VĚRA BERANOVÁ
Zamyšlení nad rozsáhlou výstavou v pražském Veletržním paláci (pořádá Národní galerie v Praze a UMPRUM jako výstup výzkumného projektu podpořeného MK ČR) nás provokuje k položení mnoha otázek, které na první pohled nejsou přímo spojeny s uměním, uměleckými díly. Přehlídka nás nutí k zamyšlení nad možnostmi, smyslem, posláním lidské tvorby. Víme, že většina lidských činů má snahu stát se stálými, dokonce věčnými, pohrdat časem, přežít svého autora. V rámci umělecké tvorby je to ještě mnohem zřetelnější. Tato tradiční snaha, touha po sobě něco zanechat je však podmíněna jednou skutečností. Váže se na prostou otázku, co vlastně po nás zůstane? Co vlastně má tu možnost promlouvat k dalším generacím? Vždy hraje hlavní roli hodnota toho, co se dochovalo. Je to vždy to nejlepší, co tvoří naši představu o obecných a tedy i uměleckých hodnotách předcházejících období. Jsou to vždy jednoznačně ta díla, která představují galerie, muzea, dramaturgické plány divadel, ta díla, která jsou prezentována v rozsáhlých svazcích dějin umění.
Každého jistě napadne, kolik různých překážek brání tomu, aby se do fondu toho, co zaslouží uchování, dostala právě ta díla, která si to zaslouží. Jistě zde hrají roli subjektivní podmínky, často podmíněné docela neuměleckými kritérii. Tak se nám zcela zákonitě ztrácí, mizí mnoho uměleckých děl. Potěšitelné je, že některá z nich se objeví po mnoha letech, někdy až po staletích.
Výstava ve Veletržním paláci předkládá jistý výběr toho, co stojí za zaznamenání, co její autoři pokládají za charakteristické pro období existence Československé republiky.
Autoři výstavy si, ať vědomě či nevědomě, vypůjčili název stěžejního díla Ferdinanda Peroutky Budování státu. Zatímco autor se soustředil na vlastní vznik státu, tedy v časovém rozpětí let 1918–1922, výstava chápe budování státu, tedy Československé republiky, v období celého jejího trvání, 1918–1992.
Zajímavý koncept výstavy je nejen široký z hlediska časového, ale také z hlediska vlastních vystavených předmětů, a to nejen uměleckých děl. Kritéria vnitřního dělení vychází především z dění společenského. Pro upřesnění jsou uváděny tyto mezníky: 1918, 1938, 1939, 1945, 1948, 1960, 1968, 1969, 1989, 1992. Pozorný návštěvník se může ptát, proč absentuje období Protektorátu, které v mnoha ohledech jistě stojí za pozornost. Vždyť i v tomto období vzniklo mnoho zajímavých uměleckých děl a společnost žila svým jedinečným způsobem, který by si zasloužil zmapování, i když se v pravém slova smyslu nejednalo o Československou republiku. Krajní mezníky tedy ohraničují vznik a zánik státu.
V této souvislosti poněkud ironicky zní věta uplatněná na panelu: „…reflexe státu, který brzy oslaví nedožité sté výročí“. Určující tedy není přístup umělecko-historický, ale společensko-historický. Tak jsou i koncipována jednotlivá témata, která jsou opticky uzavřena do prostupných kójí. Autoři si uvědomují složitost jak výběru materiálu, tak i v podstatě jejího hodnocení: „Nechceme oslavovat jednu a zatracovat druhou (etapu ve společenském vývoji), nýbrž přemýšlet o nich jako o historii, která ovlivňuje naší vlastní přítomnost.“
Výstavy, které ve svém titulu deklarují významné mezníky vývoje, bývají tradičně řazeny chronologicky. Autoři této výstavy tento tradiční pohled zavrhli a dali se nelehkou cestou hledání souvislostí, napříč dobou, napříč vystavenými předměty.
Výstava je uvedena doslova monumentálně. Text na panelu hlásá „Chrám národa“, zní hymna, na stěnách jsou rozvěšeny mapy našeho státu v různých historických obdobích a tak divák může sledovat podstatné rozdíly, kterými náš stát v různých obdobích prošel. Jako symbol státnosti autoři vybrali Památník na Vítkově spolu s notoricky známými plastikami Karla Pokorného, Otto Gutfreunda a Jana Štursy, které doplňují historické vlajky, dokumentující slavnou tradici vedoucí k novému státu, Československé republice.
