ALEXEJ MIKULÁŠEK
Zuzana Gabrišová (1978 v Brně) se po sedmiletém životě v zen-buddhistickém klášteře v Koreji vrátila do České republiky a po „autobiografické“ sbírce Těžko říct (Weles 2013), v níž silně rezonovaly tehdejší živé zkušenosti z klášterního života, přichází s další sbírkou básní nazvanou RÁNO DRUHÉHO DNE (Dybbuk, Praha 2015, ISBN 978-80-7438-116-4).
Jak název napovídá, je v něm cosi z rozčarování (kocoviny?), kterou přináší přemíra očekávání – a jejich nenaplnění – v klášterním životě a z hledání přece jen kulturně velmi odlehlých, jakkoli ke kapitalismu alternativních životních a duchovních hodnot. Jak však napovídá motto z díla Ivana Blatného („kdykoli ráno vstanu budu šťasten“ – z básně Rozhodnutí /sb. Pomocná škola Bixley/), není to bolehlav z toxinů, které by ovládly prostor sbírky. Hrůza z prázdnoty či násilí, viděného všude kolem sebe, je leitmotivem sbírky, žel jí čelí svébytným způsobem: sbírkou prostupuje vědomí služby bližnímu, jakkoli je to absurdní, až posedlost („třicet pět let jsem se vás snažila přinutit ke štěstí“, s. 11), podobná víře v ateistickém světě, v němž bůh lhostejně mlčí a ďábel se bez práce šíleně nudí.
Nebo jinak: lyrický subjekt by chtěl chránit bezbranné, trpící, ale „obecný“ rozum i zkušenost radí k opatrnosti, duše je skeptická a plná jizev, a snad ani není schopná se s prázdnotou a krutostí a hloupostí vyrovnat. Zbývá jen nepoetická poezie… Výše citovaný verš tak může pokračovat „a vy jste mi proklouzávali mezi prsty / opíjeli se tmou, vysychali a bobtnali“… Taková je i láska k rodné zemi, strašná, absurdní, hloupá a nepochopitelná – „nechtěla bych to nikdy nikomu / vysvětlovat“ (v básni halasovsky nazvané Já se tam vrátím, s. 20). A už samozřejmostí v básních Z. Gabrišové je téma komplikovaného vztahu matky a dcery („ve snech mě matka znovu bije“ (s. 24), popř. vztahů partnerských, pracovních, k pacientům etc.
Kniha je strukturována do několika oddílů; jejich verše jsou sice hodnoty kolísavé, ale nejde jim nikdy upřít vnitřní autenticitu a opravdovost.
První oddíl „(Zpátky)“ je ambivalentní (konečně zpátky doma i zpátky v něčem, co bylo s odporem opuštěno, etc.) a plná dojmů ze shledání s rodinou a přáteli stejně jako s banalitami, i krutými vzpomínkami – „topená koťata“, „pes rozježděný několika auty“ i „erekce evangelického faráře“ (s. 23). A tak „ve dne se raduju / seč mi síly stačí“ (s. 24).
Oddíl druhý „(Hra)“ ještě přináší reflexe korejského pobytu, ono hledání ztraceného času, času betonové cely a sytého Buddhy, básně, do nichž chtěla „vměstnat všechnu bolest světa“ (s. 30).
Oddíl třetí „(Žena)“ je reflexí soudobého ženství, něžného, krutého, delikátního i vulgárního, vyrovnaného i cholerického, mateřského i /sebe/vražedného.
Předposlední „(Krutost)“ přináší básně hořce ironické (srov. Za zásluhy), „kruté“ k sobě i druhým, bez milosti a slitování i tam, kde srdce radí k milosti a slitování, kdy život se jeví jako „být o něčem“, nikoli plnohodnotná existence.
Poslední oddíl je naplněn reflexemi z práce v pečovatelském ústavu a rovněž zde čteme spíše než o malých hořkých radostech záznamy o odvrácené stránce pomoci bližnímu svému, „záznamy“ pohříchu drsné, plné zápachu, špíny a bolesti. „Díváš se na zbytky sebe / a nemáš nutkavou potřebu sbírat. / Nech je ležet.“ (s. 77)
Máme-li – nejen místy – pocit, že básně Zuzany Gabrišové jsou takovými „rozervanými kusy sebe sama“, zaznamenané s netlumenou expresivitou (neplést s vivisekcí!), je to jen jedna stránka věci. Povýšit žitou realitu a její syrový záznam na uměleckou výpověď předpokládá nejen výběr, ale i práci na jazykovém stylu, metafoře, povýšení reality na znak, třebas i symbol, a to víceznačný. To se někdy podařilo, jindy méně, ovšem i tak lze novou sbírku autorčinu přivítat jako krok na nikdy nekončící cestě sebeuvědomění poezie, oné „sestřičky slzy“.