VĚRA BERANOVÁ

Zamyšlení nad rozsáhlou výstavou v pražském Veletržním paláci (pořádá Národní galerie v Praze a UMPRUM jako výstup výzkumného projektu podpořeného MK ČR) nás provokuje k položení mnoha otázek, které na první pohled nejsou přímo spojeny s uměním, uměleckými díly. Přehlídka nás nutí k zamyšlení nad možnostmi, smyslem, posláním lidské tvorby. Víme, že většina lidských činů má snahu stát se stálými, dokonce věčnými, pohrdat časem, přežít svého autora. V rámci umělecké tvorby je to ještě mnohem zřetelnější. Tato tradiční snaha, touha po sobě něco zanechat je však podmíněna jednou skutečností. Váže se na prostou otázku, co vlastně po nás zůstane? Co vlastně má tu možnost promlouvat k dalším generacím? Vždy hraje hlavní roli hodnota toho, co se dochovalo. Je to vždy to nejlepší, co tvoří naši představu o obecných a tedy i uměleckých hodnotách předcházejících období. Jsou to vždy jednoznačně ta díla, která představují galerie, muzea, dramaturgické plány divadel, ta díla, která jsou prezentována v rozsáhlých svazcích dějin umění.

VÁCLAV PELCMAN

Snad se stalo alespoň jednou každému čtenáři, že nějakou knihu odložil a řekl si „to číst nebudu“. Mně se to nyní stává stále častěji. Někdy dostane člověk nějakou knihu od dárce řídícího se reklamou, jindy jej na první pohled na knize něco zaujme (autor, téma, ilustrace apod.), a teprve když se začte, často se až zhrozí, co to vzal do rukou. Mnohdy je však ošemetné se k tomu veřejně přihlásit. To platí zejména, když se jedná o známé i oceněné autory, kamarády šéfredaktorů a oficiálně vydávaných titulů. Já se nedávno rozhodl odložit hned dva tituly. Protože se velmi zajímám nejen o české dějiny, ale i o dějiny cizí, zejména slovanské, vypůjčil jsem si nějaké novinky z oblasti hodnocení dějin – jednu od českých a druhou od ruských autorů.

ALEXEJ MIKULÁŠEK

Zuzana Gabrišová (1978 v Brně) se po sedmiletém životě v zen-buddhistickém klášteře v Koreji vrátila do České republiky a po „autobiografické“ sbírce Těžko říct (Weles 2013), v níž silně rezonovaly tehdejší živé zkušenosti z klášterního života, přichází s další sbírkou básní nazvanou RÁNO DRUHÉHO DNE (Dybbuk, Praha 2015, ISBN 978-80-7438-116-4).

MILAN BLAHYNKA

Pár poznámek k televiznímu seriálu uváděnému u nás pod názvem TŘI MUŠKETÝŘI (Prima, od 29. června 2015 každé pondělí dva díly) jsem psal nevěda nic o tom, čím a jak seriál končí, ale na tom, co už teď je nabíledni, sotva co mohou další díly a konec změnit. Seriál natočila komerční divize veřejnoprávní BBC America. Obdivovatelé slavného Dumasova příběhu, který už přežil despekt soudobé i pozdější nejen francouzské oficiální literární vědy a jehož básnickou jedinečnost u nás jako první pochopili básníci (Vrchlický román přeložil, Nezval ho zdramatizoval; dnes je ctitelem tohoto díla Umberto Eco), nestačí se divit.

ZDENĚK HRABICA

Každého z nás životem provází retro, přenádherné návraty k včerejšku. Patří k nim staré rodinné fotografie, i pořád lesklé šídlo na práci s pravou kůží. Krátce po 17. listopadu 1989 jsem si z pražské ulice odnášel z korby náklaďáku starý ruský samovar nesmírné hodnoty, odhozený jenom proto, že jej vyrobili uralští pasíři. Sám jsem ve svém životě sbíral a sbírám dodneška skoro všechno, někteří mým sbírkám říkají karby; momentálně sbírám rezavé podkovy z koňského tažení Rudé armády v posledních dnech války. Pomáhá mi je „pískovat“ do krásy mladý umělecký kovář Kuba Fischer. Mám dva syny, jeden se v tomto směru, jak se říká, potatil, druhý má rád čistý stůl a mou posedlost nepřijal. Ale i tak mohu předeslat, že fandím „retro“, je to můj životní styl.

