyla. Vaškova matka chtěla mít kontakt se svým vnukem, ale oni jí to naprosto nedovolovali. Jirka Ostermann na pohřbu nebyl. Jeli jsme vlakem tam a vlakem zpátky. Vašek byl doma v rakvi, paní Hrabětová mi moc děkovala, mně to bylo trapný. Olga mu jednou sebrala matrace z postele, takže tam byla jenom drátěnka, tak jsem Vaškovi donesl matrace. Vaškova matka říkala, že jí klepal v noci na okno, když umřel. Vaškův otec byl strašně starej a hrozně ho to sebralo. Vašek měl starší sestru, jmenovala se Kolátorová. Tu rakev nemohli dostat z jeho pokoje, to si pamatuju docela dobře. Matka říkala – nechce ven.

V kostele jsem hrál nějakého Bacha a pak se rakev nesla na hřbitov. Chorálovou předehru Wer nur den lieben Gott läßt walten a závěrečný sbor z Matoušova evangelia. S Danielem Ladmanem jsme sháněli Stivína, chtěli jsme, aby mu přijel zahrát, nějak se nám nepodařilo ty muzikanty sehnat, tak jsem hrál na varhany sám. Čerepková hodila Vaškovi do hrobu na rakev svoji báseň…“

P. S.

Básně přepisoval a redigoval Jiří Růžička, básníkův kamarád a odpovídají rukopisům Václava Hraběte. Básně totiž nabraly za padesát let řadu podob, které se snaží Růžička napravit.