LILIAN AMANN

Vzdávám hold věcem skromným a užitečným

Hrníčkům s křehkou porcelánovou duší, co laskavě a věrně na stolku při nás stojí,

rty naše přijmou a sát nechají a kdy jen třeba, naši žízeň upokojí.

Také talířky, pokorně hladové naše počínání snáší: Nožem řezány, vidličkou bodány

a po jídle odstrčeny.

Ty věci obyčejné, nevinné, i při mytí jsou otloukány.

Však pokaždé, za pouhé utěrkou pohlazení, nakonec pro nás ochotně čistotou zazáří.

Tiše pak své místo ve skřínce přijímají, kde opět na svůj úděl čekají.

Podzimní

S větrným výkřikem podzimní touha k zemi padá.

Na piruety barev láká, ta pouliční dívka chtivá a nahé větve odhaluje, i když zimomřivá.

Poslední naději do těžkých vůní, barvy rudé vkládá, pak ve vírech z listí sukni si zvedá.

Po sobě nechá chodit, v kalužích se brodit, ale po slunci tajně touží, jako každá jiná.

Zima se blíží, je krutá i krásná, již nad hlavou plují jí temná, krvelačná mračna.

Znavena, k oddechu se křehce mlhami obtočí, čeká ji dlouhý sen, ten sesype jí vločky na oči.

Ve spánku něžná se lehounce usmívá, do jara zkrocenou mízu v lůně svém zahřívá.