ALENA HAVLÍKOVÁ
Lesopark v dešti
V dešti se nohy kmitají
lucerny rozplizle září
kapky jak víno perlivé
stékají po vlahé tváři
Listí se lepí na boty
bláto až mazlivě mlaská
vrabci v něm courají kalhoty
měsíc je bublina splasklá
Můj drahý společník
Že milým druhem je i telefon
to ví jen ten
kdo často bývá sám
a o lidský hlas loudí
ve světě čtyř tichých stěn
kam za ním večer noha nezabloudí
kde pod lampou se choulí
stolek, křeslo, zápisník
Tam malý černý telefone
jsi nejdražší můj společník