ALEXEJ MIKULÁŠEK

Od roku 2009 vydává brněnské nakladatelství Host ročenku nazvanou NEJLEPŠÍ ČESKÉ BÁSNĚ, která „nemá sugerovat iluzi objektivity, naopak má představit subjektivní pohled editorů na poezii daného roku i na poezii jako takovou“, jak uvádí jejich redakční komentář. Byly tak už vydány sborníky „nejlepších českých básní“ podle Karla Šiktance a Karla Pioreckého (2009), Miloslava Topinky a Jakuba Řeháka (2010), Petra Krále a Jana Štolby (2011), Simony Martínkové-Rackové (2012 Sto nejlepších českých básní), Ivana Wernische a Wandy Heinrichové (2013), Petra Hrušky a Olgy Stehlíkové (2014) a konečně Petra Borkovce a Tomáše Gabriela (2015, vyjde až v listopadu letošního roku). Má se jednat o výběr básní, které byly zveřejněny „jako básnické novinky česky píšících autorů knižně, časopisecky či na internetu“.

Vezměme si jako příklad nejvarovnější (za všechny podobné pokusy) ročenku Petra Hrušky a Olgy Stehlíkové. Představuje výběry básní, které byly v „období od září 2013 do srpna 2014“ (s. 135) zveřejněny „jako básnické novinky“ a o nichž „měli editoři informace na základě svého povědomí“, dále na základě internetových databází knihkupců (Kosmas), informací od nakladatelů, „přátel a dalších zdrojů“ (tamtéž: Host, Brno 2014, ISBN 978-80-7491-413-3).

Kniha přináší výběr básní, které se líbily editorům a jsou tzv. silné, tedy je z nějakého důvodu „vzrušují“, resp. vyvolávají „vzrušující touhu“, v níž je „celá naše neúplnost, paradoxnost a neskončenost“ básně – „volání bůhvípočem“. Každého „vzrušuje“ něco jiného, jinou ročenku by tedy představili Jiří Žáček a Karel Sýs, jinou Vladimír Janovic či Vladimír Stibor, jinou P. J. Hejátko a Adam Goergiev, jinou Ivana Blahutová nebo Eva Frantinová… Ale říkat tomu „nejlepší české básně“ by se jistě každému ze jmenovaných příčilo. Jen společnými silami (a jak nelibě to zní našim individualistům a elitářům) by mohlo vzniknout něco opravdu respektu hodného, cosi reprezentativnějšího, snad i trvalejšího (?), než co generuje jeden individuální vkus a jeho měřítka na „silné básně“ (vše s. 11). Jenomže k tomu chybí ochota, ona „touha“, navíc by patrně nakladatelství přišlo o státní příspěvek, kdyby se v redakční radě objevila výše zmíněná jména (a to nikoliv jen jako doplněk či stafáž). Nebo se mýlím?

Každopádně víme-nevíme, proč je zastoupen zpěvák a textař Oldřichu Kutra (ten je zřejmě „silný“ svým „spodním rytmem“), a nikoliv Karel Sýs (jistě jen odvar, jistě „slabý“), učitel Střední zdravotnické školy v Šumperku Marek Nawrath („na druhý den po probuzení“ editora „oslovil“), ale už ne Jiří Žáček („neoslovil“, asi to není „volání bůhvípočem…“), básník plzeňského okruhu autorů Pavel Štýbr (ten „v lítostné vylučovací fázi“ obstál, protože „vyvolal touhu“), ale nikoliv Petr Cincibuch („nevyvolal touhu“ ani nevyvolal „nový nepokoj“), překladatelka a výtvarnice Lenka Kuhar Daňhelová (patrně „sáhla do neznáma“), ale místo pro Petra Skarlanta se nenašlo („U některých jsem si už vůbec nebyl jistý“, píše bezelstně editor). A to záměrně zůstáváme jen a pouze u básníků generace sedmdesátých let, tzv. pětatřicátníků, u stěží přehlédnutelné „devítihlavé“ generace: jejich sbírky editoři (O. Stehlíková) alespoň zaznamenali v poznámce č. 11 na straně 130 slovy: „V nepřehlédnutelné časové shodě (2013) publikují po letech někdejší přední básníci Petr Cincibuch (Zimní zahrada), Karel Sýs (Apokalypsa podle Joba), Jiří Žáček (Co oči nevidí) a Petr Skarlant (Mezinárodní expres Potěmkin, 2014). Z těchto sbírek jsme básně nevybrali, ne však pro příslušnost těchto autorů k jisté etapě dějin (české literatury).“ Jak půvabná forma zatlačování do bezvýznamnosti! Ale žádné „silné“ básně se nenašly ani u Iva Odehnala nebo Vladimíra Janovice, a samozřejmě dalších a dalších, nu, našly-nenašly, moji holoubkové, jaksi-tak si… Žádné kvalitní básně nepublikuje ani Obrys-Kmen (jistě proto není nikde v antologii zmiňován, ani v ediční poznámce), a samozřejmě ne Divoké víno. Zato nechybějí časopisy jako Partonyma, Prostor Zlín, Literární, nebo Lžička v šuplíku.