Další celek nazvaný „Folklorismy“ působí mnohem komorněji a snaží se alespoň fragmentárně postihnout folklorní bohatost celé republiky, jako odraz folkloru v nové době, tedy po roce 1918. Jsou zde prezentovány osobnosti, které svým jedinečným způsobem navazují na lidové tradice a více či méně je konfrontují se současným, moderním výrazem. Jako například Joža Uprka, ve svých monumentálních plátnech přesahujících pouhý národopisný záznam, František Kysela, se svými návrhy interiérů, umělecko-dokumentární fotografie Karla Plicky, ze slovenské strany pak jedinečné pojetí tradiční lidové malby u Ludovíta Fully. Z tvorby po roce 1945 jsou zajímavé studie Adolfa Zábranského k již neexistujícímu sgrafitu v Ledeburské zahradě, stejně jako návrhy Karla Svolinského na olomoucký orloj. Mnohý divák bude jistě na pochybách, jestli se realizoval právě ten správný návrh. Autoři také nezapomněli na jedinečné pojetí odkazu národního – lidového v naprosto jedinečném pojetí obrazů Josefa Čapka, Josefa Lady a zvlášť rozměrného oleje Emila Filly z roku 1939, nazvaného „Utíkej Káčo“. My si dnes jistě musíme klást otázku, kam se poděla tato tak živá, podnětná a inspirující linie v československém uměleckém i obecně estetickém projevu. Je to jen v tom, že zanikl, aspoň v Česku, ÚLUV a Dílo, organizace, výrobní družstva, která cílevědomě pěstovala národní estetický odkaz v nových podmínkách a nové společenské situaci, nebo to má hlubší kořeny?
Další téma výstavy nazvané „Ikonografie státu“ se soustřeďuje na zřejmé, obecné symboly státu. Tedy nejen na hymnu, známky, bankovky, které tradičně měly v každém historickém období našich dějin vynikající úroveň, ale také například na čepice a helmy používané v různých obdobích. Pro mnohé diváky bude jistě zajímavá busta Zdeňka Dvořáka, nazvaná „Republika“, z roku 1934. Poprsí dívky úsporně řešené se znakem Československé republiky na hrudi bylo přihlášeno do soutěže, z které měl tento symbol vzejít a být pak v kopiích instalován na našich zastupitelských úřadech. Představa o československé Marianě se však neuskutečnila.
Následující téma „Inter-nacionália“ je velmi obsáhlé a poukazuje na šíři zahraniční prezentace československé kultury, zvláště v 60. letech 20. století. Velkým tématem je Expo 58 Brusel. Části naší veřejnosti je toto téma jistě známé a tím nemyslím jen pamětníky, ale také díky retrospektivním přehlídkám a diskusím v tisku, které se většinou nesly jedním duchem, jednou otázkou. Proč, z jakých důvodů se zašantročil tak mezinárodně významný kulturně-společenský odkaz. Vzpomeňme osud ústředního pavilonu, který shořel za nejasných okolností, barbarsky přestavěná restaurace na Letné a podobně. Obecně méně známá je naše kulturní prezentace na Kubě. Výstava prostřednictvím dokumentárních filmových záběrů představuje Krejčíkovu a Svobodovu inscenaci Romea a Julie v kubánském prostředí s domácími interprety. Dále jsou zde dokumentovány úspěšné výstavy například v Číně, Iránu i jinde. Doplňují je doslova exportní hity té doby, například čajový servis Ladislava Sutnara, skleněné figurky Jaroslava Brychty a řada dalších předmětů.
Téma„Tělo národa“poukazuje na tradici propojenosti tělovýchovy s estetickými hodnotami. Ať to byl Sokol, řídící se myšlenkami jednoho z jeho zakladatelů Miroslava Tyrše, stejně jako tělovýchovné hnutí vrcholící ve Spartakiádách. Pramenem pro dokumentaci tohoto tématu byla řadu fotografií, hlavně z novějšího období, ale autoři se nezalekli ani obrazů podléhajících dobově propagandistické funkci. Součásti tělovýchovného tématu jsou i návrhy sokolských krojů Josefa Mánesa, i když časově nezapadají do zadání výstavy.
