BLANKA BAJČÍKOVÁ

Předem se omlouvám Bohumile Sarnové a Renatě Slováčkové, které píší pozdravy „z Vysočiny“ za to, že nejsem ochotná uznat název kraje, který už takto patnáct let funguje.

Vysočina je označení zeměpisné, jak jsme se kdysi v páté třídě učili. Je to de facto území, které „není nížina“, je položeno výš než 200 metrů nad mořem. Vysočinou by tedy byla téměř celá republika, kromě malého kousku Polabské nížiny. Také např. ve Skotsku je Vysočina. Oficiální zeměpisný název oblasti je Českomoravská vrchovina. Snad prý někteří obyvatelé tento název neměli rádi, připomínal jim prý „mrchovinu“.

Kraj s názvem Vysočina tedy vznikl před patnácti lety jako slepenec z jednoho okresu jihočeského (Pelhřimov), jednoho východočeského (Havlíčkův Brod) a tří jihomoravských (Jihlava, Třebíč a Žďár nad Sázavou). Ostatně přímo krajským městem Jihlavou vede historická hranice mezi Čechy a Moravou. Pohoří Šumava zasahuje do kraje Jihočeského a Plzeňského, Krkonoše si dělí kraje Liberecký a Královéhradecký. Obyvatel takové Kamenice nad Lipou se rozhodně cítí být Jihočechem, obyvatel dejme tomu Třebíče si připadá jako Moravák.

Před těmi patnácti lety jsem byla pravověrná Pražačka, město Humpolec jsem znala pouze jako místo, kam se odstěhoval fiktivní Hliník, a nenapadlo mě, že ho za nějakou dobu budu následovat. Hliníkovi patří v Humpolci velký balvan s pamětní cedulkou: „Nejslavnějšímu přistěhovalci věnují vděční rodáci“. V rohu Horního náměstí na budově školy pro cestovní ruch je však jiná pamětní deska, která tu byla umístěna ke stoletému výročí založení spolku Školka v této budově, v roce 1873 prvního dělnického spolku v jihovýchodních Čechách, na žádné Vysočině.

Věřím, že se za dalších patnáct let dočkám revoluce a s nástupem socialismu bude odstraněn i ten nesmyslný název kraje, který se tak často opakuje, a že Vysočina už zůstane jen jako název oblíbeného salámu a oblíbené písničky skupiny Rangers.

Z jihovýchodních Čech zdraví BLANKA BAJČÍKOVÁ