MILAN BLAHYNKA
Pár poznámek k televiznímu seriálu uváděnému u nás pod názvem TŘI MUŠKETÝŘI (Prima, od 29. června 2015 každé pondělí dva díly) jsem psal nevěda nic o tom, čím a jak seriál končí, ale na tom, co už teď je nabíledni, sotva co mohou další díly a konec změnit. Seriál natočila komerční divize veřejnoprávní BBC America. Obdivovatelé slavného Dumasova příběhu, který už přežil despekt soudobé i pozdější nejen francouzské oficiální literární vědy a jehož básnickou jedinečnost u nás jako první pochopili básníci (Vrchlický román přeložil, Nezval ho zdramatizoval; dnes je ctitelem tohoto díla Umberto Eco), nestačí se divit.
Z fascinující stavby jednoho z nejlepších románů velkého vypravěče nezůstal kámen na kameni. Zůstali mušketýři nebo spíše jen jejich slavná jména, odvaha, čest, umění se bít a vylízat se z každé rány a uniknout z každé pasti. Athos, Porthos, Aramis i d‘Artagnan jsou do filmu vystrojeni jako kovbojové, a to i co do svých povah, chování, jednání. Dobrá, scenárista Adrian Hodges a režisér Toby Haynes si přečetli Dumase tak, jak si ho přečte průměrný americký čtenář, pokud ho vůbec čte, to je o. k. Každá čtenářská, jevištní či filmařská konkretizace díla dějstvujícího se v 17. a napsaného v 19. století je přirozeně později amalgámem prvků všech těch různých století, kromě toho každý kraj, natož kontinent, má vlastní odlišný mrav. Během staletí se proměnila a trvá – do jisté míry ještě i za globalizace – různá podoba měst, oděvů, válek, života, ale také vkus a pojetí krásy, dobra, přání a snů; a právě potřeba aspoň duchovních návratů k jinakosti a potřeba objevování toho, co se navzdory všemu tak proměnnému nemění a na co je spoleh jako dejme tomu na mušketýrskou čest a slovo, zakládá jistotu všech – tvůrčích i vypočítavě tržních – adaptací slavných děl, která přežila věky.
Podtitul mušketýrského seriálu „based on the charakters of Alexandre Dumas“, „založeného na Dumasových postavách“, je přesný; seriál skutečně staví na jedinečných postavách, nikoli na příběhu Dumasových Tří mušketýrů, ten je více nebo méně vynechán a seriál to vůbec nezastírá: začíná až rokem 1630, zatímco Dumasův román byl položen do let 1625–1628. Proto v seriálu není ani historka aféry s diamantovými přívěsky, ani La Rochelle, po jejímž pádu slavil Ludvík XIII. svůj triumf „jako by se vracel od porážky nepřátel, ne však Francouzů“, jak jedovatě píše Dumas v epilogu svého románu. Celý děj románu Tří mušketýři je seriálem prakticky vymazán jako – patrně – pro předpokládaného amerického (a amerikanizovaného) diváka málo zajímavý, příliš hravý, jako ne dost surový a cynický.
D‘Artagnan se v seriálu pozná a sblíží s trojicí mušketýrů (melodramatičtěji: jako mstitel sprosté vraždy svého otce) v době, kdy dle Dumase už byl poručíkem mušketýrů. Nestrávené zbytky původního příběhu působí v seriálu směšně až trapně (otec se vydal do Paříže k svému dávnému příteli kapitánu mušketýrů panu de Tréville, ale když ho bídák vydávající se za mušketýra zabíjí, nebohý otec nelogicky praví, že mu „bylo řečeno, že mušketýři jsou čestní muži“, ale jak vidí, „zle ho informovali“). Zesurovění akcí ovšem velice deformuje postavy mušketýrů i jejich nepřátel včetně milady, kardinála, Rocheforta. Chudák Aramis je degradován na tuctového záletníka, který s královnou zplodí Ludvíka XIV. a má co dělat, aby jeho otcovství, které ho bere, nevyšlo najevo; kardinál je zcela zbaven veškerého charismatu, elegantní vznešenosti; královského chotě milující a jinak sociálně cítící královna Anna Rakouská si pod stolem zaskotačí s Rochefortem. Dá se to vykládat jako odhalení skutečné podoby historických postav?
