FRANTIŠEK UHER

Ztráta identity

Znal portugalštinu. Četl portugalské noviny a časopisy. Přeložil do češtiny řadu odborných textů, dvě sbírky básní a tři romány. Stal se uznávaným znalcem portugalské literatury. Když přiletěl do Lisabonu, nedomluvil se ani s celníky na letišti. Jeden jej oslovil česky, jeho předkové opustili vlast před sto lety, ale ještě uměl Utíkej Káčo a Hej Slované. Doprovodil muže znalého portugalštiny až na stanoviště taxi a posmutněle pravil: „Milý pane, tady už je to stejné jako všude jinde, domluvíte se pouze anglicky!“

 

Je známo

Není známo, zda Rodin miloval mramor, je však známo, že si s ním věděl rady. Na rozdíl od mnohých současníků, kteří si – jak je všeobecně známo – nevědí rady sami se sebou. Natož se svěřenými úřady a absolutní většinou nás ostatních.

 

Objevování

Dneska již nikdo neobjeví neznámou pevninu. Všechny jsou zmapované. Ale dobrého člověka, dobrého člověka ano. Toho objevit můžeme. Určitě někde žije. Možná docela nablízku. Jen vědět kde!

 

Statistika

Při sčítání lidu vynechali v dotazníku otázku, zda se respondent považuje za zloděje. Věděli svoje, soudíce podle sebe. První krade, druhý krade a třetí je také zloděj. První krade málo, druhý o něco chamtivěji, třetí zcela bezuzdně. Statistici zadali průzkum veřejného mínění, projeli údaje počítačem a sdělili nezpochybnitelný závěr: Jsme národem zlodějů! Většina z nás k tomu ovšem přišla nevinně. Jako slepí k houslím. Jenomže jsme si ani na ty housličky nenakradli…

 

Zákonitosti

Ani potopená plavidla, zaminovaná přístaviště, zborcená mola, odstraněné vlnolamy, požárem zničený přístav a zboření majáku nezabrání bouři. Ani hladový, chechtavý křik racků nad dunami. Stále platí: Co se má stát, to se dříve či později stane! To stále platí. Proto buďme připraveni. Neboť platí: Piráti se vracejí!

 

Maják (Tak trochu podobenství)

Strážce majáku na strmém útesu spí. Spí jeho žena, jeho dcera, jeho syn. Usnuli racci, kormoráni, albatrosové. Jen oceán bdí. Bivakuje pod útesy, střeží spánek strážce majáku, jeho ženy, jejich potomků, všech ryb a ptáků. Měsíční svit se rozpouští v inkoustových mracích. Hladina oceánu je temná, nehybná a čistá.

Něco se chystá.

 

Zbytečný spěch

Slunce usíná nízko nad obzorem. Skály rudnou, voda krvaví. Na březích rybáři. Ryby neťuknou, snad churaví. Plavci nikde, sténá mělká voda. Vkrádají se přání. Nezřetelná. Je třeba, aby dozrála, vykrystalizovala. Odcházíme, slunce mizí, den má na kahánku. Potkáváme chodce, cyklisty, běžce. Je to dar, potkávat lidi. Potkávat dobré lidi je dokonce vzácným darem. Ale proč někteří spěchají, uhánějí, jako kdyby před někým prchali? Ženou se odněkud, někam. Zda si uvědomují, že je tam většinou nikdo nečeká?

 

Vyhaslá ohniště

Kolkolem les. Sládne pryskyřicí, létem, houbami, pohodou. Pod prosluněnou strání potůček. Na břehu ohniště. Někdo tam byl. Na cestě odněkud, na cestě někam. Zastavil se, někoho potkal, s někým se miloval, neshodl, poškorpil. Potom odešel. Nebo umřel. Za mrtvými vychládají i nejvlídnější ohniště. Za některými mrtvými však zůstávají skryté, kdesi vespod v popelu doutnající jiskry. Těch jisker si važme. Jsou věčné.

 

Avšak vězme

Jsme lid odbojný. Pramálo bohabojný. Odjakživa se nám něco nelíbí, stále máme ke všemu připomínky, hrdlíme se s těmi, kteří nám prostřednictvím různých institucí vnucují naše dobro, pokoušejí se vygumovat naši paměť a k našemu prospěchu nám utahují opasky, pokoušejí se nám zavázat oči a zalepit ústa. A kletě, zase připomínky! Hanba nám! Zase nespokojenost, nevděk! Kam takhle dospějeme, my nevděčníci, paličatí, odbojní a pramálo bohabojní, zaštiťující se zdravým rozumem a trpkými zkušenostmi! Ó Čechy krásné, Čechy mé… Moravo, Moravo…

Avšak vězme: Není všem dnům konec, šumí bory po skalinách, již vzhůru hlavu, národe!