Většina publikovaných básní přitom nesnese náročná kritéria, po kterých jinak volá Olga Stehlíková. Jako by parodické výkřiky, které nalezneme přetištěné na přebalu ročenky (a jistě i uvnitř) jako „Ó… / ach! / lkám… / houšť… / hloub / ržál / žel- / nechť / vesna / jíž / peruť / luna… / zora / lepý / oř“ (dál pokračovat netřeba), vrhaly posměšné pablesky na celý projekt. Jde „o skutečně středoevropskou poezii“? Koho můžeme chválit „za skelně křehkou ironii“? Co si představit pod zahradnickým „sypce podané uplývání životních smyslů“? Spíše u koně bych očekával „plnokrevnost, vzlet, sopečnou energii“ (vše na str. 128). Atd. Přitom, a to jediné je nutno autorům přiznat, že až na několik výjimek jde o texty ještě publikovatelné (vyslovených edičních lapsů není mnoho). Dost často sice čteme nic proti ničemu (Úder vzpomínky Josefa Hrubého, roč. 1932, zmiňme jako „pars pro toto“ tohoto básnění), ale zpravidla alespoň (s editorem deklarovaným) nádechem tajemství, snad i s magičností. Dokonce hladící proti srsti. Převažují situační záběry s existenciálními motivy („koncepty“?), fragmentární popisy či spíše zlomky příběhů, z nichž jsou jistě působivé např. dunivé ozvuky maloměšťáckého prázdna (Pavel Novotný) stejně jako absurdní krutosti (Pavel Kolmačka). Vůbec v realistickém pohrávání si s falešnými hledisky „svobodného světa“ tkví hodnota i těch textů, které jen jakoby ploše cosi „snímkovaly“. Nejvyšší nároky z nich však snese jen Karel Šiktanc (báseň Na Knížecí), básník maximálně konzistentní, důsažný a vícevýznamový (neplést s mnohoznačností či neurčitostí, které dominují celému sborníku pod egidou jakéhosi „tajemství“). A snad i Petr Král („Nedohledně vadnoucí pláň lidských dějin“). Ale to by prokázaly jen skutečně analytické sondy do tkáně těchto textů, v nichž je přítomno cosi jako interpretační model reality. Poznání…

Chce-li si jakýkoliv projekt nárokovat titul „Nejlepší české básně“, nemůže být jen a pouze (a dokonce ani především) subjektivním pohledem jednoho či dvou editorů, v předmluvě i jinde okázale deklarovaným a okázale ignorujícím to, co nevyhovuje subjektivnímu estetickému vkusu (a všem možným předsudkům) sestavovatelů. Takto by mohly být prezentovány jakési „Nejlepší české básně podle XY“, jakýsi „Můj výběr nejlepších českých básní“ atp., jenomže takto otevřeně subjektivně koncipovaná ročenka (a hlavně takto nazvaná!) by nebyla dostatečně přesvědčivá ani respektu hodná, reprezentativní a tedy „impaktní“, a přirozeně by si ani nemohla nárokovat nějakou finanční podporu Ministerstva kultury ČR.

Lze tedy uzavřít: sborník (či ročenka) jako celek je jistě výrazem vyhraněného vkusu editora (editorů). Ten však nemá s „nejlepší českou básní“ společného více než jakákoli jiná prezentace jiného vyhraněného vkusu (ovšem s jiným nebo právě „opačným“ hodnotovým předznamenáním). Dovedu si proto představit i výbor „nejlepších českých básní“, v němž bychom nenašli jediný (!) v knize publikovaný text, dokonce ani báseň z díla třebas jen jednoho z představených spisovatelů. Ale jistě si rovněž dovedete představit ten povyk, s nímž by takovou antologii Hosta přivítali ti, kteří tak hoví svému vyhraněnému vkusu – nebo estetickým předsudkům?