ALEXEJ MIKULÁŠEK

Pod původním názvem MOUDROST STARÝCH ČECHŮ vyšla v červnu tohoto roku kniha Romana Osipoviče Jakobsona (1896 v Moskvě – 1982 v Bostonu), jedné z nejvýraznějších osobností českého meziválečného literárního strukturalismu. Vyšla péčí Miloše Zelenky (vedoucího katedry českého jazyka a literatury na PedF JU v Českých Budějovicích) a Tomáše Hermanna (1974, pracovníka Ústavu pro soudobé dějiny AV v Praze). Editoři doprovodili text zevrubnou interpretační předmluvou, v podstatě monografickou stostránkovou studií, dále poznámkovým aparátem, edičním komentářem (ukazujícím historii vzniku spisu a jeho další osudy), obrazovými přílohami, rejstříky atd. Odvedli obdivuhodný kus práce.

Autora knihy, R. Jakobsona, snad není nutno představovat – dodnes zůstává světově uznávaným lingvistou, literárním teoretikem, versologem, badatelem v oboru středověké literatury, samozřejmě pak slavistou i bohemistou, jakkoli od jeho smrti uplynulo více než třicet let.

Jeho text vychází jako „Komentovaná edice s navazující exilovou polemikou“ a už v úvodu je třeba konstatovat, že představuje ediční počin mimořádné hodnoty. Kniha byla poprvé vydána v New Yorku nákladem Československého kulturního kroužku v roce 1943 (s podtitulem Odvěké základy národního odboje) a do současné doby, tedy do vydání recenzované edice, vyšly jen různé ukázky a neautorizované kapitoly. Ani samotný autor, jenž sice po druhé světové válce působil jako univerzitní profesor v USA, ale poválečné Československo navštěvoval (1957, 1968, 1969), tuto monografickou studii, nejrozsáhlejší ze svých bohemistických prací (jak se uvádí na přebalu monografie), nezařadil do svých osmisvazkových vybraných spisů. A jak ukazuje polemika, kterou Moudrost vyvolala ještě v době druhé světové války v českém americkém a anglickém tisku – do níž vstoupili žurnalista Stanislav Budín (1903–1979), germanista Eduard Goldstücker (1913–2000), umělec Adolf Hoffmeister (1902–1973), uznávaný evangelický teolog Josef Lukl Hromádka (1889–1969), historik Otakar Odložilík (1899–1973) a také dramatik a herec Jiří Voskovec (1905–1981) – setkala se zde s odezvou protikladnou, místy s nesmiřitelně vyhraněnými stanovisky. Celou polemiku najde čtenář na str. 249–309.

Autor Moudrosti byl ruského původu (po příchodu do Československa, kde působil jako tiskový referent sovětské obchodní mise v Praze, byl mj. podezírán, že je „bolševickým špiónem“), resp. rusko-židovského původu (jako „Žid“ musel de facto opustit Masarykovu univerzitu a z Československa emigrovat v roce 1939). Studoval v Moskvě a v Petrohradě, získal doktorát na Německé univerzitě v Praze a působil jako docent a profesor na Masarykově univerzitě v Brně. Proslul především jako literární vědec a jazykovědec a slavista, ale měl mnoho přátel mezi českými avantgardními umělci, stal se i členem Devětsilu… Metodologicky měl nejblíže ke strukturalismu, jehož byl spolutvůrcem (strukturalismus vyšel z tzv. ruského formalismu) a čelným představitelem (stal se spoluzakladatelem a místopředsedou Pražského lingvistického kroužku), a jeho podněty rozvíjel i v USA, kde působil jako profesor obecné lingvistiky a slavistiky (Kolumbijská univerzita, Harvardova univerzita a Massachusettský technologický institut).

Některé myšlenky textu byly přímo formulovány ještě v době Jakobsonova brněnského pobytu, resp. v jeho závěru, a text byl dopracováván v podobě přednášek v USA, kde také v roce 1943 vyšel tiskem. Jakkoli se tvrdí, že jde o zpověď „nestrukturalisticky uvažujícího strukturalisty“ (s. 106), mám za to, že ani v Moudrosti neopustil svá metodologická východiska, tedy strukturalistickou představu o jedné souvislé vývojové linii, kterou je nutné vystopovat, popsat a analyzovat její části: jde mu o „vytýčení jejích trvalých složek, jejích stěžejních strukturních znaků“ (s. 215). Mimořádně cenné je však obsahové ukotvení sledované tradice (strukturalismus by mu patrně nikdo nevytýkal, donedávna šlo o akademicky „silně“ autoritativní koncept).