 

Potřebnost činu

Nelze trpně stát na rozcestí a trpělivě vyhlížet fiktivního Godota. Nelze pouze čekat, stát a naslouchat. Nelze věčně mlčet. Nelze nekonečně hledat různá východiska, hloubat, planě mudrovat, rozvažovat.

Vězme: Někdy je třeba jednat!

 

Zpustlá krajina

Místo lesů, polí a luk rozplizlé obludné fotovoltaické elektrárny a prázdné průmyslové zóny. Místo továren supermarkety. Místo domovů ubytovny. Místo dálnic cyklistické stezky pro venčení psů. Místo lidství reklamní slogany. Místo rovnosti lichva, falešná lání a zatmívání. Tajené spodní proudy, podvody, hody, nehody, svody. Není svobody, kde není rovnosti! Není svobody, kde páchne agresivní kadidelnice! Tupá propaganda hlupství přihrnuje na privátní haldy další zlaté hroudy. Žádná spásná kuropění.

Zda ještě dokážeme přeplavat řeku plnou nepokojů…

 

Zamknutá ústa

Odolní pedofilští kněží se množí jako štíři a dští další hanebnosti. Není normální hnát vodu proti proudu, ale činí tak s odolnými úsměv farizejů. Pokrytectví a hamižnost se šíří jako infekční choroby, které není radno léčit, neboť jsou základem existence. Výsměch instituci posledního soudu. Není již hrdých věží. Pouze zatmívaná, zhoubně zahnívající spáleniště cti. Plodná mrchoviště. Dnes jako příště ukrutný tanec mlžení, chamtivosti a obludných lží. Ranec plný učesaných slizkých frází nesený temnou stopou. Totalita kříže nasazuje mříže.

 

Přicházení

Kdykoli odcházíme, potkáváme přicházející. Odkudkoli kamkoli. Přejme jim, aby se nedopustili tolika žalostných omylů jako generace předků. Kéž sami brzy poznají kudy mezi skalami, kudy mezi bažinami, kudy pustými pláněmi, kudy mezi pozlátkovými lákadly.

Kudy mezi lidmi.

 

Propadlištěm

Středověk pokrytecky pokorných pomazaných pominul, propadnou permanentně propagovaným peklem do svého vylhaného ráje i s proradně posbíranými poklady.

Přítomnost patří prozřetelnému počestnému pohanství.

 

Mizející ideály

Boží vůle? Nikoli! Osud? Nikoli! To všechno my. My lidé. Já, ty, on, ona, oni. Jakási mlžná, zdánlivě bezvýznamná clona nás rozděluje. A svědomí, pokud jaké? Kdeže! Svědomí jako houska na stole. Buď je, nebo není! Každodenní klání. Holedbání. Zrůdná chladná vání. Nenávistná televizní naříkání. Tkaní lží, pomluv, polopravd, vizí. Stačí málo a všechny ideály zmizí. Stačí docela málo.

Mlčet.

 

Imigrační horor

Indiánský náčelník zaťal tomahawk do posledního javoru v rezervaci na břehu řeky Delaware, kde jeho pradávní předkové vařili javorový cukr a navzdory pověsti země s neomezenými možnostmi emigroval se všemi příslušníky již nepočetného kmene do Evropy. Před odletem mu na letišti zabavili luky a šípy, po přistání i dýmku míru, kterou v době agresivních zásahů evropských vojsk na jiných kontinentech považovali za provokaci, ba přímo za potencionální nebezpečí. Kdosi nezřetelný, málo informovaný či zlomyslný, doporučil náčelníku migraci do Čech, kde ochotně otvírají dveře kdejakým politickým zkrachovancům, šejdířům, defraudantům, komplicům různých mafií, potomkům strýčka Herodesa. V Praze ovšem trosky kmene klidná loviště nenašly. Leda snad ta věčná. Za pár týdnů exekutoři zabavili památečný totem, všechny čelenky a mokasíny.

 

Stupeň ohrožení

Na dveřích mříž zajištěná visacím zámkem. Za špinavým sklem výlohy obnažená krejčovská panna. Smutná, plachá a bezmocná jako srna na dně strmé rokle. Jinak je výloha prázdná jako vyschlá studna. Odněkud slibná slova, jimž již nikdo nevěří. Všudypřítomná, neslyšná, nehmatatelná hrozba. Není nikoho, kdo by stanovil stupeň ohrožení. Poslední krejčí a švadleny odešli na odpočinek nebo zemřeli, jehly zrezivěly, nitě zpuchřely.

Ostatní rozkradeno.

 

Lekce pro důvěřivé chodce

Kvetoucí vřes bičoval lijavec. Chodci přes les, přes ves, potom zadem sadem. Podivná věc: Na větvi visela otevřená klec. Na kleci seděl papoušek. Déšť mu šeptal do oušek. Ve snaze skrýt se před chladem dešťových kapek zaletěl do klece.

Lekce důvěřivým.