PAVOL JANÍK

Je zrejmé, že treba vytvoriť efektívnu protiváhu k mnohým zjednodušeniam certifikovaných vykladačov spisovnosti slovenského jazyka. Dynamický vývoj nemôže podliehať edičnému feudalizmu či korektorskému nevoľníctvu. Slovenčina je živý organizmus a otvorený systém s mnohými väzbami na internacionálne prostredie v procese globalizácie, ktorá je objektívnym javom. Jazyk, ak má plniť všestranné komunikačné funkcie, nemožno oplotiť v skanzene, rezervácii či v zoologickej záhrade. V našich končinách (alebo – ako vravia niektorí občania Žitného ostrova – v našich končatinách) je evidentné úsilie zdôrazňovať odlišnosť slovenčiny od češtiny. Touto poznámkou nechcem kriesiť myšlienku jednotného československého jazyka, ani zľavovať z nárokov na základnú jazykovú kultúru.

VÁCLAV FRANC

Rakev sjížděla do propadliště. Svíčky jako koncová světla se ztrácely v nekonečnu. Tak končí podzim. Kde se ve mně ztratil mladík nejvíc oceňující právě třetí roční období? Kdy člověk přestupuje práh šedin? Umřít na podzim. Jak symbolické? Jsem špatný prognostik, Hano! Před pár týdny byly karty rozdány zcela jinak. Vyhrávala jsi. Žmoulal jsem v ruce pár osmiček a čekal. Na co se vlastně čeká na nemocniční posteli? A typ… vždycky jsi věřila, že mě přežiješ. V ruce jsi měla všechny trumfy, já dva infarkty k dobru. A vidíš… obětoval jsem bohům a čekal na ránu z milosti. Milosrdně jsi pohrdla a jako v dětství u „Člověče, nezlob se“ jsi pokácela všechny figurky a stačilo hodit šestku, jednu jedinou pitomou šestku, a mohli jsme dnes vzpomínat společně. Dožít se Vánoc, možná ještě jednoho jara, jedněch šeříků, jedněch rozkvetlých třešní za domem na zahradě. Vzpomínáš… táta vždycky říkával: „Nasázel jsem je, abyste nelezli k sousedům na zahradu, je vás pět, pět věčně hladovejch krků.“

aneb Prohnilá společnost plodí žebravé mnichy

Kočka Malvína

Velmi jsem se mýlila, když jsem si myslela, že žebravé řády a žebraví mniši patří do středověku. Dnes však nenosí kutnu převázanou provázkem, ale trička různých neziskovek starajících se o přírodu. Chceš mít popelnice na tříděný odpad? Dej nějakou tu korunu. Chceš udělat něco pro záchranu rysů na Šumavě? Dej ze své děravé peněženky nějakou tu korunu. Chceš pomoci přírodě? Dej ze své už tak děravé kapsy korunu.

FRANTIŠEK DOSTÁL

Již před notnou dávkou let jsem zaslechl tvrzení, že fotografův život je příliš krátký k tomu, aby si ve své komnatě založil archiv snímků, které v toku žití pořídil. Fotografa by totiž určitě zdržovalo věčné hledání negativů a mohl by tak možná přijít o pořízení záběrů z otevírání pražského tunelu Blanka…

MICHAL BRZÁK

Diogenes

Jsem teď jak on

Zalezlý v sudu

Je mi tu fajn

A ještě tu budu

JIŘÍ KNOPP

Přivoněl sedmiletý kluk

k dítěti právě zrozenému,

ALEXANDR SCHÖNFELD

Činím Vánoce Vás

Zodpovědné zcela

Za všechny mé nesplněné cíle