Už v úvodu Jakobson předesílá, že „kdyby jiný národ od prvních kroků svého státního života přinesl do evropského kulturního dění tolik nových nabádavých podnětů, jistě by velebil své dědictví a byl by hrdý na tento přínos“ (zvýraznil A. M.). Autor soudí, že si tento přínos Češi „zpravidla ani neuvědomují“, k čemuž je vede „nedůvěřivá nedbalost vůči vlastní slavné tradici“, sebepodceňování a dokonce poraženectví, zdvořile nazývané „skromností“ (vše s. 112). Podle autora česká literatura (píše však o československé kultuře jako celku) vyniká „velkou schopností receptivní“, která neznamená nepůvodnost – přejímání „je tvůrčí čin; ten, kdo přejímá, vybírá, co má převzít, spojuje prvky převzaté z různých pramenů, přizpůsobuje tyto prvky novému prostředí a pozadí“ (s. 113). A současně česká kultura nejen převzala cizí podněty, „ale sama dávala světu neméně a leckdy předstihovala vývoj svého okolí“ (s. 136). Dále dokazuje, že postavení „národního a státního celku mezi dvěma protilehlými gravitačními středy zachraňuje tento celek před okrajovou, trpnou, jednostrannou závislostí na gravitačním středu“, tedy nejen že „gravituje k přitažlivému kulturnímu středisku, nýbrž zároveň je od něho odtahován střediskem protilehlým“, čímž se podobáme Rusku, jehož dějiny jsou rovněž „určeny kmitáním mezi dvěma póly: jsou stálé výkyvy směrem tu k Západu, tu k Východu, a neustálé reakce proti těmto výkyvům“. To pak vytváří „předpoklad pro kulturní syntézu“ (vše s. 114). V této souvislosti asi mnohé napadne, že ruský „dvouhlavý“ orel se také dívá do obou směrů (při pohledu na „západní partnery“ je mu asi stydno, ale to jen na okraj…).

Roman Jakobson polemizuje s tím, co nazývá „úzce západnické pojetí celé české minulosti“, jež převládlo „za dob rakousko-uherských“ (s. 123). Soudí, že „most k Byzanci, tehdejšímu přednímu světovému ohnisku vzdělanosti a antických tradic, poskytoval Velké Moravě a jejím duchovním dědicům časné možnosti mohutného kulturního vývoje, který značně předstihl nejen vývoj souvěkého Polska, nýbrž po jistých stránkách také poměry německé“ (s. 124). Toto postavení „na křižovatce dvou světových kultur, dvou soupeřících kulturních světů, je první československé novum“ (s. 131). Tím druhým je posvátná zásada „rovnocennosti všech národů a všech národních jazyků a stejné právo všech národů a všeho národa na nejvyšší duchovní statky“ (s. 132). Autor vytrvale a s využitím mnoha dokladů ukazuje, že česká „středověká kultura udýchaně dohánějící své pokročilejší západní sousedy je představa sice běžná, ale jednostranně a zaujatě zkreslující historickou skutečnost“ (s. 135). A zdaleka to neplatí jen pro literaturu středověkou, dodejme – přijímání cizích podnětů je současně soutěží a potřebou vytvořit něco lepšího, trvalejšího, hlubšího a perspektivnějšího, tedy má iniciativní funkci a stává se zdrojem podnětů a výzev pro jinonárodní literatury (J. Hašek, K. Čapek, B. Hrabal, M. Kundera).

Autor systematicky sleduje to, co nazývá tradicí církevněslovanskou u nás, tradici lidovou, demokratickou („podivuhodná a rázovitá tradice kritického dozoru nad mocenskými činiteli“, s. 147), vysloveně proti-autoritativní, tradici odporu proti cizáctví (povzbuzující „obraz vyhnání Němců prochází celou českou literaturou od velkomoravské legendy“, s. 170, srov. jen v Kronice takřečeného Dalimila nebo ve svatoprokopské legendě), tradici rovnoprávnosti (každý národ má právo na liturgii a kulturu ve vlastním jazyce), touhy po spravedlnosti, po sebeurčení, touhy, která vylučuje nadprávo, protektorství a imperiální bič. To vše Jakobson ilustruje analýzou legend (moravsko-panonských, svatováclavských, svatoprokopské etc.), veršovaných skladeb (Proglas), písní (Hospodine pomiluj ny), vášnivých obran (B. Balbín) etc. Tato „osobitá ‚óda na rozmanitost‘, toť věčně a niterně český popud“ (s. 191). Ožívá mu nejen ve 14. století, kdy byla v Praze částečně obnovena slovanská „glagolská“ liturgie, ale zvučí i v Husových spisech a v husitském hnutí, které předběhlo Lutherovu reformaci o celé století, zní v dílech Komenského i Balbína. Např. o slovníku Klaretově píše, že toto „veledílo si nenalézá rovnocennou obdobu v západoevropském středověku“. Podle autora „ojediněle stojí v světové medievální vzdělanosti také spisy vladyky Tomáše Štítného“ (obě citace na s. 195). „Slovanský podnik Karlův“ vidí jako „první průkopnický pokus o ryze českou bohoslužbu, ba jediný v celé katolické Evropě“ (s. 198). Marxistickému myšlení velmi blízko stojí kapitola pátá nazvaná Husitská revoluce a její dědictví – zvláště pozitivně hodnotí sociální ideu společné rovnosti, „rovnosti bez panování jedněch nad druhými“ (P. Chelčický, s. 202). Nebo odvážný pokus „husitského krále Jiřího“ o „vytvoření vyššího právního a mírového společenství křesťanských národů, neovládaného svrchovanou autoritou ani římského papeže, ani císaře“, založeného na dobrovolné dohodě svobodných a rovnoprávných států (s odkazem na K. Kroftu, s. 203). A v citacích bychom mohli dále pokračovat, společně s kritikou tzv. světoobčanství, které Jakobsonovi odosobňuje a ochuzuje „rozmanitost lidských kultur“ (s. 216).