Autorům seriálu nelze upřít kritický pohled na rozmařilý život šlechty, kupeckou morálku měšťáků, ale z mnoha epizod čiší typicky americké úsilí poučit dobu Ludvíka XIII. a dnešní Evropu o lidských právech. Proto byl z Porthose učiněn kreol a zajatý Maur ho varuje před osudem barevných v proradném světě bílých (seriál tu vynalézavě přisuzuje Porthosovi osud Dumasova otce). Seriál pranýřuje nelidskost obchodu s otroky, naskládávanými na palubách otrokářských lodí „jako ryby na trhu“, otrokář se brání: „Tohle je byznys, pouze byznys.“ I toto zesměšňování už profláknuté apologie bezcitného trhu dokládá, jak a kde všude se seriál chce líbit, vždyť produkce BBC America se distribuuje (jak konstatují stránky z Wikipedie na Internetu) nejen na území USA, ale i „na Bermudách, Guamu, Kajmanských ostrovech a dalších zámořských územích“, kde mají sloganů jako byznys je byznys už dlouho po krk.
Solidarita seriálových mušketýrů se slabými, zotročovanými, ponižovanými a s chudinou ovšem má, jako tomu je v každém sociálně se tvářícím kýči, své meze. Otrokářství je sice svinstvo, ale není to – jak mušketýři musí uznat a jak to lahodí výkladu amerických dějin – zločin.
Když se lokální ruka (trhu) ke globální ruce (trhu) vine, podaří se seriál opravdu podařený. Autoři originální verze dobře věděli, proč ji nazvali The Musketeers, jen Mušketýři. Natočili svůj příběh, který není – byť sebevolnější – televizní adaptací slavného románu, příběh, který alibisticky jen parazituje na jeho slavných postavách. Český název Tři mušketýři je sprostě zavádějící. Čeští podnikatelé všeho druhu jsou vždy papežštější než papež. Prima chce být ještě víc príma než to, co tady šíří v iluzi, že je to príma. Dovádí parazitování na slavném románu ad absurdum. Nespoléhá na to, že dík oblibě seriálů a nasazení známých a(nebo) pohledných herců vytěsní většině národa původní dílo a jeho mnohé filmové adaptace?
Seriál sám o sobě je přímo kabinetním příkladem amerického nakládání s kulturním bohatstvím Evropy, které se stává přijatelným jen v přejinačené podobě. V tom je jediná skutečná hodnota seriálu.
Česká verze seriálu sugeruje, že seriál odhaluje pravou podobu slavných tří čtyř mušketýrů a také jejich velitele pana de Tréville, který v americkém provedení připomíná spíš seřvávaného a seřvávajícího seržanta. Lidové noviny vydaly k uvedení seriálu propagační skládanku, plnou radosti nad tím, že seriál se natáčel na českých hradech a zámcích (aby se laciný šunt pořídil co nejlevněji). Takže se má asi zdát tak trochu náš. Leč myslící divák, který nezapomněl, čím jsou skuteční Tři mušketýři Dumasova románu, nemůže si nepovzdechnout: není to alarmující signál, co čeká všecku naši evropskou a světovou kulturu po úpravě, kterou si Američané pořizují k obrazu svému; po dokonání amerického zglobalizování?
P. S. Ti, kdo obstarávají „informaci“ televizních diváků o seriálu, dali novinám a časopisům mj. anotaci, že „v minulosti byl Athos hrabětem De La Fare“. Za zkomolení skutečného původního jména Athosova („hrabě De La Fare“ místo „hrabě de la Fere“) může možná česká klávesnice CP, která má tzv. accent grave – „e“ s obráceně skloněnou čárkou – jen mezi vkladatelnými symboly, jež některé tiskárny nevedou, ale jak informátoři o seriálu, tak editoři televizních programů v časopisech by takový lapsus nepropustili, kdyby četli román a věděli, jak se píše původní jméno Athosovo a že je to slovní hříčka s anglickým přídavným jménem fair, obecně známým z pojmu „fair play“ (že tedy jde o hraběte ze Cti / Poctivosti / Správna), a ne z jakéhosi „Fare“. Už jsou sice dost americky zglobalizovaní – ale slovní hříčka s anglickým slovem jim nic neříká.