Jako velké téma se prezentuje „Modernizace“, ve kterém se odráží mnoho činností jak uměleckého, tak i technického charakteru. Divák má možnost v rámci promítaných krátkých filmů si uvědomit, kolik závažných technických problémů se v různých obdobích řešilo. Například přesun kostela v Mostě, v Bratislavě doslova přestavba historického jádra, hradního kopce při výstavbě nového mostu a další. Je zajímavé, že i dobový komentář relativně objektivně hodnotí někdy docela problematické otázky. Další část tématu modernizace představují umělecká díla, která ve své době patřila k tomu novému ve svém oboru. Byl to například z 30. let výběr z 89 koláží Jiřího Krohy, představující jakési návody moderního bydlení, moderního životního stylu, podané pod zorným úhlem funkcionalismu s úžasnou výtvarnou erudicí. Z jiného období, tedy z 60. let, pak monumentální mozaika Zdeňka Sýkory na větracích komínech Letenského tunelu, kde autor povýšil průmyslový objekt na doslova umělecké dílo. Jistým doplňkem je pak například plátno Karla Holana, představující budování přehrady.
Téma „Krajina a prostor“ reaguje na proměny našeho prostředí prostřednictvím dokumentárních filmů, jako například stavba dálnice, rozsáhlé asanace a podobně.
Téma „Architektura a moc“ poukazuje především na monumentální projekty, z nichž některé vzbuzují pozornost dodnes. Například projekt přestavby Národního shromáždění Karla Prágra z roku 1973, která dnes slouží Národnímu muzeu. V Bratislavě pak pietní místo Slavín architekta Jána Svetlíka se sochařskou výzdobou Alexandra Trizuljaka ,Tibora Bártfaye, Jána Kulicha a dalších. Divákovi se představují i projekty, které se nerealizovaly, jako například parlament na Letné architekta Jaromíra Krejcara.
Jisté završení výstavy pak představuje téma „Vlast a její hrdinové“. Tady, a to právě v našem prostředí, může být toto téma kontroverzní. Kdo, kdy a v jakých souvislostech byl považován za hrdinu? Toho si autoři byli plně vědomi a neuchýlili se k povrchnímu kádrování. Takže se zde setkáváme převážně s plastikami jak konkrétních osob, tak i jistých alegorií; například je známá plastika Jana Laudy a Jana Baucha „Přepadení Československa“, určená pro světovou výstavu v New Yorku a reagující na situaci konce 30. let. Na závažné téma našich dějin reagoval také Otto Gutfreund svým „Návratem legií“, tedy hrdinů I. světové války. Symbolická je také plastika M. Axmana nazvaná „Komunisté“. Za konkrétní hrdiny je například považován Bedřich Smetana vytvořený Janem Štursou, také jsou to portréty Klementa Gottwalda či J. A. Komenského od Vincenta Makovského. Autoři výstavy tedy jasně vychází z dobových představ a plně je respektují. Ke klasice, vycházíme-li ze zadání problematiky, jistě patří „Oheň“ Josefa Čapka či plakáty Františka Kysely. V rámci této tematiky demonstrující hrdiny stojí za pozornost dvě díla, která se vymykají naší tradiční představě o hrdinství či hrdinech a těmi jsou „Zakletá princezna“ Josefa Lady a „Okupace“ Jana Zrzavého.
Závěrem si jistě každý pozorný návštěvník musí položit otázku: Podle jakého klíče byly vybrány exponáty? Jistě to nebylo jednoduché a jistě muselo docházet ve velmi početném kolektivu k velkým diskusím. Avšak každý pozorný návštěvník musí uznat, že zde každopádně převládla snaha po co největší objektivitě, snaha pochopit dobu v celé její složitosti a plasticitě a tak respektovat i její odraz v uměleckých dílech, v předmětech, kde estetická funkce sehrávala důležitou roli.
Autorský tým: Milena Bartlová, Karel Císař, Anna Hejmová, Lada Hubatová-Vacková, Kaliopi Chamonikola, Johana Lomová, Martina Pachmanová, Veronika Rollová, Cyril Říha, Jindřich Vybíral, Jan Wollner, spolupráce Katarína Bajcurová.