MILAN KOHOUT

V den oslav osvobození Československa, zdůrazňuji Československa, jsem přicházel k budově Západočeské univerzity v Plzni, kde přednáším na Filozofické fakultě. Hned se mně do zorného pole nacpala obrovská americká vlajka zmítající se v poryvech jarního vichru. Plácala sebou jako šílená a svými pohyby fackovala vlajku českou, jež se krčila vedle ní. Chvíli jsem na tu scénu zíral a říkal jsem si, že museli do látky té americké dát nějaké olověné nitě, že tak snadno vítězí v boji o místo ve větru nad tou českou.

Pod americkou vlajkou byl nápis se jménem univerzity, která by ráda předstírala akademickou nezávislost na jakémkoli politickém a ekonomickém systému jakéhokoliv režimu. Samozřejmě kromě toho socialistického a před ním toho fašistického, rovněž sekajícího všitými olověnými hákovými kříži.

Pod tou českou jsem si všiml do omítky zasazeného nápisu „Jaroslav Strádal, padl dne 6. 5. 1945 v boji proti fašismu“. V boji, který se nedal vyhrát jinak než pomocí šílených křečí a bolestí umírajících bojovníků, kteří měli mnohdy štěstí, když zemřeli hned a nemuseli pozorovat své utržené ruce a nohy, či jak mi říkal jeden pamětník, vyražené oko na své vlastní dlani.

V mém dětství byly během oslav osvobození Plzně po všech zdech a lucernách vlajky sovětské se znaky dělnických a rolnických nářadí a na americké se úplně zapomnělo. Ale ať jsem se rozhlížel, kamkoliv mé oči dohlédly, tak jsem zase dnes žádné nářadí neviděl. Jen hvězdy, vzdálené, nedosažitelné hvězdy.

Čas odplynul, ale doba se nezměnila. Zase se někdo, sedící na zaprděné židli, rozhodl, že se na jednu vlajku zapomene. Asi v domnění, že pravý hrdina dělá dějiny z kanceláře daného establišmentu. Hrdina, který trpí snad jen hemeroidy a očima hledí do své zářné hvězdné budoucnosti.

Vytáhl jsem foťák ze své brašny a celou tu věčně se opakující věčnost jsem si zvěčnil. Ve své kanceláři, sedě také na prdeli, jsem vytvořil z fotek koláž s nápisem:

Více než 150 000 sovětských vojáků bylo zabito a více než 400 000 bylo zraněno při osvobozování Československa. 116 amerických vojáků bylo zabito a 406 zraněno při osvobozování Československa.

A pak jsem si začal zpívat písničku:

Where have all the soldiers gone, long time passing?


Where have all the soldiers gone, long time ago?


Where have all the soldiers gone?


Gone to graveyards, every one.


When will they ever learn? When will they ever learn?

Řekni, kde ti muži jsou, co se k čertu mohlo stát,

řekni, kde ti muži jsou, kde mohou být,

muži v plné polní jdou,

do války zas je zvou,

kdo to kdy pochopí, kdo to kdy pochopí…

Předneseno 9. května na shromáždění k uctění památky všech zabitých vojáků při osvobozování celého Československa na Olšanských hřbitovech v Praze