ZDENĚK HRABICA

Každého z nás životem provází retro, přenádherné návraty k včerejšku. Patří k nim staré rodinné fotografie, i pořád lesklé šídlo na práci s pravou kůží. Krátce po 17. listopadu 1989 jsem si z pražské ulice odnášel z korby náklaďáku starý ruský samovar nesmírné hodnoty, odhozený jenom proto, že jej vyrobili uralští pasíři. Sám jsem ve svém životě sbíral a sbírám dodneška skoro všechno, někteří mým sbírkám říkají karby; momentálně sbírám rezavé podkovy z koňského tažení Rudé armády v posledních dnech války. Pomáhá mi je „pískovat“ do krásy mladý umělecký kovář Kuba Fischer. Mám dva syny, jeden se v tomto směru, jak se říká, potatil, druhý má rád čistý stůl a mou posedlost nepřijal. Ale i tak mohu předeslat, že fandím „retro“, je to můj životní styl.

Brněnské nakladatelství Jota nyní přišlo na knižní trh s druhým svazkem skvělé knihy Michala PetrovaRETRO (2) Jak jsme si to (u)žili za reálného socialismu, když první vydalo v roce 2013. Tenkrát dokonce s českou síťovkou, kterou dneska namísto igelitových tašek vyrábějí – kdo jiný než Číňané. Již edičním vykročením vstoupil na Michal Petrov na dráhu nesmrtelnosti, a způsobem jiným než mnozí autoři podobného nápadu za našimi humny. Zasloužil se o to hlavně tím, že není předpojatý, že se vyhnul ideologické tuposti v pohledu na minulost, dnes tak často zasouvané díky médiím pod kůži každého jejich vnímatele. Vždyť po krátkém čase jim stejně přestaneme věřit. Cennější jsou pro nás osobní zkušenosti. Na programové vymývání mozků, o něž se nejednou zasloužila a zasluhuje bohužel i škola a jiné instituce, můžeme bohužel už jenom naříkat.

Michal Petrov se zasloužil nejenom o knižní, ale i o televizní rozvinutí svého nápadu. S ním jsme vstoupili v prvním dílu do brány mnoha lidských a vysloveně československých, českých oborů a produktů, které i přes změnu vlastnických vztahů se úspěšně, ale i méně úspěšně, po desetiletí rozvíjely. Představil mlékárenské výrobky, chléb náš vezdejší přímo od pece – nikoliv chléb dovážený po D1 denně z Brna do Prahy, vepřové maso s vtipnou ilustrací později zbouraného Stalinova pomníku, kterému se přezdívalo „fronta před řeznickým krámem“, čokoládu, kávu, turka ze sedmi gramů, možná zdravější než dobovou rozpustnou z kávového odpadu pro řetězce, nápoje a la Kofola, jež nyní láme rekordy, výrobky Vitany, kterou jsme prodali i s ochrannou známkou Norům. Nezapomněl ani na tabák a na úsměvné rvačky o tvrdé či měkké Sparty nebo třeba Lípy a Partyzánky či o tuzexové bony. Nevyzvedávám na piedestal nebo na odiv věci té hodně složité doby (cožpak nějaká doba není složitá nad jinou?), jenom připomínám rozmanitost včerejší skutečnosti oproti nynější globalizaci, která nás nyní oproti Masnám, Kovomatům, Drutěvám přes Lidly, Billy, Penny Markety, Kauflandy drtí od Krakova po Dačice.

Jelikož znám verze podobných publikací vycházejících v Rusku, Polsku, Maďarsku či Bulharsku, mohu ocenit Michala Petrova a Jotu, že přesně zasahují cíl. Nepodlehly tendenci zjednodušené ostrakizaci včerejška, jen aby nezaslouženě více vynikla hodně rozporná současnost. I ona bude brzy Retro.

O to více jsem se nyní těšil na Retro 2 a na to, s čím jeho stránky přijdou. Ani minulá ani nová publikace Retro 2 si podle mého vůbec nezasloužila předmluvu; leda snad ještě první část od Martiny Hynkové Vrbové, druhá část od Václava Moravce už vůbec ne. Přednost bych v podobném případě dával spíše předčasně zesnulému historikovi typu Vladimíra Macury, autorovi Šťastného věku – Symboly, emblémy a mýty 1948–89. Nebo snad odbornému autorovi z prostředí Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, kde se vyznají. Myslím, že se nepletu.

Nesdílím náhled autora, že „socialismus, to byl krom jiného i režim střelmistrů a dynamitu. Staré pohlednice žalují neúprosně“. Z paměti mi nemizí skryté odpálení bratislavského Podhradí a nádraží Těšnov, zmenšeniny Vítězného oblouku. Sdílím autorovu lítost, ale lkám i nad nedávným grandiózním odstřelem Hotelu Praha v pražských Dejvicích, nad novým barbarstvím doby, v které žiju.

Kniha Retro 2 nás zavádí do nedávného světa našeho konzumu. Léta jsem pracoval v týdeníku Svět v obrazech. Na rozhraní roku 1989–1990 chtěli horliví pomníkoví borci tento časopis s tradicí referování o světě změnit v lehce erotický časopis. Zklamali se a zplakali nad výdělkem. Nic nového pod sluncem. Pěticípé hvězdy přece nelze nahradit kosočtvercem s čárkou uprostřed.

Ostatní z nesporně zajímavé a hodnotné knihy ponechávám na čtenáři, ale už dneska tleskám samotnému edičnímu činu. Jen houšť a větší kapky, doba už zraje pro další Retra nakladatelství Jota z pera Michala Petrova!