Autor také pozitivně hodnotí i vztah českého národa k židům a jejich kultuře, resp. zdůrazňuje jejich sounáležitost. Činí tak na čtyřech místech své práce, nejsoustavněji na str. 168–9. V 13. století pražští židé „užívají českých slov a vazeb v hebrejském písemném rouchu, mají pro češtinu zvláštní, ustálený a obdivuhodně přesný pravopis, pokoušejí se o formulaci českých mluvnických pravidel, sahají k českým zeměpisným názvům často dokonce pro oblast mimočeskou, dávají si česká jména a příjmení, citují v češtině interní židovské rozhovory, označují ji jako ‚náš jazyk‘, a hlásí se s oblibou k Českému království jako ke své vlasti“ (s. 168). Nebo v souvislosti s úvahou Izáka ben Mošeho, „nejvýznačnějšího činitele v českožidovské literatuře 13. století“, uvádí, že o „Němcích mluví hebrejská literatura téže doby zcela jinak“ (s. 169).

Studie je jistě poplatná době vzniku (kdy bylo potřeba jasně a přesvědčivě argumentovat), ale to platí o všech studiích. Je jistě jednostranná (zaměřuje se na tradici jednu, sledovanou, stranou nechává tradice jiné, třebas protikladné), což platí o všech kvalitních a průlomových pracích, samozřejmě i vědeckých. Není problém v textu nalézt omyly, „krátké spoje“ nebo perfidně jásat nad překonaným poznatkem – z odstupu více než sedmdesáti let. Jeden příklad za všechny: už pojem „československý národ“ se ukázal jako koncept historicky podmíněný (dejme tomu „mylný“), rovněž československá státnost patří minulosti, pojem „československá literatura“ se píše většinou s „pomlčkou“ mezi oběma slovními základy.

A tak je možné dále a dále pokračovat. To se však nesmí stát důvodem odmítnutí práce, popř. jejího degradování na pouhý historický dokument: vždyť tím je cokoli, co bylo napsáno, uloženo a zpřístupněno např. v archivu, tedy má dokumentární funkci. Dokumentární funkci přece mají všechny takové nosiče informací…

„Moudrost“ lze označit právem za práci fundamentální a geniální, přirozeně s vědomím její jednostrannosti a tendenčnosti, resp. vůle sloužit české národní věci v době amerického exilu za druhé světové války. Není to znak její vědecké ani charakterové nedostatečnosti, protože sledovaná tradice je reálně působící, silná a živá dodnes. I dějiny dvacátého století více než zřetelně dokládají, že u nás dochází ke kulturní a politické oscilaci mezi Západem a Východem s pozitivními i negativními aspekty těchto silových polí a jejich center.

Lze tedy souhlasit se závěrem editorů, že jakkoli byly některé Jakobsonovy názory vystaveny kritice a korigovány, přesto „pro českou medievalistiku Jakobson patrně přinášel obrovské množství původních podnětů a poznatků, které nejsou dodnes souvisle kriticky zhodnoceny“ (s. 105).

Je škoda, že český národ, tedy náš národ, nedokázal a nedokáže tyto podněty „ruského cizozemce“ dodnes náležitě docenit, ponořen do mytologie své nedostatečnosti, opožděnosti, sebemrskačství a dokonce sebepohrdání, v čemž zvláště žurnalistika v cizích službách dodnes přímo exceluje. I proto patří Jakobsonovi i jeho editorům upřímný dík.