ZDENĚK HRABICA

V budově Českého muzea hudby v pražské Karmelitské ulici se odehrává až do března 2016 nostalgická vzpomínka na vážnost knihy, kterou lidé, často povznesení a urození, knize věnovali kdysi a obdarovali svými sbírkami nejenom Národní muzeum. Výstava se jmenuje: Komu asi patřila. Knihy a jejich lidé – sběratelé i nepřátelé. Na komentovanouprohlídku před vernisáží přišla hrstka zájemců a pár novinářů. Potěšitelné bylo, že mezi nimi byli i mladí.

Chvílemi jsem si připadal v potemnělém prostředí, odpovídajícím požadavkům archivace cenných sbírek, jako v krematoriu české knihy. Pálení, ničení, hromadné vyřazování knih a knihoven nám přece nikdy nebylo a není cizím jevem. Nevyhýbá se mu ani poslední čtvrtstoletí, které by leckdo ozařoval jenom slunečními paprsky. Přesto se této skutečnosti výstava stydlivě vyhýbá; raději by alespoň slovním komentářem odhalila zločinný včerejšek. Bez ohledu na staletí a na proměnu doby. Vždyť nejen včera – ale stejně i dneska jsou knihy zavírány do „vězení“ a ničeny a vyřazovány na okraj společnosti, stejně jako se to děje s lidmi. Ale i tak jsem tímto malým, drobným intelektuálním pokusem potěšen.

Na výstavě jsem se cítil mnohem povzneseněji než mezi megalomanskou produkcí českého knižního trhu. Rád jsem pohlédl na překrásné hřbety knih z knihoven umělců J. Zeyera, E. Destinnové, J. Nerudy, J. Kvapila nebo K. Teigeho. Téměř mne hladily exponáty českých i zahraničních učenců, J. Barrandeho, J. Dobrovského nebo F. Palackého. Nebo osobností, jakými byli J. Hlávka, M. Tyrš. Či psací redakční stůl Karla Havlíčka Borovského.

Výstava vyzvedává příběhy knih, cennost jejich sběratelství a úctu k nim. Předsevzala si ukázat návštěvníkům, že i knihy mají své příběhy. Jen těžko si však může poradit s macešským vztahem dneška ke knize, ať se vyslovuje o její cennosti a významu cokoliv, často nepravdivě. Realita je totiž striktně určena, determinovaná dobou a jejím pokrokem v jiných sférách a jak se zdá, uctívat knihu zůstává dneska více než včera zapeklitým problémem. Když se z médií dozvídám ideologické informace například o péči o bájnou Knihovnu Václava Havla, je mi hodně smutno. Někdy mně toto zasnoubení se s Mesiášem oživuje dávné vzpomínky na výstavy darů J. V. Stalinovi a Klementu Gottwaldovi, inscenované na Pražském hradě.

Ale procítám do reality doby. Právě si nesu z kontejneru na pražském Jižním městě tři knihy, skvosty – Poláčkovu knihu Bylo nás pět s ilustracemi Heleny Zmatlíkové (Albatros 1986, náklad 70 000 výtisků, 32. vydání od 1. vydání z roku 1946), knihu Františka Nepila Lipová alej s ilustracemi Jiřího Kalouska a knihu Jaromíra Johna, v níž vypravuje podle Cervantesa Příběhy Dona Quijota s ilustracemi Františka Tichého.

Přišel jsem k víkendovému kontejneru jenom o minutu dříve, než by v něm bezdomovec zanechal jenom desky, neboť knihy vykupují ve Sběrných surovinách jenom zbavené pevné vazby.

Kdeže loňské sněhy jsou? Zjednodušuji, činím tak schválně a zaujatě. Mám knihy moc rád, nenávidím jejich nepřátele. Nenávidím i jejich škůdce, nevymřeli doposud. Jenom formy jejich žhářství, inkvizice, formy cenzury a ničení se proměnily. Výstava, byť sebevětší a důkladnější, problém jenom nastiňuje, avšak neodstraní.