L. TALIÁNOVÁ

V únoru mi bylo 89 let. Přečetla jsem si přílohu Haló novin LUK č. 18 a velice mě potěšily fotografie památníčku v Radlicích.

Radlice jsem kdysi dobře znala. Bydlela tam moje sestra a já u ní jeden čas před válkou bydlela. Bylo mi devět let a chodila jsem tam do školy asi dva roky. Sestra tam přežila ten nálet.

Radlice, to byla takové směs města a vesničky. Mezi dvěma velkými kopci jezdila údolím tramvaj č. 18 z Radlic do Vysočan. Na konečné byly školy, tělocvična Sokola, hřiště, zahrady, ve stráni vilky a hlavně krásná alej starých stromů, kaplička a statky. Vlastně velkostatky se vším, co k nim patřilo. A tuhle pohodu si spletli s Drážďanami a ve chvilce bomby tuhle pohodu rozsekaly, statky, zvířata, krávy dostaly přímý zásah. Emauzy je možno litovat, ale já lituji lidi!

Ve výročí náletu na Prahu jsem si přečetla v nedělní příloze Práva na ten nálet na Vinohrady vzpomínku pána, tehdy mu bylo třináct let. Mně bylo devatenáct a byla jsem nasazena do Kbel do fabriky (Ostmarkwerke), až do kobercového náletu. Celkem čtyři roky. Ten nálet jsem tam osobně zažila a jak vidno přežila. Bydlela jsem 100 metrů od letiště. V televizi jsem slyšela, že bombardovali letiště. To ale bylo už druhý den v provozu. Zato vesnice a my, co jsme opouštěli fabriku, že bude rozsekaná, venku, v polích, v zahradách atd. jsme to slízli. Divím se kbelským občanům, že to neuvedou na pravou míru. Jestliže mně bylo devatenáct, žilo tam přece mnoho mladších dětí a těm je dnes možná kolem osmdesáti let.

Mohu o tom docela dost vyprávět, ale už je to asi přece jen dávno a lidi jsou přesvědčeni, že není nad Západ. Tam mají chudáci teď jiné starosti, jak by se měla jmenovat nová princeznička. Tehdy k radosti z vítězství měli myslím ještě strach, aby rozjetá sovětská armáda nepřeplavala Kanál. Nedávno jsem četla, že by byli rádi osvobodili Československo, ale chudáci museli poslechnout. Proto čekali, až rozšvihají Škodovku a potom Plzeň slavně osvobodili. To je moje mínění.

L. TALIÁNOVÁ, Mníšek pod Brdy